Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSen v baletních střevíčcích
26. 10. 2010
0
1
385
Autor
J.T.
Nic není nemožné a když se člověk snaží a vytrvá dokáže se postavit i na tu hranu špiček...
Bylo mi 16 let a na svět jsem se dívala z pohledu sedícího člověka.
Ano hádáte správně, jsem na vozíčku. Jen pár vteřin stačilo a můj sen se rozplynul. Proto teď se slzami v očích sleduji tréninky baletek v naší taneční škole. Byl to maminčin sen, když onemocněla tatínek jí ho splnil.Ještě než umřela, koupil budovu staré školy a vybudoval, vlastníma rukama, pět tanečních sálů a malé divadlo, divadlo ve kterém všichni žáci začínali i já. Poté co maminka umřela držel mě nad vodou pár jejích baletních střevíčků a můj sen stát se primabalerínou, tak jako ona, ale ten se rozplynul.Nenávidím, nenávidím ten okamžik nepozornosti, který mě stál až příliš mnoho. Nikdy se už z vozíčku nepostavím, už nikdy nezatančím jen pouhých pár baletních krůčků, ani ty nejlehčí...
,,Sakra!" zaklela jsem a mrštila špičkovkou proti sklu, které mi ukazovalo ten hrozný pohled, jak jen sedím a mé nohy mě neposlouchají. Byla jsem uprostřed tanečního, malého sálu. Mého soukromého, jak říkal tatínek. Sousedil s mým pokojem a nikdo ho nevyužíval, jen já, ale to bylo dříve...
Na tomto sálu si táta všechno zkoušel, byl maličký, tak jako asi obývací pokoj ve vilách a byl jen můj. Jenže už nepotřebný.
Rozjela jsem se ke sklu a snažila se zvednout tu špičkovku, jenže nemohla jsem, nedosáhla jsem na ni! Bála jsem se víc naklonit, abych nespadla, kdo by mě pak zvedal zpátky na vozíček? Sama se do něho, ze země, neumím dostat a tak jsem to vzdala. Však on jí někdo zvedne a nebo tu zůstane ležet.
***
,,Tak An snaž se!" povzbuzovala mně moje rehabilitační sestra, tak jako při každém cvičení, tak jako každý den úmorného mučení, tak jako posledního půl roku i dnes se hodina dne stala tou nejhorší.
Měla jsem jiný druh postižení. Většina vozíčkářů své nohy necítila, ale já patřila k té menšině a své nohy jsem cítila, ale ony mě odmítaly poslouchat.
Byla bych radši kdyby byly nadobro mrtvé, necítila bych pak tu bolest při každém cvičení.
Zapřela jsem se a spolupracovala se sestrou, snažila jsem se nevnímat tu bolest a jen dál jsem se úporně snažila.
,,No vidíš, když chceš jde to!" odvětila sestra a začala s uvolňováním svalů, ,,řekla jsem ti to mnohokrát a řeknu i dnes, kdyby jsi se snažila víc," naklonila se ke mě a pokračovala: ,,mohla by si chodit..."
,,I tančit?" skočila jsem jí do řeči.
,,To ti nepovím, ale možné je všechno!"
***
,,Možné je všechno, možné je všechno." jako ozvěna mi bušila do spánku věta rehabilitační sestry. Sledovala jsem trénink pětice dívek, ještě nedávno jich bylo šest, i já. Sledovala jsem jejich pohyby, každý krok i chybu. To co teď trénovali jsem uměla zpaměti, nedokázala bych ten tanec zapomenout. Byla to oslava víl, vystoupení které celé vymyslela maminka, stejně jako dvouminutové sólo, píseň víly. Zpívat a tančit je ta nejtěžší variace a maminka to vždycky zvládla i s úsměvem. Pamatuji si, že když jsem bývala malá a maminka někoho trénovala, i přes svou nemoc, dokázala s lehkostí předvést těžké pasáže a nikdy nezapomněla na úsměv. Toužila jsem vílu tančit, ale vždy jsem byla příliš malá. A teď když už mám konečně na vílu věk, mé nohy neposlouchají.
,,Dokážu to!" řekla jsem rozhodně a chytla se baletní tyče, zhluboka jsem se nadechla a na asi pátý pokus jsem se vzepřela na nohou, chytla jsem se ještě pevněji a...stála jsem! Stála! Po tváři mi tekly slzy a mísily se s potem, znovu jsem klesla do vozíčku, abych započala můj další pokus. Chci tančit vílu a to také budu!
Dny plynuly a já místo sledování tréninku ostatních, trénovala sama. V mém vlastním sále. Nikomu jsem nic neřekla a jen se potvrdil můj odhad, že moje rehabilitační sestra je neschopná, když vůbec nic nepoznala. Mohla jsem něco říct, mohla jsem prozradit, že jsem udělala dva krůčky, že už dokáži stát bez podpírání, jen s lehkým přidržováním, ale já mlčela a dál tajně trénovala.
Když končily prázdniny a začal školní rok vozíček bych možná už ani nepotřebovala. Můj malý sál jsem přešla bez problému. Měla jsem však cíl, znovu zatančit vílu, a tak jsem dál mlčela. Byl začátek září do prosince, a do vánočního vystoupení, zbývaly necelé čtyři měsíce.
***
Za okny baletní školy se sypal bílý sníh, tichou školou se nesly tóny klavíru, tu melodii by poznal i kdyby byl hluchý, Vílí píseň, ta kterou jeho žena vymyslela. Ačkoliv balet nemusel Vílí píseň miloval. Vydal se po stopách klavíru a zastavil se před nedovřenými dveřmi malého sálu, který vybudoval pro svou dceru. Nejistě se podíval dovnitř a oněměl. Sál byl temný, jen pouliční lampa vrhala mdlé světlo na zrcadla kolem, a měsíc v okně ozařoval baletku stojící uprostřed, nebo to byla víla? Stála připravená, až zazní ten správný tón, a ona začne tančit. Kostým víly tančil společně s ní a když začala zpívat, pochopil. Pochopil, že sleduje svoji dceru, svoji dceru, která přeci svůj sen pohřbila v kolečkách invalidního vozíku, a teď, právě před jeho zraky tančila, Vílí píseň. Okouzleně ji sledoval a po tváři se mu rozeběhly slzy štěstí, dojetí a hrdosti.
Ještě když dozněly tóny klavíru jen okouzleně sledoval svou dceru v konečné taneční pozici, jak vydýchává předchozí námahu.
,,Angeliko." vydechl ohromeně.
***
Stála jsem připravená uprostřed kruhu tančících víl.
Jako ve snu jsem začala s prvním úderem tančit a poté i zpívat. Nevnímala jsem nic, jen ty tóny klavíru, své tělo a duši. Tančila jsem, tak jako nikdy.
Dozněl poslední tón, můj poslední krok a publikum v hledišti se probudilo z transu a začalo jako velké moře tleskat a volat ,,Bravo!" Stála jsem uprostřed jeviště a děkovala, tak jak se sluší a patří.
,,Pro tebe maminko!" zašeptala jsem a naposledy se ladně uklonila a ťukla špičkou maminčiných tanečních střevíčků