Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Byl chladný listopadový večer, slunko, už z posledních svých dnešních sil, naposledy ozařovalo hradby a zdi zámku. Stál vysoko v horách, ale přesto bezchybně viditelný z malé vesničky v údolí.
Lesem kráčela žena, nebylo jí moc, tak dvacet let a byla nádherná. Na hrudi svírala svůj malý uzlíček štěstí, svou dcerku, a stále se ohlížela po nebezpečí, který tento les ukrývá. Už byla na kraji lesa, když ji ti, co jí pronásledovali, dostihli.
,,Nedám vám jí!" vykřikla žena zoufale, ,,nedovolím vám ji zabít!" bránila svou malou dcerku, naposledy se na ní podívala, ta malá se na ní usmívala.
,,Jednou se dozvíš celou pravdu, maličká!" zašeptala něžně a zašeptala kouzlo, v tom okamžiku její malou dcerku pohltila záře a pak zmizela...daleko do bezpečí.
,,Jednou..." zašeptala v slzách a pak padla k zemi mrtvá. Její pronásledovatelé se otočili a vraceli se hluboko zpátky do lesa.
Jakmile odešli její tělo, v mocné záři, pohltily kořeny stromů, pohřbily tak svou poslední vílu?
,,La Tér! La! Copak neslyšíš?" chytnul mě za rameno můj strýček, s cuknutím jsem se vrátila zpátky do reality. Naposledy jsem se podívala na štíhlé věže zámku Saradial, které se koupali ve slunečních paprscích zapadajícího slunce.
,,Už zas?" podíval se na mě tázavě strýček, ,,La Tér, řekl jsem ti to přeci tisíckrát! Do zámku se z nás, obyčejných lidí, nikdo nikdy nedostane! Nechci..." naklonil se ke mně blíž:,,nechci aby si nad tím stále uvažovala, ano? V zámku je to nebezpečné...nic tam není normální!"
,,Ani princ?" zeptala jsem se a znovu se zasnila...
***
,,Napojíš mého koně?" ozvalo se za mnou, když jsem u studny naplňovala vědra s vodou, abych je posléze donesla do našeho malého dřevěného domečku, pro naší starou kobylku Sarine. Otočila jsem se a...střetla se s tím nejkrásnějším pohledem všech dob. Jeho oči, barvy mořské modři, byly nádherné, ale zároveň...
,,Nebo to mám udělat sám?" znovu se otázal princ.
,,Samozřejmě, že ne, vaše veličenstvo!" vykoktala jsem a chabou úklonou jsem mu vzdala hold. Pak jsem rychle popadla naplněné vědro a pospíchala, jak jen to těžké vědro s vodou dovolovalo, k jeho koni. Byl překrásný, teď není jasné o kom, že vlastně mluvím. Jak princ i jeho kůň byly...jak to říct? Zvláštní svou krásou? Nebo něčím jiným?
,,Děkuji ti!" vytrhl mě znovu z mého uvažovaní princ, jakmile jsem napojila jeho koně a on nasedl.
,,Jak se jmenuješ?" zeptal se mě a na malou chvíli chytl mou ruku, ten pocit jeho doteku...byl zvláštní, jako všechno kolem něho.
,,La Tér, pane!" špitla jsem potichu.
,,Zvláštní jméno," zahleděl se na mě princ, ,,děkuji ti La Tér!" otočil svého koně.
,,Možná se ještě někdy setkáme!" zavolal, už z dálky.
Stále jsem, neschopná pohybu, stála na cestě kterou princ odcválal a na paměti jsem měla jen to zvláštní, co jsem viděla v jeho očích...
,,Samozřejmě, že chtěl!" rozčiloval se na oko můj starý strýček Paul, ,,zítra je ve vesnici tancovačka a tobě bude sedmnáct, milé dítě. Konečně věk, aby jsi šla se mnou!" řekl a podíval se na mě s očekáváním mé radosti.
,,To bude skvělé." odpověděla jsem.
,,Ty nemáš radost? Vždy si se na tancovačku těšila!" zadíval se na mě starostilvě, ,,od té doby co jsi potkala prince, jsi jako vyměněná."
,,Jsem v pořádku strýčku!"
,,To nám byl čert dlužen. Proč tudy princ vůbec projížděl? Co tu chtěl? Je to už mnoho let, co se tu ze zámku ukázali. Sakra proč zrovna ona? To nebohé dítko?!" brblal si pod vousy Paul, když odcházel ze světnice, aby popřál Sarine dobrou noc a pak i on sám ulehl.
Písmák