2 díl: Pavoučí roklina

,,La Tér!" volal na mě strýček, když jsem v pondělí ráno vesele vyběhla z domu. Sobotní tancovačka byla skvělá, skoro všichni chlapci se kolem mě točili a vyzývali k tanci, mé srdce však patří jedinému...

,,Neboj se strýčku, jdu jen do hor pro bylinky. Oběd je na peci stačí když si ho ohřeješ. Do večera jsem zpátky!" Přehodila jsem si přes ramena šál a do košíku dala dva krajíce chleba a trochu ovčího sýra.

,,Dobrá, ale pozor na vlky! Drž se cest a nechoď k pavoučí roklině!" starostlivě mě napomínal strýček, vše jsem mu poslušně odkývala i když jsem věděla, že ho neposlechnu...z cesty sejdu hned za lesíkem a k pavoučí roklině půjdu...je tam nejlepší výhled na zámek Saradial a roste tam mnoho bylinek.

***

Seděla jsem na kameni nad pavoučí roklinou a kochala se nádherným výhledem. Slunko bylo na vrcholu oblohy, což znamenalo něco kolem polední, jeho hravé sluneční paprsky tancovaly po hladině Malého Medvědího potoka dole v roklině. Házel až ke mě nahoru své tančící odlesky prasátek. Zahleděla jsem se dál...až tam dolů na naší malou vesničku. Květná byla nejmenší vesničkou v okolí a také nejblíže zámku. Na pravé straně ode mne, však byla ještě větší krása výhledu, na vrcholu hor Saradialu se tyčil zámek, zda-li se zámek jmenuje podle hor a nebo hory podle zámku je jen nezodpovězenou otázkou.

Kochání však nebylo možné, tlačil mě čas, běžící neúprosně vpřed, popadla jsem košík a vydala se sotva znatelnou cestičkou až dolů do pavoučí rokliny. Všechno tu mělo zvířecí jména. Malý medvědí potok, Jelení vodopád a nebo třeba Liščí nora. Největší nebezpečí tu však byly vlci, jejich jméno neneslo snad nic v našem okolí.

,,Sakra!" zaklela jsem, tak jak se na mladou dívku nesluší, když se mi lem šatů zachytil za kořeny stromů. Po menším trhnutí sukní jsem byla volná, ale stálo mě to moji rovnováhu.

Pád se obešel bez zranění, můj pouhý skluz ze stráně zbrzdily měkké mechové polštáře, před tím hrozivějším nebezpečím mě však ony ochránit nemohly.Za mnou se ozvalo děsivé vlčí vrčení. Během chvíle se kolem mě objevila jedna z vlčích smeček, mohlo jich být tak šest, sedm, snažit se, po mém pádu, vstát a utéct bylo nereálné. Neschopná jediného pohybu, jsem hleděla do očí jednomu z vlků a očekávala jejich bolestivý útok. Poprvé za svůj sedmnáctiletý život jsem se s těmito zvířaty setkala a poprvé se mi moje neposlušnost pravděpodobně nevyplatí. Mihlo mi hlavou, když se ozvalo vlčí vytí...