4 díl: klíč k srdci

,,Dobré ráno!" probudilo mě slunko, které do mého pokoje natahovalo své zlaté ruce paprsků, už jsem se nelekala, na zámku Saradial je všechno jiné a já jsem si, za ten měsíc, co tu jsem, snad na všechny zvláštnosti zvykla.

,,Dobré ráno!" vstala jsem z postele dávajíc si pozor, abych nezavadila ani o jediný zhmotněný slunečný paprsek. Tak jako každé ráno i dnes jsem se podívala z okna, jak dnešní den krásně začíná, můj maličký pokojík, byl až v podkroví nejmenší věže zámku, právě v této věži se nacházela kuchyně ve které jsem byla zaměstnána. Každé ráno mě uchvacoval výhled na hory Saradial a les Asken. I dnes jsem se marně snažila dohlédnout k nejvyšší věži, na diamantové zahrady nacházející se právě tam v těch výškách, střeženy zdí ukrývali své tajemství a...prince, právě tam měl svůj pokoj.

Po paměti jsem si pročesávala své vlasy a pak je splétala do copů, abych pak v rychlosti sbíhala schody.

***

,,Tak pustíme se do práce!" volala jsem na prahu kuchyně po seběhnutí schodů až dolů do kuchyně. To schodiště bylo něčím zvláštní, nikdy jsem nebyla unavená, když jsem kráčela nahoru do svého pokoje, nebo naopak sbíhala schody dolů do kuchyně. Tak jako skoro vše v zámku i ony měli své kouzlo.

,,Sebastiáne vstávej. Musíme připravit princi snídani!" zavolala jsem vesele na rozespalá kamna a uvazovala si zástěru.

,,Vždyť už vstávám!" zívla kamna, tak jako vždy a pak se v nich rozhořel oheň a plotna se rozpálila.

Samozřejmě mě jako vždy rozesmál: ,,Ale no tak Sebastiáne, trochu života do té tvé ospalosti!" škádlila jsem, jako každé ráno, věčně unavená kamna.

,,Sluší ti to, když se usmíváš!" špitla malá myška Rozárka, když mi podávala plátky slaniny, které jsem skládala na talíř. V očích mě zaštípaly slzy, kde je má krása? Vlci mi ji vzali, má tvář byla samá jizva od zahojených ran, nikdy nebudu znova krásná, už nikdy nepůjdu na tancovačku, už nikdy nebudu ve středu zájmu. Rozárka něco ještě povídala, já však odplouvala na svých vlnách snů a jen vzpomínala na krásné okamžiky mé první tancovačky...

***

,,No tak pane Paule, proč jste nám takovou krásu zatajil?" pokřikovali místní chasníci na strýčka, když jsme se usadili na lavici v koutě hospody. Muzikanti se už pomalu připravovali a v mých očích pláli ohníčky radosti. Na sobě jsem měla nové šaty, no nové přímo nebyly, ale ještě nikdy jsem je na sobě neměla. Vlasy jsem měla spletené do copů a svázaní novými stuhami. Jelikož jsem tu byla poprvé byla jsem okamžitě středem největšího zájmu.

,,Tancuješ jako víla!" vzhlíželi ke mě všichni okouzleně a já se jen točila ve středu hloučku, staré jsme nechali posedět si v hospodě, zatímco omladina se sešla v parčíku na návsi, my holky jsme za zvuků dud či houslí tančili a smály se.

Se smíchem jsem utíkala před klukama z vesnice.

,,Já vám tu pentli nedám!" smála jsem se a chytla si konce copů, ,,nechci se ještě vdávat!" křikla jsem a další otočkou jsem unikla z jejich dosahu. Byla to jen povídačka, že naše pentle jsou klíče k naším mladým dívčím srdcím, ale z nějakého zvláštního důvodu to opravdu fungovalo?