7 díl: Modré oči

Slunce už zapadlo za vrcholky hor a na nebi pomalu vycházely hvězdy, oheň vesele praskal a jeho světlo ozařovalo tváře všech, kteří ve svých vlastních myšlenkách, posedávali kolem.

,,Je pozdě, půjdeme spát!" zvedla se Matylda a protáhla ztuhlé nohy, přerušila tak ticho a já k ní s úlekem zvedla hlavu. Pomalu jsem usínala, ale prince přeci nemůžu opustit, podívala jsem se na šedivého draka spokojeně pochrupující kousek od nás, kdykoliv vydechl se oheň poděšeně zatřepotal.

,,Zůstanu tu!" přitáhla jsem si blíže k tělu plášť, který mi donesl Gary, ,,klidně jdi spát, já se o něho postarám!" zvedla jsem se a šla zkontrolovat drakovi rány. Stále jsem si nebyla jistá, zda-li o něm mám mluvit jako o princi nebo drakovi?

,,To není potřeba, teď je v bezpečí. Černí jezdci utrpěli ztráty a než se jim podaří znovu přesvědčit ohnivé koně, aby se přiblížili k zámku Saradial, bude to chvíli trvat, ale je to tvoje rozhodnutí." zívla- ,,Ty půjdeš se mnou a spát!" ukázala na Garyho.

,,Ale..." odporoval Gary, ,,chci tu zůstat s La Tér!" schovával se za mně.

,,Bez odmluv!" vytáhla ho za ruku k sobě, ,,šup!" popostrkovala ho k zámecké kuchyni.

,,Dobrou noc!" volala jsem za nimi a znovu se posadila k ohni. Opřela jsem se o sutiny, ve které se nádvoří proměnilo po dopadu těžkého dračího těla, a tiše jsem sledovala spícího draka. 

,,Jaký je důvod tvé proměny? Tvého prokletí? Kdo opravdu jsi? Je tvé já více lidské nebo zvířecí? Proč tvé šupiny šednou?" šeptala jsem jednu otázku za druhou a noc pozvolna plynula, na obloze zazářil měsíc a jeho mdlé, chladné světlo se odráželo od šedých šupin a vytvářelo strašidelnou atmosféru. Unavena dnešním náročným dnem a ještě náročnějšími zjištěními jsem se propadla do sladké náruče spánku a snů.

***

,,Vstávej!" někdo se mnou lehce zatřásl a ten hlas, ten přeci znám. S nespokojeným zamručením, tak jako vždy člověk reaguje, když ho někdo vytáhne z jeho říše snů, jsem otevřela oči a vyjekla překvapením. Nade mnou se nakláněl princ, ve své teď nevím jestli říct pravé podobě, tedy jako člověk, jeho modré oči byly ještě uhrančivější a tajemnější, než jsem si je pamatovala. Překotně jsem se snažila vstát, a zároveň se trochu upravit. Porovnat zmuchlanou sukni, urovnat rozlétané vlasy a...s úděsem jsem si vzpomněla na své jizvy, které mi zbyly po setkání s vlky, a rychle jsem se podívala jinam, jak dlouho je princ vzhůru? Jak moc viděl moji zošklivenou tvář? Do očí mi vhrkly slzy.

,,Stalo se něco?" ptal se starostlivě a dotkl se mé tváře a já tak byla donucena podívat se mu znova do jeho dokonalé tváře. 

,,Nic se nestalo." špitla jsem nesměle a snažila se uhnout pohledem, do tváří se mi hrnula červeň. 

,,Udělal jsem snad něco špatně já?" ptal se princ dál, svým zvláštním a krásným tónem hlasu.(vzpomínám na princeznu tutu a prince Mytha:)

Kdybych tak mohla, mohla mu odpovědět na jeho zvídavou otázku, samozřejmě že udělal? Ne přímo špatně, ale existuje, potkala jsem ho tenkrát u studánky a to on mě zachránil před vlky a odsoudil mě k životu s nehezkou tváří a se srdcem naplněným láskou, která nikdy nebude opětována. Ve skutečnosti jsem však jen odmítavě zavrtěla hlavou.: ,,Ne vy ne, já jen..." zarazila jsem se, ,,to je vlastně jedno. Chtěla jsem vám poděkovat za mou záchranu."

,,Není zač!"

Chtěla jsem tuhle chvíli, co nejvíce natáhnout, zastavit čas a jen se dívat do těch jeho nádherných modrých očí. Tu chvilku však přerušila Matylda se svým voláním.

,,Doufám, že se zas brzy shledáme La Tér!" rozloučil se princ a odcházel z nádvoří. Pamatuje si mé jméno! Ví jak se jmenuji! dělalo mé srdce doslova kotrmelce štěstím. S úsměvem jsem se otočila na Matyldu a až teprve teď jsem si všimla, že dříve zbořené nádvoří, je zpět ve svém původním stavu.

,,Trápí tě něco dívenko?" ptala se mě pak Matylda v kuchyni, když jsem za sebou zavřela a ztrápeně se o ně opřela.

,,Matyldo!" sklouzla jsem podél dveří a po tvářích se mi řinuly potoky slz, ,,já jsem tak nešťastná." vzlykala jsem.

,,No tak všechno bude dobrý!" objala mě útěšně Matylda.

,,Ne, nebude!" odporovala jsem, ,,podívej se na mě! Vidíš to! Podívej se na mou zohavenou tvář!" přejela jsem rukou přes mé zjizvené tváře, ,,jak by se mohla princi líbit? Jak?"

,,Tak dost!" vyjela na mě zostra Matylda a podala mi kapesník, ,,nesnáším litování! Tak se přeci vzpamatuj!" chytla mě za ruce a pomohla mi vstát.

,,Nesmíš se uzavřít ve své sebelítosti. Teď ne! Záleží přeci na tom, jaký člověk je ve svém nitru, princ je chytrý a moc dobře to ví. Tak přestaň se svým fnukáním." setřela z mých tváří slzy, ,,a ukaž princi, že za tvou zohavenou tváří, jak ty říkáš, se schovává něco víc! Nesmíš se jen tak lehce vzdát!"

,,Možná máš pravdu!" přikývla jsem a šla vykonat svou práci.

A tak když jsem, jako každý večer, s naději vzhlížela k nejvyšší věži, tam kde sídlí princ, se větrem nesla má přísaha.

,,Já vytrvám, nenechám se jen tak lehce porazit!"