8 díl: Zvláštní...

Svoji přísahu, stvrzenou šuměním větru a zpěvem ptáků, jsem začala naplňovat hned další den řáno. S úsměvem mě z postele vytáhlo slunčíko a tak začal denza mým štěstím.

,,Měla by jsi se jít podívat k mlhové bráně." poradila mi tajemně Matylda.

,,A kudy se tam jde?" prozatím jsem, z velkého území zámku Saradail, znala jen kuchyň, starou věž, zahrady služebníků a první nádvoří.

,,Já tě tam dovedu." zapištěla Rozárka a usmála se svým myším úsměvem.

,,Dobrá." oplatila jsem ji úsměv.

Cesta k mlhové bráně byla plná nepoznaných krás. Potkali jsme mluvící jabloně, jejichž jablka zpívala. Kolem jejich kmenů se proháněl Gary a jako vždy si hrál na medvěda. Ten malý, sotva desetiletý, chlapec stále nepochopil, že on se medvědem nestane a taktéž ho princ nikdy nepromění.

,,Takhle se tam nikdy nedostaneme!" povzdechla si Rozárka a zapískala.

,,Trochu se projedem!" řekla se šibalským úsměvem, když se k nám přikodrcal dětský žebřiňák, s nedůvěrou jsem se zadívala na usmívající Rozárku: ,,děláš si srandu, že jo?" přeměřovala jsem rozkrdocaný žebřiňák.

,,Ne nedělám!" odpověděla s klidem Rozárka a vyskočila do žebřiňáku, ,,tak sedej!" Neposedně pobíhala po žebřiňáku a tak jsem musela nasednout.

***

Nízko nad zelenou trávou se neslyšně vznášela mlha, lehce se omotávala kolem nízkých stromů a vytvářela takovou ponurou a zvláštní atmosféru. Byly jsme s Rozárkou tak blízko "druhého světa" tam za hradbami zámku, kousek od jedné z bran. Ne nadarmo se jí říkalo mlhová, kouzla které jí střežily totiž nedovolily nepovolanému, přes mlhovou clonu bránu najít.

Zajímalo mě, co zde mám najít? Proč mě Matylda poslala sem? Chtěla jsem se otočit na Rozárku s touto otázkou, ta mě však zarazila a jen špitla:,,Počkej, všechno zjistíš!"

Sedla jsem si tedy vedle Rozárky, na spadlý kmen stromu a dál sledovala tichou krásu. Ačkoliv se nad loukou rozprostírala mlha, vzduch byl teplý a vycházející sluníčko slibovalo krásný den. Mlčky jsem pozorovala mlhu vlnící se kousek ode mne, neodolala jsem a vstala. Tam kam jsem šlápla se mlha rozestoupila a zavířila kolem mých kotníků. Vypadalo to jako by se mnou tančila. Vzpomněla jsem si na ples a s úsměvem jsem se zatočila ve veselé otočce, chtěla jsem tančit, radovat se z tohoto krásného dne, ze zpěvu ptáků, tančit v jejich písni, ale někdo mě vyrušil. Na druhé straně louky, tam kde byla mlha nejhustší, a někde tam byla pravděpodobně mlhová brána, se ozvalo zaržání koně. S úlekem jsem se rychle otočila a zůstala strnule stát.

Z mlhy se vynořil nádherný bělouš na jehož hřbetě seděl princ, když klusaly směrem k nám mlha se rozestupovala, zpěv ptáků utichl a já nevěděla kam uhnout s pohledem, připadala jsem si blbě, když jsem tak na prince jen tupě zírala neschopna jediného pohybu. Jako by se svět zastavil. Princ si mě nevšiml, nebo dělal, že si mě nevšiml? Netuším, zastavil svého bělouše uprostřed louky, mlha kolem ustupovala a zase se vracela na své místo, podle pohybu prince a jeho koně.

,,Posaď se!" zatahala mě Rozárka za sukni a já se posadila, aniž bych přestala sledovat prince. Ten tasil svůj meč, který se v lesku brzkého ranního slunce zaleskl. Bělouš se v klidu pásl, jen občas střelil pohledem po svém pánovi a zaržál, nebo zafrkal. Princ kolem něho kroužil ve výpadech a krčil se v krytí. Trénoval boj s mečem, ale jeho každý pohyb připomínal přesně stanovený taneční krok. Kolem prince poletovala kouzla, sedala na mlhu, která se začala zvedat a v záři kouzel se z beztvaré mlhy, líně se povalující nad loukou, stávaly válečníci. Se svými meči se řítili na prince, který jejich útoky odrážel a sám pak vyrážel v útok. Ptáci utichli a jediné co bylo slyšet bylo svištění jediného meče, nic nezařinčelo, když se setkali meče dvou bojovníků. Mlhový válečníci se lehce rozplynuli a znovu z nich byla jen pouhá mlha, lehce zářící v doznívajícím kouzlu. Vydržela bych se na princův trénink dívat donekonečna, nemohla jsem rozpoznat čas a tak ani nevím, za jak dlouho princův kůň znovu zaržál a netrpělivě hrábnul kopytem. Princ se na odpověď jen lehce usmál, zasunul meč zpět do pochvy, a bez problému vyskočil na bělouše, který se mu rozcválala vstříc a začal koncert nový.

Princ s běloušem, jako by byly jen jedno tělo, jedna duše. Sebekrášnější drezůra koní, kterou by jste doposud viděly, by byla na rozdíl od tohoto, pouhá fraška. Cválali loukou a mlha se rozestupovala, jako by s nimi tančila. Otáčeli se v prudkých otočkách a pak vyráželi rychle vpřed, aby vzápětí zabrzdili doslova na místě a to vše vypadalo, jako by to dělali každou vteřinu svého života, jako by to bylo jednoduché jako obyčejný nádech. Bělouš s lehkostí předváděl piafu a složité vzpínání a jeho dlouhá hříva vlála ve větru. V jednu chvíli je mlha naprosto pohltila, zatímco jindy před nimi, jakoby se strachem, utíkala. Dech beroucí vystoupení, za které by veškerá divadla dala to poslední, co by měla, byl jen pouhý trénink, který se v budoucnu bude třeba hodit v boji?

,,Měli bychom jít." zašeptala jsem potichu, když bylo zřetelně vidět, že princ se svým běloušem končí.

,,Ne," zarazila mě Rozárka, ,,počkej, to by pak nic nemělo cenu."

,,Co?" podívala jsem se na Rozárku a pak se mi srdce v hrudi málem zastavilo. Princ s běloušem se rozklusali směrem k nám.

,,Vidím, že jsi se přišla podívat na můj a Arezův trénink." oslovil mě princ, když doklusali až k nám.

,,J-j-já..."koktala jsem a do tváře se mi hrnula červeň. Nevěděla jsem, kam se podívat. Nerozhodně jsem sledovala nozdry koně, který lehce zafrkal a dotkl se mě čumákem. To malé gesto, projevované koňskou důvěrou, mi na tváři vykouzlilo úsměv a já prostě musela Areze pohladit po jeho bílém čele.

,,Byl jsi dokonalý!" mluvila jsem něžně na bělouše a dál ho hladila po jeho čele.

,,Arezi, starouši můj." s úsměvem pohladil po krku nádherného koně, ,,Arez pozná správného člověka, jen jemu dovolí se ho dotknout." pokračoval na vysvětlenou.

,,Váš trénink, bylo to něco nádherného!" špitla jsem místo reakce na princovo povídání, co na to vůbec člověk má říct?

,,Mohl bych tě to naučit." musela jsem se podívat na prince a střetla jsem se s jeho pohledem. Já abych se naučila boje? Toho co je výsadou mužů?

,,Přišla jsi sem a vydržet jízdu tím kodrcadlem, žebřiňákem, vyžaduje odvahu." dodal na vysvětlenou, ,,a navíc nikdo neví, zda-li se ti to někdy nebude hodit."

,,Já...chtěla bych se naučit jezdit na koni. Koně jsou pro mě něco...nedokážu to ani vyjádřit slovy. Chtěla bych aspoň z poloviny zvládnout, to co jste dnes předváděli s Arezem." uhnula jsem pohledem a znovu hladila Arezovo čelo.

,,Vždy mě lákalo, to co je pro nás dívky nepřípustné, zakázané. Proto dobrá. Chci se naučit boje a jízdy na koni!" odpověděla jsem na konec a jen moje myšlenky skrývali pravý důvod mého rozhodnutí. Je to jedna z mála možností, být tak na blízko mému smyslu života, princi. Znovu jsem se zahleděla do jeho modrých očí a je to jedna z možností jak zjistit jeho tajemství...