9 díl: Mlhový tanečník

,,Jsi připravena?" ptal se mě princ další den ráno, právě začalo moje učení boje. Nerozhodně jsem hladila nádhernou palominku, která bude mou učitelkou jízdy. Kobylka lehce zaržála a lehce se dotkla mé tváře, jako by mi chtěla dodat sebevědomí.

Povzdychla jsem si a pohladila Důvěru po jejím bílém nosním pruhu až k sametovým nozdrám.

,,Začneme?" ptal se princ znova, když se nedočkal mé odpovědi. Nedokázala jsem se na něho podívat, stála jsem odkloněna tváří od něho. Moje nohy mi vypovídaly poslušnost a srdce v hrudi dělalo kotrmelce, stačila mi jeho přítomnost, abych ztrácela rozhodnost, ale tohle učení byla jediná možnost, jak se dostat tak blízko k němu a navíc jsem po tomto prahla už od dětství. Jako malá holka jsem se proháněla po loukách a lesích kolem Květné a snila o hrdinských činech a divokém cvalu mého krásného koně, jenže tohle mi bylo odepřeno. Byla jsem dívka a tím pro mě byly mé sny na hony vzdálené. Podle nepsaných venkovských pravidel byla jízda na koni, lukostřelba nebo šerm výsadou mužů, to oni měli ochraňovat zatímco dívka je ozdobou světa. Jejím údělem je hezky se oblékat, vyšívat, malovat a nebo, jako v mém případě, obstarávat husy, kachny a udržovat stavení v perfektním pořádku. Mé srdce však propadlo touze po dobrodružství a kráse přírodě.

,,Jdeme na to!" přikývla jsem a popleskala po krku Důvěru a, aniž bych jen pohledem zavadila o princovu tvář, nasedla. Bála jsem se podívat princi přímo do tváře, pokaždé jsem znejistěla a moje rudnoucí tvář prozradila mé myšlenky. 

Vychutnávala jsem si ten nespoutaný pocit, seděla jsem v sedle nádherné  kobylky a měla dovoleno cválat, tak jak jsem chtěla. Nikdo mě nekáral, že neposlouchám a, i přes výslovný zákaz, se projíždím pomalým krokem se Siarou, místo abych jí nechala v klidu pást.

***

Na mlhové louce cválala nádherná kobylka, slunce vykukovalo přes vrcholky hradeb a jeho váhavé paprsky tančili v tmavých vlasech jezdkyně. Usmívala se a její myšlenky se toulali daleko. Vzpomínala a přepadalo jí stýskání, ale přesto byla šťastná. S Důvěrou už dokázala splynout, s každou vteřinou v jejím sedle si připadala jistější, s každou vteřinou dokázala jistěji a jistěji pohlédnout do krásných modrých očích jejího učitele, prince ze zámku Saradial. Než se slunko, o měsíc později, sklonilo za vrcholky hradeb, skolila nespočet mlhových bojovníků, až po nich zbyla jen lehce světélkující mlha, vystřelila mnoho a mnoho šípů, aby našli svůj cíl.

,,Soustřeď se!" šeptal princ kousek ode mne, stál tak blízko blizoučko, snažila jsem se zklidnit mé, divoce bušící, srdce a napnout luk, tak jak mě neustále učil. 

,,No tak, klid!" obešel mě z druhé strany a zvedl můj loket do správné výše, jak má být člověk v klidu, když jeho sen je tak blízko, ale zároveň na míle vzdálený?

,,Nevnímej mě, zapomeň na mě!" obcházel mě princ dál, mohl říkat cokoliv, stejně bych nebyla schopna splnit to co po mě žádá. Na něho nemůžu zapomenout. 

,,To nejde!" zaprotestovala jsem a sklonila luk, aniž bych vystřelila jediný šíp.

,,Jde! Musíš to udělat. V pravém souboji nemůžeš váhat, i kdyby proti tobě stál tvůj přítel ty musíš hájit dobro a svůj život. Nesmíš zaváhat!" přinutil mě znovu pozvednout luk a zasadit šíp. Napnula jsem tětivu a zhluboka se nadechla.

,,Dýchej, zapomeň na svět. Jsi jen ty, tvůj luk a ten šíp, jehož malý hrot musí přesně zasáhnout tvého protivníka." udílel princ rozkazy a já se snažila vyhovět.

Poctivě jsem napnula tětivu a soustředila jsem se na hrot šípu. Jsem tu jen já, luk a šíp.

,,Perfektně, koncentruj se a zasáhni cíl!" vykřikl princ a jediným pohybem ruky zhmotnil několik mlhových válečníků. Okamžitě jsem pustila tětivu a šíp, se svým svistem, přesně zasáhl cíl. Z toulce postupně zmizelo pět šípů a každý našel svůj správný cíl.

,,Dokonalé! Vidíš, jak ti to jde a nezapomeň, co jsem ti dnes řekl." usmál se na mě princ. Slunce se pomalu schovávalo za štíty hor a jeho poslední, rudě zbarvené, paprsky ozařovali jeho tvář. Stála jsem naproti němu a jen se dívala do jeho očí. Najednou princ zvedl ruku a přejel přes mou tvář, přesně tam kde se táhla moje největší jizva. Poplašeně jsem se otočila a vztáhla ruku ke své tváře, s podivem jsem zjistila, že jizva zmizela. Na jejím místě nebyla ani památka, jen perfektně rovná pleť.

,,Dě...kuju" chtěla jsem poděkovat, ale kromě Důvěry na louce nikdo nebil, jen ta mlha se mi s lehkostí obtáčela kolem mých kotníků. S radostným smíchem jsem se zatočila a tančila po trávě louky. Hrála jsem si s mlhou, která kolem mě vířila a v posledních princových kouzlech se zhmotnila do tanečníka, jenže jakmile slunce naprosto zapadlo tanečník se nadobro rozplynul a mě nezbylo nic jiného, než nasednout na Důvěru a odjet zpátky do zámecké kuchyně. Když jsem projížděla kolem malého lesíku, který sousedil s loukou, někde v křoví zapraskaly větvičky. Lekla jsem se, ale Důvěra šla dál naprosto v klidu, jen lehce zafrkala a tak jsem pokračovala v cestě, bez vědomí, že mě někdo, celou tu dobu sledoval...

***

Dětinsky se dotkla své tváře, co chtěla zachytit? Letmý princův dotek? S podivem zjistila, že jizva, která jí hyzdila obličej zmizela a tak se v radostném smíchu zatočila. Mlha kolem ní zavířila a ona začala tanči, tančila s mlhovým tanečníkem, naprosto šťastná.

,,Tohle nesmíš! Ona je..." 

,,Mlč!" 

,,Nebudu, pamatuj je to ve tvém dobru!" našeptával dál ten krutý hlas.

,,Já..." otočil se a udeřil do stromu, ,,nechci! Já tohle nechci!" šeptal v rozzuření a riskoval, tak své prozrazení.

,,Uklidni se!" zaržál bílý hřebec a útěšně se dotkl tváře svého jezdce, který se teď krčil u kmenu stromu do kterého původně udeřil. 

,,Já nechci!" objal hřebcovu hlavu a zabořil své ruce do jeho dlouhé hřívy.

,,Nemusíš!" zaržál jemně a zvedl svou hlavu a tak vytáhl i svého jezdce na nohy. Znovu spatřil jí. ,,La Tér." něžně její jméno zašeptal. Svého bílého hřebce, společníka a uklidňovatele poslal napřed, zatímco on si tiše sedl do mechu a opřel se o kmen stromu, nespustil z ní oči a v duchu si přísahal, že jí musí říct své tíživé tajemství. Pokud se zalekne a uteče, umře smutkem, ale ona musí vědět, co je zač!