13 díl: Smůla nechodí po horách nýbrž v údolí!

Nad Květnou svítalo, slunce zůstalo schované za mraky a z hor sestupovala dolů hustá mlha, byla něčím zvláštní, jako by zvěstovala další bouři. Teď? Uprostřed října? 

,,Kde pak jsi La Tér? Opravdu tě vlci roztrhali?" povzdechl si Latin strýček, ta dívenka nepoznala své pravé rodiče a smrt jí přinesli vlci, chudinka jeho La. Měl ji rád jako svou vlastní dceru, které se nedočkal, umřela při porodu stejně jako jeho žena. Proto se La Tér ujal, když ji jako malé miminko našel u velkého medvědí potoka. Vychoval ji a nestihl ji říct její malé tajemství, proto stále doufal, že přeci jen žije, ale kde? Pohlédl k zámku Saradial.

,,Byla jsi okouzlena princovou krásou a přitom si nevěděla, že jsi součástí jeho života." povzdechl si, ,,tak pojď Sarine!" uchopil otěže staré hnědky a spolu s ní vykročil k lesu, kde je čekala práce. Ještě se otočil k zámku, smutně povzdechl a pokračoval dál po cestě. Nechtělo se mu do lesa, ne dnes v té mlze, ale zima se blíží a on ještě nemá svezené všechno dřevo nejen pro sebe, ale i pro další sousedy, stárne stejně jako jeho pracovitá hnědka, nic nestíhá, chybí mu La Tér.

***

Do kuchyně vtrhl jeden z vojáků ze strážní věže: ,,Nevíte kde je princ?" vybafl místo pozdravu, očividně chvátal.

,,Dobré ráno!" odpověděla klidně Matylda, ,,princ právě snídá, ukázala na prince u stolu, kterého si voják ve spěchu nevšiml. Zarazil se a pak zasalutoval.

,,Vaše veličenstvo, máme zprávy o černých jezdcích. Míří...míří dolů do vesnice!" podal hlašení voják, oba, já i princ, jsme vyskočili od stolu, od nedojedené snídaně.

,,Cože?" vyjekla sem a zachvátil mě strach, dole pod horami je přeci Květná!

,,Čekal jsem to." řekl naprosto klidně princ, já však klid nedokázala udržet a začal jsem, jako pravá dívka vyšilovat. No jo vy holky! Ihahá! Tss.

,,Musíme něco udělat! Nejblíže je Května, je tam strýček a další obyvatelé!"

,,La no tak uklidni se!" okřikla mě Matylda.

,,Vyřiď jednotkám ať se, co nejrychleji vypraví dolů do údolí, ale druhou stranou, než jdou černí jezdci. Jak počítám půjdou kolem pavoučí rokliny a tam jsou vlci, poplaší jim koně, ti jejich ohniváčci jsou velice nervní zvířata."

,,Ale vaše veličenstvo! Průsmykem je to o několik hodin delší!!" snažil se namítnout voják.

,,Tak si pospěšte, půjde s vámi Arez, zná to tam, třeba vás vezme jednou ze zkratek, vyřiďte mu to, že to po něm chci já!" rozkázal princ.

,,A vy vaše veličenstvo?" ptal se voják.

,,Já se tam dostanu jiným způsobem. Tak jděte!" odvětil princ, voják znovu zasalutoval a odběhl.

,,Doufám, že si nemyslíš, že poletíš jako drak?" spustila Matylda, ,,teprve včera se ti zahojila všechna zranění, chceš hazardovat?"

,,Nechci, ale je to jediný způsob!" odcházel princ.

,,Jdu s tebou!" postavila jsem se před něho.

,,Co prosím?" 

,,Říkám, že jdu s tebou!" 

,,To nepřichází v úvahu." obešel mě.

,,Jak nepřichází v úvahu? Proč jsem se tedy učila bojovat?"

,,Aby jsi se tu nenudila!"

,,Ne, já jdu s tebou!" trvala jsem dál na svém.

,,Ne a to je moje poslední slovo!" rozkřikl se princ, prudce otevřel dveře a vyběhl do chladného rána.

***

,,Neměla by jsi to dělat!" pištěla Rozárka, když jsem se převlékala. Místo šatů jsem na sobě měla pohodlný válečný oděv, byl elfský a ušit na dívku. 

,,Je to moje povinnost!" zvedla jsem meč a kontrolovala jeho ostří, ,,fajn!" zhodnotila jsem a zastrčila ho do pochvy.

,,A ne že mě prozradíš!" houkla jsem na Rozárku, když jsem otevřela tajné dveře mého pokoje. Matylda mě tu zamkla, prý na princův rozkaz, ještě štěstí, že o tajných dveřích nevěděla. 

Měla jsem strach, nevěděla jsem jestli více o sebe nebo strýčka. Důvěra rychle cválala směrem k mlhové louce doufala jsem, že můj odhad byl správný a prince naleznu zde.

,,Počkej jdu s tebou!" prudce jsem zastavila Důvěru, prince jsem zastihla u sadu zpívajících třešní.

,,La Tér! Zbláznila si se?"

,,Ne, předevčírem jsem ti řekla, že jsi špatný učitel, chci ti dokázat, že to až tak není! A navíc jde o Květnou! Prosím vem mě sebou!"

,,Dobrá!" odvětil princ i když mu v hlavě výřili úplně jiné myšlneky:,,Proč tohle dělám? Proč ji vystavuji takovém nebezpečí? Zbláznil jsem se? Ona...je pro mě důležitá. Neutekla i když jsem ji řekl celou pravdu o mě."

,,Proměním se v draka, ale nemůžu tak až do vesnice, dal jsem jistý slib, který nesmím porušit, lidé z vesnice mě takto nemůžou vidět. Doletíme za průsmyk, tam na mě bude čekat Arez, doufám, že nás oba uveze. Důvěra by to nestihla a už nemám jak říct, aby vzali ještě jednoho koně pro tebe." 

Princova proměna byla zvláštní, v jednu chvíli naproti mě stál princ a v druhé jsem se dívala do oči šedému drakovi, nespokojeně zařval, jako by říkal:,,Neprohlížej si mě a chvátej, nemáme čas!" Rychle jsem se vyšplhala na široký drakův hřbet.

Jízda na koni je něco neskutečného, ale tomuhle se nevyrovná snad nic. Letěli jsme vysoko, nad zdmi zámku, jako by nebyly nic. Kolem vysokých štítů hor, které vykukovali z mlhy pod námi. Kdyby bylo krásně měla bych dokonalý výhled a viděla až k dalším vesnicím. Takhle jsem mohla pozorovat jen vysoké věže zámku Saradial a nejvyšší vrcholky stejnojmenného pohoří.

***

Bílý hřebec překvapeně zaržál, když před něho přistál drak a z jeho hřbetu jsem seskočila já. Než jsem se otočila, místo draka stál princ a rychle se vyhoupnul na Arezův hřbet, pak mi podal ruku a pomohl do sedla. Rychlým cvalem jsme překonali zbývající vzdálenost k vesnici Května a právě včas. Nájezd černých jezdců byl v plném proudu, nevím kolik jich mohlo být tak sto? Motali se mezi vojáky princovi armády a vyděšené obyvatelé Květné, kteří se snažili zachránit si svůj holý život, několik domů zachvátili plameny. Všude byl zmatek, strach a krev. Tolik krve...

,,Stále jsi odhodlaná mi pomoci?" ptal se mě starostlivě princ, když mi pomohl seskočit z Areze, ,,nerad tě nechávám takhle pěší, ale s Arezem si rozumím jedině já, a mám-li být něčím nápomocný, ho k boji potřebuji."

,,Mě nezastrašíš!" jestli si myslel, že mé odhodlání zaplaší a já uteču se někam schovat, šeredně se mýlil.

,,Neboj postarám se o sebe!"

,,Buď opatrná a snaž se najít nějakého volného koně, pěší je to nebezpečné!" křikl ještě na mě a s Arezem odcválal do středu bitvy.

,,La Tér!" vykřikl někdo za mnou, rychle jsem se otočila a spatřila jednoho z těch chasníků, mladých učedníků pekaře, utíkal před dvěma černými jezdci, jejich koně ho s každým skokem více a více doháněli a jezdci výhružně mávali svými mečí, bylo jen otázkou vteřin, kdy jejich meče zasáhnout cíl a přinesou smrt. S odhodláním jsem vytáhla svůj meč, jeho ostří lehce zařinčelo, jako by se nemohlo dočkat, až skoncuje se svými nepřáteli. Rozběhla jsem se a vyděšeného pekařova učedníka srazila z cesty, do bezpečí. Stála jsem proti dvěma jezdcům, kteří rozlíceni se rozehnali svými meči k útoku, první jsem odrazila, druhému se jen tak tak vyhnula, ale přesto jsem cítila jak chladný kov projel mou kůží na rameni a způsobil první šrám. Lehce krvácel, ale nebylo to nic závažného. Pohrdavě jsem se ušklíbla:,,Dva na jednoho? A ještě dívku?"  na to jsem se naprosto vrhla do mumraje bitvy, za chvíli ode mne uháněli dva splašení ohnivý koně bez svých jezdců, ti se váleli v prachu a z jejich těl unikala temně rudá krev, stejně jako jejich život.

Kde se vzala ta síla a odhodlání? V mladé dívence sotva dospělé? Neměla by, jako ostatní dívky, zbaběle prchat a vyděšeně křičet při sebemenším pohledu na ty jatka kolem? 

Mám tohle zapotřebí? Napadlo mě, když jsem se s odporem zadívala na mrtvé tělo jezdce ze kterého jsem se snažila vytáhnout svůj meč. Vedle mě dopadlo další mrtvé tělo, tentokrát však ne lidské, ale koňské, jeho boky byly pokryty potem smíseným s krví a plece měl zhola rozdrásané. Kdo tohle mohl udělat? Proč? Snažila jsem se potlačit slzy, při pohledu do prázdných koňských očí, byl to hnědák, jeden z koní princovi armády, byl vycvičen, aby odhodlaně čelil svému přirozenému strachu a nesl svého jezdce do bitvy, ve které položil svůj život. To zoufalství, které se ve mě probudilo, mi dodalo další vlnu energie a v mém jádru se probudil vztek, ne odhodlanost, ale čilý vztek mě popoháněl kupředu!

***

Bilý hřebec se vzepjal a svými kopyty rozdrtil černého jezdce, kterého před chvílí princ srazil z koně, teď už bezhlavě prchajícího. Divoce zaržál a poskočil, aby se vyhnul ráně jiného protivníka, ale i ten se za chvíli připojil ke svému druhovi, tentokrát však bez hlavy, kutálela se z mírného kopečka, odkopávána jinými koňmi nebo pěšími vojáky.

Princ otáčel svého bílého přítele kolem dokola hledal ji! Měl o ní strach, jeho srdce se svíralo obavami a při představě, že by zemřela se hrůzně otřásl. Arez zaržál, chlácholivě ho poplácal a pak ji uviděl...

Jako nelítostná bohyně se oháněla svým mečem a pod jeho ostřím padali k zemi další a další černí jezdci. Ušpiněna od krve,  princ doufal, že to není její vlastní, a s odhodlaným a vzteklým výrazem ve tváři, byla úchvatná, její jizvy ve tváři, které jí stále ošklivili tvář, ji právě teď však přidávali na kráse. Naučil ji snad všechno dobře, ona to zvládne. Otočil Areze, když La Tér naskočila na, volně běžícího, splašeného ohnivého koně a řítila se z dosahu asi desítky černých jezdců, kteří se hnali za ní...kde se tu proboha vzali? Všude se váleli mrtvá těla a jezdců stále přibývalo, první stovkový odhad, byl tedy nesprávný.

La Tér s ohnivým koněm v šílené rychlosti prolétla kolem něho, stačil si však všimnout, že splašenost z koně pozvolna vyprchávala a La Tér nad ním, svým konejšivým šeptáním, získávala kontrolu. Jak tohle dělá? 

Princ však měl za úkol něco jiného, než se divit a navíc se k němu řítilo stádo černých jezdců. Ostří meče zařinčeli...