Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

14 díl: Meč poslední z víl

26. 10. 2010
0
0
493
Autor
J.T.

 

,,No tak Sarine, nechvátej!" brzdil Paul rychle kráčející hnědku, oběma skončila jejich práce v lese, všechny klády byly svezeny na okraji lesa. Mlha se už dávno rozplynula, ale den byl stejně stále nevlídný a šedivý.
,,Neboj za chvíli budeme doma." hladil jí po jejím šedě prokvetlém čele. Sarine spokojeně zafrkala a dloubla čumákem do Paula.
,,Vždyť už jdem." zasmál se Paul a sundal ze Sarine postroje, které uložil do dřevěné chatky lesníků, zítra sem půjde znova, takže nemá cenu, aby všechny postroje vláčel domů. 
Popleskal po krku Sarine a vzal jí za opratě uzdečky, smutně se podíval na její, stále více, propadající se hřbet.
,,Stárneme oba dva, ale neboj se od příštího roku si budeme užívat zaslouženého odpočinku, nastoupí za nás mladší." vykročil k domovu Paul.
,,Co to!" zahromoval, když se přiblížili na dohled vesnice, Květná byla v plamenech a všude byl zmatek. Za chvíli Paul pochopil, směrem k němu se řítily dva černí jezdci, jejich koně hrozivě ržáli a od kopyt jim odlétali jiskry. Sarine vyděšeně pohodila hlavou a v očích jí bylo vidět bělmo. 
,,Sbohem moje stará přítelkyně." zašeptal a rychle sundal Sarininu uzdečku, ,,utíkej, zachraň se! Běž do lesa k medvědímu potoku, tam budeš v bezpečí. " Sarine se na Paula zadívala, zaržála dotkla se ho jemnými nozdrami, nechtěla od něho odejít, byl její pán a ona mu oddaně sloužila.
,,Tak slyšíš?!" rozkřikl se Paul a máváním rukama a uzdečkou v ruce donutil, už takhle vyděšenou Sarine, k divokému úprku.
,,Důchodu se už nedočkám." povzdychl si, ,,La Tér, dívenko moje zlatá, kde se touláš? Kdo ti poví tvé tajemství?"
***
Ostří meče zařinčeli, jejich krví zabarvené ostří se ve vzduchu setkala a začala další vlna bitvy, stále vše vypadalo beznadějně, černých jezdců přibývalo, ale vojáků bylo stále méně. Princ ze hřbetu Areze pobíjel jednoho jezdce po druhém. Jejich rudá krev zbarvila bílou Arezovu srst, na znamení znechucení rozzlobeně zaržál a vzduchem zavířila jeho kopyta.
,,Kam jen zase zmizela?" povzdechl si princ, když v prachu pod kopyty Areze, se válelo deset mrtvých těl černých jezdců, už nepředstavovali tu hrozbu, kterou vždy nesli krajem, vypadali bezmocně, tak jak asi mrtvoly vypadají, jejich krev se rozlévala po zemi a míchala se s prachem a pískem, stékala v potůčcích do jamek a vytvářela krvavé loužičky, jak smutné? Smutné? Co je na mrtvém zlu smutného? Možná jedině ten důvod, že oni byly zlo, ještě před tím, než je spravedlivý meč, hájící dobra, poslal na smrt do hlubin pekel.
,,Hou, klídek koníku, nic se neděje!" uklidňovala jsem splašeného ohnivého koně, tyhle černí koně byly podobní frísanům, mohutní s dlouhou hřívou, ve které jim tančili ohnivé plamínky, od kopyt odlétali jiskry zapalující suchou podzimní trávu. Prohnala jsem se celou vesnicí, po tvářích mi stékaly slzy, když jsem viděla umírat ty, které jsem, před zhruba půl rokem, denně potkávala, smávala jsem se za slunečních dnů, nebo mé jediné tancovačce, bála se stejně jako oni, při divokých bouří a poslouchala legendy o krásných vílách, dracích, černých jezdcích a princi vysoko v horách. Teď je to však všechno realita, krutá, žádná pohádka a já jsem její součástí.
Povedlo se mi zastavit černého koníka na konci vesnice, s bodnutím u srdce jsem se podívala na cestu vedoucí k lesu u medvědího potoka, touhle cestou každé ráno strýček odcházel do lesa svážet dříví.
,,Strýček!" vykřikla jsem zděšeně a pobídla ohnivého koně do klusu, s doufáním, že je strýček ještě v lese, jsem klusala po cestě k lesu, za mými zády probíhala divoká bitva. V křoví vedle cesty se ozvalo zasténání, prudce jsem zastavila černého koně a sesedla, koník na nic nečekal a s divokým ržáním zmizel zpátky k vesnici, pravděpodobně šel hledat svého pravého jezdce. 
,,La Tér!" někdo volala mé jméno a pak jsem ho uviděla v kaluži krve ležel on, můj strýček Paul, ten který mě vychoval.
,,Strýčku!" vrhla jsem se k bezmocně ležícímu a raněnému tělu.
,,La Tér, ty přeci žiješ!" vydechl nadšeně, v hrudi měl stále vražený meč.
,,Jsem tady," do očí se mi vyhrnuly slzy, ,,budeš v pořádku!"
,,Ne, já...umřu, vím to!"
,,Tohle neříkej!" vykřikla jsem zděšeně, zarazil mě však a pokynul mi rukou, aby přišla blíž, sotva mluvil.
,,Nenamáhej se!" snažila jsem se ho utišit, aby se zbytečně nevysiloval.
,,Já musím! Poslouchej mě..."těžce se nadechl a chytl meč, který mu vězel v hrudi a prudkým trhnutím ho vytáhl z rány, zkřivil obličej bolestí, ale nevykřikl.
,,Co...co to děláš?"
,,Ten meč! Je poslední víly!" podal mi zakrvácený meč, ,,byl...byl." jeho tělo se otřáslo v prudké křeči, přesto se však ještě naposled donutil promluvit: ,,tvé matky! Jsi vílou La Tér!" zavřel své oči, ,,jsi víla, jen ty jediná můžeš prince zachránit!" zašeptal ztěžka a pak jeho tělo znehybnělo. 
,,Strýčku! Ne! Tohle ne!" rozbrečela jsem se, můj strýček, který mě vychoval mi zemřel v náruči. Nevím jak dlouho jsem tam takhle seděla, když se za mnou ozvalo klapaní kopyt, vyděšeně jsem se otočila, byla to však jenom Sarine, moje milovaná stará hnědka.
,,Sarine, ach Sarine!" smutně zařehtala a sklonila svou hlavu ke strýčkovi, dýchla mu do tváře a šťouchala do něho čumákem, jak to vždy dělávala, když strýček usnul.
,,Už se neprobudí!" zašeptala jsem smutně a objala její hlavu, do hřívy jí padaly mé horké slzy smutku.
***
Bitva skončila, Květná lehla popelem, ale jednotky princovi armády mohly slavit vítězství, černí jezdci byly pobity. Vítězství bylo na princově straně, ale koho těší vítěství s tolika nevinných obětí? V popelu a prachu cest se válela mrtvá těla obyvatel vesnice, ti co přežili teď pobíhali kolem a sháněli ty kteří ještě třeba žijí a nebo sháněli mrtvé příbuzné, aby je mohly později pohřbít. Nikdo si nevšímal bílého hřebce a jeho jezdce, kráčejícího vedle něho. Možná věděli, že je to princ, ale nikdo neměl náladu ani sílu provolávat sláva a vzdávat hold, jak se sluší a patří. Ani sám princ právě teď netoužil po projevování úcty, hledal jí, tu bezbrannou hnědovlasou dívku, La Tér. Kde jen může být? Srdce se mu svíralo, při pomyšlení, že leží někde tam mezi obětmi, nevěděl proč si o ní dělá takovou starost, nechápal co ho k ní tolik táhlo. 
,,Musíme ji najít!" řekl odhodlaně a nasedl na svého bělouše, Areze, ,,kde jsi La Tér?"
Do vesnice se přihnala, jako velká voda, hnědá stará kobyla, bez jezdce, bez postrojů.
,,To je přeci Paulova Sarine!" volali obyvatelé vesnice a jeden z mužů, shodou okolností to byl pekař, ten kterému La Tér zachránila jednoho z jeho učňů, vyplašenou kobylu chytil. 
,,Kde je Paul Sarine?" ptal se starostlivě, na odpověď zařehtala a hrábla kopytem, pekař jí však nemohl rozumět, někdo jiný však ano. Pobídl svého bílého hřebce ke cvalu a uháněl cestou, kterou Sarine přiběhla. Podle ní na cestě k lesu u medvědího potoku, leží její pán a jeho nevlastní dcera. Víc jí nerozuměl, nevěděl zda-li La Tér žije, nebo je mrtvá!
***
,,La!" uslyšela jsem volat své jméno, ale nereagovala jsem, kdo by na mě volal mou přezdívkou? Takhle mi říkal jedině strýček a nebo také Matylda. Přes můj smutek jsem si neuvědomovala, že hlas, který volal mé jméno, patřil princi! To on na mě volal mou přezdívkou!
,,La Tér!" poklekl ke mě princ, pohlédla jsem mu do očí.
,,On umřel!" vzlykala jsem v princově náruči, nevnímala jsem, že právě princ mě drží v náruči, v tuhle chvíli jsem cítila jen velký smutek a prázdnotu, jako by část mě samotné odešla spolu s mým strýčkem, který mě vychoval.
,,C-c-celou dobu věřil, že se vrátím!" snažila jsem se ovládnout mé vzlykání.
,,Všechno bude dobré, čas rány vyléčí, věř mi!" šeptal útěšně princ. Arez zaržál a váhavě k nám přišel.
,,Je na čase jet. Chceš jet do vesnice, nebo rovnou do zámku?"
,,Já...tam nechci!" vykřikla jsem ztrápeně, všechno by mi strýčka připomínalo.
,,Dobrá." setřel z mé tváře slzy a pomohl mi do Arezova sedla, sám šel pěšky vedle nás. Stále jsem byl uzavřena do svého nitra, všechno jako by šlo mimo mě. Arez rytmicky šlapal, ani já ani princ jsme neřekli jediné slovo. Teprve u pavoučí rokliny, kde cesta byla zdupaná stovkami kopyt, jak tudy předtím procházeli černí jezdci, jsem se odhodlala otočit v sedle a pohlédnout na vesnici, tedy to co z ní zbylo, ani jediný dům nezůstal nezničený a strýček odešel. 
Jako by se mi mysl vyčistila, se zvláštním pocitem jsem si až teď uvědomila strýčkova slova. Vztáhla jsem ruku k pochvě meče, nebyl tam ten se kterým jsem bojovala ve vesnici, ten pravděpodobně vězí v některém z černých jezdců, na slunci, které váhavě vylezlo zpoza mraků se zaleskla stříbrná rukojeť meče poslední z víl, mé matky!
,,Jsi vílou La Tér!" jako bych slyšela strýčkův hlas....

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru