Zášť, nenávist a odpuštění

Byly chvíle, kdy jsem tě jako malé děcko milovala. Byly však i takové, ve kterých jsem prosila Boha o tvé potrestání. Doufala jsem po nocích, že jednou nadejde čas a ty se vyznáš ze svých hříchů, omluvíš se. A teď, když jsi na smrtelné posteli prosil o odpuštění...nebyla jsem tam, abych ti jej dala.
   Zazvoní telefon, bežná věc, která mi nedala žádné intuitivní pobízení o tom, že se blíží hrozná zpráva. Zvedla jsem jej jako vždy, bezmyšlenkovitě a s naprostou elegancí a noblesou, jak je již zvykem. Hlas mé sestry, který mi oznámil tvou strašlivou smrt mi zní v uších stále, jakoby se vše stalo před minutou a já ten telefon právě položila. Posadila jsem se po tom krátkém, ale výstižném rozhovoru na postel. Nedokázala jsem uvěřit, ale co víc, byla jsem šokována. Byla jsem překvapena jaké pocity to ve mě vyvolalo - úlevu, rozpaky, neuvěřitelnou zlost a ano přiznám se, drobnou radost. Seděla jsem tam dlouhou chvíli a netušila jsem, jestli ty pocity, které cítím jsou správné. Jsem zlá? Jsem špatná z toho důvodu, že nepláču a zoufalstvím si nervu vlasy, protože jsi zemřel? Co je pravda? Jak vlasně vypadá takové normální truchlení nad někým koho jsem nenáviděla a zároveň milovala. MYslela jsem na tebe celý zbytek týdne a soužila se pocitem vinny z mé reakce. DUmala jsem nad tím, jak projevit trochu lítosti či smutku. Stále jsem však měla před očima věci, které jsi dělal nám všem. Nejen mě a sestrám, ale hlavně mamince, kterou nadpozemsky a neohroženě miluji, jak jen může dcera milovat skvělou a chápavou matku, která mi byla vždycky oporou. V hlavě se mi přehrával film, neúprosně dlouhý a útrpný, na ty chvíle, kdy maminka plakala. A já se choulila v posteli a snažila jsem se jejich křik nevnímat. Vím, že ze sester jsem nebyla tolik postižena tvým chováním, ale vnímám to možná více než ony. Tolik se mě tyto scény dotýkají a vyvolávají ve mě uzkost.
  NEplakala jsem....do chvíle než jsem tě spatřila na pohřbu. Za sklem v otevřené rakvi, zdá se mi to přirovnání poněkud nevhodné, ale připomínal jsi mi Sněhurku, nebo Šípkovou růženku, která usnula. POhlédla jsem do tvé tváře, tolik unavené a ztrhané. Vzpoměla jsem si na ty pěkné chvíle, kdy jsem ti jako malé nedochůdče ležela na břiše a říkala ti medvídku, jak jsi mě nechal točit volantem v autě, jak jsem s tebou jezdila plavat a také na tvou tvář ve které jsi v některých chvílích měl příjemný a velmi milý úsměv, který ti prozářit tvé šedé oči.
   V tu chvíli jak jsem tam tak stála, jsem s úlevou v duchu vyřkla své odpuštění. Někde nahoře teĎ jsi a hledíš na nás. Myslím na tebe. A jsem šťastná, že jsem dokázala odpustit, plakat a přimluvit se za tvou duši. Snad budeš mít věčný klid, který nikdy neskončí. A Až se jednou setkáme...vím, že budu schopná tě opět milovat jako svého otce...
Tvá dcera Veronika
Pro Tvou věčnou památku...