Maska

Maska

„ Tak si ji zkus ještě jednou!“ naléhá na mladšího bratra se škodolibou radostí sestra, hořící zrzavými vlasy a zvědavostí. Nabízí mu masku, kterou před chvílí odhodil, než se ponořil v pláč.  Ale ještě před pár minutami, kdy masku zkusil poprvé: snad by se i radostí rozplynul, tak dokonale mu sedla na obličej, jakoby ho přesně kopírovala a znala. V radosti se rozlétl po pokoji a rukama zamával jako pták, vypuštěný z klece. Několikrát vyskočil na postel: poprvé ji svlékl, vytržením prostěradla ze spáru rohů, jenž si uvázal přísným uzlem okolo krku – podruhé ji donutil k cestě na druhý břeh, zabodnutím svého nabroušeného kordu do srdce pružné matrace.

 Ta maska byla nádherná! Jeho nos přesně zapadl do univerzálního výlisku: očím nepřekážela v mrkání víčka dřením o ostré kraje: ústa těsně splývala s připraveným otvorem - tak mohl opravdu vydechovat ven a obličej se pod maskou nepotil horkým vzduchem.

„ Teď jsem Někdo! Jsem ale opravdu Někdo! Ten, který je tak zajímavý a známý, že podle něj vyrobí i masku! Padne mi, jako ulitá, nebo jako ulita?“ chlapec, žijící převážně z příběhů hrdinů svých knih, vyběhne z dětského pokoje a v přízemí domu naráží v kuchyni na otce. Zůstane stát a upřeně mu skrze otvory v masce hledí do očí, než se zeptá: „ Promiňte, nejsem místní a špatně se ve městě orientuji, mohu se vás zeptat na cestu?“

„ Jestli se můžete zeptat? Musíte! Vidím, jak dlouho bloudíte po složitě vymyšlených ulicích. Odkud jste? Zdaleka?“

„ Zdaleka! Ale víc se neptejte a jen nechte znít mé otázky. Hledám krčmu, kde seženu chlapy, co se nebojí nebezpečné práce na moři!“

„ Mladý pán možná přečetl zbytečně mnoho silných knih. Tedy poslouchejte má slova a netopte je v běsnícím přílivu své inteligence. Jděte stále rovně, po několika metrech vyšlehne z cesty odbočka mladé větve třešně, ještě nevykvetlé. Nebojte se tmy a vydejte se tím směrem, přijde vám, to nebezpečné? Jen trochu, ale nemusíte mít strach! Cesta vede do prudkého kopce, po kluzké dlažbě, ale vy naleznete to, po čem toužíte! Sedí tam žena, která píše deník, ale celé dny nedělá nic jiného, jen píše o tom, jak píše deník. Promluvte s ní! Nyní mě, prosím omluvte, mám nějakou práci!“ otec otevře lednici, vyndá dvě piva a posadí se k televizi.

Chlapec rozrazí dveře pokoje, s prostěradlem, vlajícím v průvanu okolo krku. Poklekne a do podlahy zapíchne kord, ukloní hlavu a žádá písařku o slyšení.

„ Madam, můžete věnovat malou chvíli mým slovům, než je odnesou křídla racků daleko na moře? Jsem zde, abych k vám promluvil v naléhavé věci!“ matka k němu přistoupí bliž.

„ Tak malou chvíli, ve které vteřinová ručička oběhne jednou dokola hodinový ciferník.“

„ Nedáváte mi příliš času!“

„ Stručně a k věci! Potom nebudete vědět, co s ním!“

„ Mé srdce pro vás vytlouklo tento vzkaz!“ zaboří svůj pohled do země, snad se trochu stydí. „ Přijměte pozvání na pirátský ples!“ matka radostí vykřikne: „ Pirátský ples!? Jistě! Půjdu s vámi velice ráda. Celé dny jsem zavřená v tomto zatuchlém pokoji, opravuji rybářské sítě, nebo vyšívám smutné motivy. Na noc mě manžel zamyká, klíč si schovává a odchází se bavit do náruče prsatých holek z přístavu, co mu špulí k polibku své navoněné zadnice! Zbývá mi jen vyplakat oceán slzí, když rozmlouvám po nocích se samotou o samotě.“

„ Mlč, ženo hloupá!“ přichází otec.

„ A vy, mladý pane, co nejryhleji opustíte můj dům, nebo se utkáme v čestném souboji na kordy!“

„ Budu bojovat za očištění své lásky, kterou zde držíte ve vězení, trápíte a urážíte!“ oba tasí své meče.

„ Z vašich úst lítá prach! Jen ten je nebezpečný a dráždí nejvýše k pouhému kýchnutí! Vysmívám se vaší  nedospělé odvaze!“ provokuje otec.

„ Jen urážejte moji čest, plivejte na mě, ale vy nevíte, s kým máte tu čest!“ hoch se rozběhne s umělohmotným kordem proti otci a zaútočí na jeho pravý bok.

První a poslední výpad rozhodne o celém boji. Otec se skroutí k zemi na koberec a zůstává bez hnutí ležet – skrytě se usměje na matku. Ta políbí chlapce, přísahá mu věrnost a oddanost při cestě do nejvzdálenější země.

„ Drahá, uvidíme se později. Nyní mám ruce od krve, běžím rychle za svým knězem, vypít láhev rumu!“

„ Budu se těšit!“ vzduchem mu pošle polibek, obtisklý v dlani.

Chlapec si ve svém pokoji strhává masku, pláče a padá na postel – několikrát se na matraci zhoupne tam a zpět.

„ Tak si ji zkus ještě jednou!“ naléhá na mladšího bratra se škodolibou radostí sestra, hořící zrzavými vlasy a zvědavostí.