Dopis

Dopis

 

Daniel si povzdechl, když mu záznamník přehrál Veroniky vzkaz - její řeč ukončil jemným signálem vysokého tónu, zavrčel a dál vyčkával jako opravdový hlídač, aby vystartoval po tom, kdo bude potřebovat nepřítomné majitele.

Veronika naléhavě prosí do telefonu, aby Daniel v absolutně důležité věci přijel domů. Přišel mu dopis, ale adresován je matce - od společností RZV ( Rozhodujeme Za Vás ): matka jej otevřela a v rozrušení stiskla hranu stolu – psaní spadlo na zem -, ruce se jí rozčílením třásly, palce vykloubené v bolestivé artróze - nemohla popadnout dech: oči zalité krví z rozvodněných nitek drobných cév: kůže, otlačená pomuchlaným prostěradlem a starostmi v nespočet vrásek.

Daniel položil na zem svůj cestovní kufr: v dlouhém a úzkém zrcadle, zakrývajícím jednu stranu dveří, zahlédne při svlékání se z kabátu svoji tvář. Má černé kruhy pod očima a šedivé vlasy, zestárl. V uších mu zní rozrušený sestřin hlas. „ Veroniko, kéž bych ještě stihl přijet domů, rozloučit se, obejít stará místa, zůstat přes noc vzhůru a poslouchat všechny tvé zážitky! Život mě předběhl, není cesta zpět!“ Opře se nataženou rukou o věšák v předsíni, zlomen zuoufalstvím svého srdce.

Za zrcadlovými dveřmi spí děti, v kuchyni zůstalo rozsvíceno. U stolu sedí upovídaná žena, průhledná - její kůže mramor. Jakoby spala, ale nahlas sama k sobě hovoří, když rozbíjí tvrdá pouzdra vlašských ořechů. Danielovi nevěnuje žádnou pozornost, nevšímá si ho více, jak svítící žárovky. On si ale všímá jí, když přichází do kuchyně, chvíli stojí ve dveřích, potom opatrně zašeptá:

„ Ahoj!“

Věra dál rozbíjí ořechy. Na pozdrav zareaguje několikerým rychlým mrknutím a pohledem, visícím kdesi nad bitevním polem rozbitých skořápek. Daniel ji pohladí po rozcuchaných vlasech a nabídne jí oloupanou mandarinku, sám si přitáhne ke stolu židli vedle ní – zahřívá si dechem dlaně, těmi potom její tváře.

„ Už jsi zase promrzlá, proč se lépe neoblékneš? Žádné teplo, začíná pěkná zima!“ všimne si nedokrvených a bledých konečků Věřiných prstů: třením o své jim vrací barvu. Cítí z ní slabou horkost, Věra mu oplácí a nabízí Danielovi vyloupaný ořech.

„ Děkuji!“ s chutí polkne jádro ořechu. Spálený a bolavý krk mu při polykání dá vzpomenout, že před třemi dny odjel do Ostravy – tam se seznámil s Ondřejem -, kde měl slyšení u RZV.

 

„ Co budeme pít, Ondro?“ zapluli do čtvrté sotva prázdné hospody: jen dvě volná místa se na ně skrze výlohu smála a lákala k posezení v hlasité hudbě reprobeden.

„ Nevím, jak dlouho tu vydržíme!“

„ Co?“

„ Kolik toho vypijeme!?“

„ Co?“

„ To pivo má i svoji stranu, nebo se ta strana jmenuje po pivu!“

„ Co?“

„ Je to strana, která pije jen toto pivo, nic jiného!“

„ Co?“

„ Moc se ptáš!“

„ Tak dvakrát a potom ještě jednou, slečno barmanko!“ Daniel osloví obsluhující dívku.

 

„ Víš, jaká je největší výhoda žvýkání na ulici?“ ptá se Ondřej Daniela, když opustí hospodu a postraní ulicí mizí ze Stodolní. Nečeká na Danielovu odpověd, z úst nechá volně vypadnout bílou gumovou hmotu v kuličce: dopadem na špičku boty ji pak fotbalově vykopne do vzduchu.

„ Moc hezký!“ reaguje Daniel. „ Něco podobného dělám s kuličkami ptačího zobu, které trhám z keřů. Létají vzduchem, jako když padají hvězdy. Ne! Jako tisíce nasládlých žvýkaček!“ věnuje Ondřejovi uznalý pohled.

„ Dane, tvoje srdce nebouchá, ale kope! Budu s tebou počítat do Hanspaulky, určitě se ozvu, až přijedu do Prahy.“ Oba věděli, že nic takového se nemůže stát. Ondřej, stejně jako Daniel, měl smlouvu s RZV a jejich aktivní dny se krátily rychlostí tajícího sněhu. Přesto pokračovali v rozhovoru, jakoby zítřek neměl být jiný dnešku.

„ Budu brankář, kdysi jsem chytal v házené, mohu?“ prosí Daniel.

„ Jo, to bude v pohodě, většinou nechce nikdo v bráně stát, jen naštvaní útočníci, nebo jiní, kterým to moc nejde!“

 

Jdou společně popelavým městem, na oko živými ulicemi, přes most do Hotelu, zavěšeni jeden do druhého v pravém úhlu loktů.

Na chodbě se spolu rozloučí, zabořeni podrážky bot do hlubokého koberce, než se rozdělí a odejdou každý sám do svého pokoje.

„ Dane, rád jsem tě poznal a zítra hodně štěstí!“

„ I tobě, Ondro, hezký sny!“

 

Vysoké dřevěné dveře se před Danielem mohutně otevřely: vejde do místnosti, vonící kávou a tabákem, na jejímž konci, těsně před stěnou s vlajkou a znaky města, sedí u dlouhého stolu tři muži - nejvyšší rada společnosti RZV. Přeměří si Daniela přísným pohledem: z ruky do ruky koluje jeho spis, čtou si v něm, ale z Daniela nespouští zrak. Složka s dokumenty se zastavila na konci stolu u břichatého muže, který má ústa protažená v nepřirozený úsměv. Spustil, téměř s mateřskou péčí.

„ Pane Vrt, co říkáte Ostravě? Hezké město, ne? Ubytování, strava, vše v pořádku? Možná jsem vás včera večer zahlédl v centru, ještě s tím“ udělá posměšné gesto opovržení. „ Ještě s tím Ondřejem!“ vysloví to jméno, jakoby spolykal hřebíky. „ To není dobrý člověk, opravdu ne! Radím vám, příště se mu raději vyhněte, není to vhodné pro váš případ! Vaše situace je dost špatná, nechtějte si ji ještě zhoršit!“ Daniel nedostal možnost nesouhlasně zareagovat a slovo si vzal další muž, po pravici břicháče: naopak hubený - bledý obličej, jeho kostnaté prsty se zařezávaly do Danielova spisu.

„ Pane Vrt,vaše chování není zvlášť prozíravé. V situaci, v které se nacházíte - já opravdu nevím! Do Ostravy jste měl přijet kvůli slyšení, ne za zábavou! Pane Bože, ale jakou zábavou! Tak nízkou!“ vykřikne muž a posílá Danielovu složku do rukou mile se tvářícího světlovlasého mladíka.

„ Pan Vrt si možná jen spletl své stání s výletem. Opravdu jsme chtěli nad vaším případem přimhouřit oči, ale nedáváte nám moc možností! Chováte se stejně hloupě jako vaše žena!“

Daniel suše polkl a na čele se mu objevila první vráska, ostatní muži se zachvěli ve svých křeslech a poslouchali.

„ Nyní odpovídejte pouze Ano, Ne, pane Vrtr, rozumíte?“

„ Ano!“

„ Před rokem jste se obrátili na RZV s prosbou o pomoc. Dostali jste se do situace, jejíž řešení bylo nad vaše síly. Je to pravda?“

„ Ano!“

„ Žádost podala vaše žena, ta se také zúčastnila prvního slyšení. Bohužel neobstála a na její vlastní přání jí byla voperována do hlavy destička, tlumící funkci mozku. Víte, že podobné nebzpečí hrozí i vám, neobstojíte li v našich otázkách?“ mladík ještě více omládl, kůže mu zesvětlala.

„ Ano!“

„ Pomoc RZV je podmíněna absolutní čistotou a mravností. Opravdu splňuete naše požadavky?“

„ Ano!“

„ Vaše žena byla o své dokonalosti stejně přesvědčená, jako nyní vy! Ale v celé Ostravě by jste nedohledal černější duše!“

„ Ne, ne, to ne! Moje žena je a vždy byla čistá jako květ lilie!“

„ Pane Vrt, jen si to děláte horší, vaše odpovědi smějí být pouze Ano, Ne! Již se nechci vracet k případu vaší ženy, nedobře pohlížíte na rozhodnutí rady. Poslouchejte, vy máte podepsanou smlouvu s RZV, tím se zavazujete, řekl bych tak trochu k loajalitě, nebuďte hloupý! Potřebovali jste pomoc? Potřebovali! Tak se snažte spolupracovat, pane Vrt.“ znovu omládl, Danielovi vypadl první vlas.

„ Ano!“

„ Co je podle vás smrt?“

„ Ano!“

„ V pořádku, nyní odpovídejte celými větami.“ stále mladší muž si odkašlal, Daniela píchlo v levém boku na ledvině.

„ Nyní upřímně, pane Vrt, po chlapsku! Jste hříšný člověk, nebo ctíte mravnost?“

„ Ne, Ano!“ vykřikl stárnoucí Daniel.

„ Celou větou!“ rozkázal sotva patnáctiletý mladík.

„ Jsem slušný člověk, nikdy jsem nikomu neublížil, nehledám v práci svůj prospěch, nejsem zištný.“

„ Opravdu?“

„ Ano!“

„ Ani jedna tmavá skvrna za váš dlouhý život?“ pohlédl z výšky svého postavení na schrbenou postavu.

„ Ne, každou jsem dobrými skutky vyčistil!“

„ Hovno, pane Vrt! Velké hovno padá z vašich úst a páchne na tomto ctnostném místě!“ vstává a otevírá okno – chlapec školního věku si zacpává nos.

„ Táhněte mi z očí, vy hovado, nechi vás již nikdy vidět! Na co ještě čekáte? Zmizte! Rozhodnutí přijde poštou do rukou ženy, která vás porodila – bude litovat, že vás donosila ve svém lůně!“ křičí za zšedivělým Danielem, který pomalým a unaveným krokem odchází. „ Že vás nevyrvala z dělohy a nezaškrtila. Ty zrůdo!“ změnou v tykání vyvrcholilo chlapcovo opovržení k starci.

Daniel se ve dveřích potká s přicházejícím Ondřejem.

„ Danieli?!“ nevěřícně si prohlíží změněného přítele.

„ Ondro!“ odpoví zlomeně.

 

Daniel, sedící vedle Věry u stolu, obejme svoji ženu a políbí na tvář – jakoby se usmála, ale dál vylupuje vlašské ořechy. Z dětského pokoje se ozval pláč: Daniel se ocitne v království skřítků, ucítí dětskou vůni, přikryje a pohladí spící Lenku. Filip má veselý sen a směje se ze spaní. Vše je v pořádku. Daniel se vrací k Věře.

„ Jak jinak mohlo vypadat jejich rozhodnutí, kdy asi pošlou své lidi? Nečekají již za dveřmi?“ jeho přemítání přerušil agresivní jekot zvonku.

„ To jsou Oni!“ vykřikl. Z přepravky vyndal několik ořechů, z šuplíku louskáček. Vše položil před sebe na stůl a odešel otevřít.

 

 

 

 

---