Úvodník od autora - Muamarek

Přivedruje

Rozhodně jsem se nerozhodl přispět do ohnivých debat o změnách globálního klimatu. Jednak na to nejsem fundovanej a jednak mi přijde, že krom odborných vědeckých příspěvků vzniklo i dost jiných, upřesňujících skutečnou barvu planety Země – a netřeba tuto sbírku rozšiřovat.
Nechám tedy stranou, kolikrát už v minulosti tály ledovce, kolik už pamatujeme lét, kdy hořela Sibiř (o roztékání iglů v Grónsku nic nevím) a jaké že to jsou normální průměrné denní teploty za červenec.
Spíš jsem se zamyslel, jestli tohle léto je pro mě něčím jiný. Zvlášť, když jeden můj známej zahalekal:
„Konečně správný léto, co? Pohodička, všichni rozesmátý, užívaj si to. Nejdřív pořádná zima. Dlouhá. A teď na těch lidech vidíš, jak si to vychutnávaj. Ty jo, můj otec. Sedmdesátiletej. Sem ho neviděl takhle veselýho. Tak jasně, nebude asi úroda. Ale tak to se někde koupí, že jo. Všechno má něco. Ale z těch lidí to úplně vyzařuje.“
Neodporoval jsem. Nevím, co v tu chvíli vyzařovalo ze mě, předně bych však měl předeslat, že vedra nesnáším. Zimu mám rád na horách, miluju jaro (takový to mírný, kolem dvaceti stupňů, občas deštíček – a to už nebylo, ani nepamatuju), babí léto na podzim, kdy už to není na koupání, ale stále jsou krásný slunný dny (ani to už moc nepamatuju, spíš hned příjdou plískanice a zima).
Dokud jsem neslyšel tu optimistickou ódu na léto, žil jsem v přesvědčení, že lidem (zvláště těm dříve narozeným) musí být docela krušno. Nejdřív mrazy – a pak rovnou přechod do parnejch dnů. Nic mezi. To asi lidskýmu organismu dvakrát neprospívá.
Mýmu teda ne. Na vyprahlou betonovou Prahu, kde už od šesti od rána ze mě lije pot, se fakt netěším. Snažím se přežit pracovní proces, doufám, že mozek se mi úplně nerozteče a upínám se k víkendům, že vyrazím někam do přírody. O víkendech většinou dorazí bouřkové fronty, kdy se dají čekat lijáky, kroupy, vichry, div ne tornáda, prostě lahůdky. Poláčkův Michelup už by si rozhodně neliboval, že Čechy jsou zemí, jíž se přírodní katastrofy vyhýbají. Pravda, tsunami tu zatím opravdu nehrozí, nic nesoptí a země se chvěje – leda tak při technoparty…
Ale stejně. Pamatuju léta (a nebylo to tak dávno, do důchodu mám daleko a vzhledem k reformám, ještě dál, než jsem čekal), kdy byly horka, přišly bouřky, nic ničivýho, vzduch se vyčistil a bylo i svěže. Teď po bouřkách přijdou zas ty samý parna a člověk jen čeká, chcípne-li dnes, nebo až zítra.
Nepomáhají větráky, otevírání oken ani dveří. Nejraději bych se asi vypařil – ale ono není kam – všude je odpornej hic.
Nemůžu si pomoct, těším se, až bude chladněji (možná ve chvíli uveřejnění této statě budu klepat v kanceláři kosu, ale spíš mám obavu, že tomu tak nebude). A to ne jen proto, že z chladnou hlavy řidičů na silnicích, politiků a spoluobčanů vůbec včetně té mé. Osobně si myslím, že si vydýchnou i flóra a fauna, které jsou zvyklé na mírné klima – pokud už se tedy neadaptují jinak. A budou se moci připravovat na dlouhou krutou zimu, jakou má asi pravá zima být…