Zelená Kotlina

Kapitola 1
Riwope je národ někde v severní častí Země. Někdy nazývaný poloviční lidé, někdo říká, že neexistují, že jsou to jen postavy z bájí a pověstí, druzí zase že je viděli procházet Zemí. Často se ukazují mezi lidmi,ale vypadají jak patnáctiletí kluci, teda když přesáhnou sto dvacet let, tak jim začínají růst vousy, blondaté vlasy se mění na černé a postava povyroste o pár centimetrů. Nacházejí se v Zelené Kotlině, jediné místo na Zemi, které po staletí zůstalo beze změn. Až do doby Velké války a rodiny Valů. Riwepové byli velmi mírumilovný národ. Neznali boje, svět kolem nich jako by neexistoval. Pracovitost znali velmi dobře, ale také znali lenost. Hlavně v době zim a lét byli většinou zavření ve svých dřevených chaloupkách. Rodina Valů byla jiná. Začalo to tím, že jednou v zimě začal mladý Val chodit ráno do lesa a večer se vracel s taškou něčeho neznámého. Další podivnůstkou bylo, že pečovali o svou zahradu v zimě i v létě, ale na jaře a na podzim vždycky mladí Valové odcestovali někam do neznáma. Ale vrchol přišel 38.Vecenera. Vecener byl sedmý měsíc v Riwopevském kalendáři, který vznikl ze slov: Vecen - část Zelené Kotliny a er byla přípona. Byl to největší svátek Riwopů. Každý ve vesnici musel přijít na oslavu. Města v Zelené Kotlině nebyla, protože v žádné vesnici nežilo víc jak sto Riwoperů a nic nepotřebovali, všechno mělo kolem sebe. Valové se neukázali, to se nestalo dobrých sto let. Riwopové byli tak rozrušení, jak nikdo za celé století nepamatoval.
„Počkám venku, drahá,ty se běž obléct.“
Garler se rozhodl, že zatímco Inea se bude chystat, může vzít jednu lahvinku jako omluvu za pozdní příchod. Ač byli Valové divní, netypičtí, pracovití, uzavření, tedy přesný opak rasy Riwopů, tak se říkalo, že mají jedno z nejlepších vín široko daleko. „Tak kolik flašek?“
„Jednu, ale je tam víc než padesát Riwopů, myslím, že to stačit nebude. A zapomněl jsem, že po deset let, co tu v této nádherné vesničce bydlíme, jsme nedali nikomu ochutnat naše pověstné víno, tak to bude velmi těžké.“
„Dobře, vezmem všichni flašku do každé ruky, ale manželka vezme jen jednu, aby se nezatěžovala, jo to bude rozumné.“
„Kde jsem se to ocitl? Hvězdy mi pomohly. Zlatý stůl, který stál uprostřed kuchyně slabě zářil. Moje pýcha! Nikdo takový stůl v celém Zelené Kotlině nemá, je to práce Trpaslíků. Proč to vůbec říkám, když tu není žádný obdivovatel, kterému bych mohl říct, jak jsem ho získal. Já vím proč, čaroděj mně říkal, že bude lepší o něm nikomu neříkat, ale taky říkal, že si ho nemám brát. Říkal něco v tom smyslu, že je magický a kdo si ho vezme tak…“ Ale než si stačil vzpomenout, co mu tehdy řekl čaroděj, zakřičela Inea, že je připravena.
„Už jdu, miláčku.“ Vyšel z kuchyně, naposled se podíval na zlatý třpytivý stůl a po cestě ke dveřím přemýšlel, na co zapomněl, nemohl jsi ale vzpomenout ani jak se objevil v kuchyni.
„No ,to je jedno, hlavně že už vyrážíme.
„Jdeme, Enio?“
„Nezapomněl jsi na něco, Garlere?“ Gerler sklopil zrak k jejím nohám a uviděl tam tři flašky, které stály za sebou jak válečníci v řadě.
„Děkuji, miláčku, jak jsi to věděla?“
„Největší oslava v Zelené Kotlině, miláčku a je to přesně na den, co jsme se nastěhovali, pamatuješ?“
„Ineo, pamatuji, jak bych mohl zapomenout?“ Jeho usměv na tváři značil, že nezapomněl.
Oba spokojeně vyrazili na oslavu.
Urazili od domu sotva pár kroků a hlouček deseti Riwopů se hnal na oslavu. A to jsem myslel, že budeme poslední.
„Můžete jít s námi,ale musíte nám dát flaštičku toho červeného nápoje.“
„Nikdy!“ Odpověděl Garler, „to radši půjdu sám.“
„Ale když tam půjdete sami, tak to bude dost nemorální.“
„Má pravdu,“ odpověděla Inea a podala tomu Riwopový flašku vína.
„Děkuji, paní.“
„Vyděrači, to jim nedaruji, takové známé víno a dát to do ruk takovým mlaďochům.“
Riwopové otevřeli flašku a každý vypil pár malých loků.
„Tak můžeme jít.“
Po cestě skákali, zpívali, mumlali nesmysly, než došli na oslavu, každý o něco zakopnul ať to byla větvička nebo něčí nastavená noha.
Nejvyšší Riwop ze skupiny, i když nebyl o moc vyšší než ostatní, zakřičel: „Jsme tu!“ Všichni Riwopové na oslavě se otočili a rozhostilo se ticho.
„Co to tu je?“ Zeptal se nejmenší ze skupinky mlaďochů.
„Vystup, ty drzoune drzý, tady je oslava největšího svátku.“
Nejmenší mlaďoch vystoupil.
„No, co to má být, se ptám? Kde jsou mlaďoši? Kde je zábava? Sedíte tu, žerete, pijete ale mlaďochy nepozvete.“
„A ty se divíš, tytytyty?“ Jak se zakoktal, nemohl vyslovit jeho jméno.
„No, vlastně jsem rád, že jste nás nepozvali,čekal jsem něco velkolepého a ne takovou nudu, jdeme hoši!“ Zakřičel.
Když všech deset Riwopů odešlo, všichni začali debatovat, jak je ta mládež zkažená a že oni takový nebyli.
„Miláčku, měli bychom jít.“ Zašeptal Garder
„Jo, taky myslím.“
Když se chtěli vrátít do chaloupky, někdo za nimi zakřičel: „Valové, rádi vás vítáme. Vy jste se chystali odejít?“ Inea se otočila, usmála se.
„Samozřejmě že ne, jen jsme na něco zapomněli a chtěli se vrátit, ale myslím že to není důležité.“
„Tak si k nám přisedněte, budeme velice rádi.“ Usměv všech kolem značil, že si toho nevšimli.
„Velmi rádi.“
Oslava se rozeběhla v plném proudu, všichni se vrátili k vínu a jídlu. Garler a Inea se posadily na lavičku, kterou uviděli.
„To je ale dobré jídlo, souhlasíte?“
„Prosím?“ Odpověděl Garder.
„No, že je tu dobré jídlo a to víno, prostě užasné.“
„To ještě nevím, nedal jsem si ani sousto do pusy, ale chystám se na to.“
„Je to vynikající, doufám, že nevadí, když se zeptám, co máte v těch rukách?“
„ Ne, vůbec ne, je to vlastní víno, jestli chcete, můžu vám trošku nalít.“
„Byl byste tak hodný?“
„Rád. A vy jste?“ Položil obě flašky na stůl.
„Říkejte mi Buriis.“
„Já jsem Garler a toto je moje žena Inea.“
„Vaše žena?“
„Ano, nezdá se vám něco?“ Garler se podíval na svou ženu, ale místo ní tam seděla nejtlustší Riwopka, jakou kdy viděl.
„To je strašné, jak někdo muže byt tak tlustý? A kde je má žena? TeĎ ji hledat nebudu, stejně bych ji nenašel. Ne,bože ona ne.“
„Říkal jsem si, pane Garlery, že ta by k vám nepasovala.“
„Snad jste si nemyslel?“
„Ale myslel.“
„To s…“ Než stačil doříct větu, uslyšel zakašlaní.
„Snad se nebavíte o mně, pánové?“ Garler se radši neotáčel, protože už podle řeči poznal, že to je ta míla tlustá paní. Ale Buriis se jí podíval přímo do tváře. No,toto je ta nejtlustší Riwopka, co jsem viděl. Její škraně byly třikrát vetší než každého obyčejného Hobita v této vesnici.
„No jasně, že ne o vás, ale o jedné starší paní, která je trošku při těle, ne jako vy.“ Odpověděl dost nedůvěřivě.
„Tak ne!“ Odpověděla dost stroze. Chtěla odejít, ale její tělesné dispozice ji nedovolovali, aby vstala.
„Chcete pomoci?“ Zeptal se Garler
„Co se vůbec ptáte! Chci a teď hned!“ Garler vyskočil z lavičky tak lehce, až byla ta tlustá paní v úžasu a přitom zapomněla na svou váhu a přepadla dolů. Když padala, škvíra, která byla mezi lavičkou a stolem, nestačila a stůl plný jídla a dobrého vína se převrátil a všichni, co tam seděli, popadali dolů. Garler pootočil hlavu aby zjistil situaci za jeho zády. Všichni se bavili dál, jako by se nic nedělo, jen paní tlustá křičela a kopala nohama.
„Pomůžu vám vstát.“
„Rychlééééééé.“ Její křik byl čím dál tím neúnosnější.
„Asi budeš potřebovat pomoct, co?“ Zeptal se Buriis.
„Ne, díky, to zvládnu sám.“
Tak jdeme na to. Ale než stačil cokoliv udělat, přišel k paní tlusté snad nejhubenější Riwop, kterého kdy viděl.
„Miláčku, jsi v pořádku?“
„Co myslíš, když jsem tady na zemi a nemůžu ani vstat.“ Její tvář změnila barvu z bledě oranžové na růžovou. Pan chudý ukázal prstem na svou ženu.
„Pomozte mamince vstát.“
„Ale otče, to nepůjde tak lehce.“
„Nebojte se, já vám pomůžu.“ Oba chlapci se zatvářili tragicky.
„Ne, otče, my to zvládneme sami.“
Chlapci přiutíkali ke své matce.
„Maminko, podej nám svou ruku.“ Garler to sledoval s úžasem a nevěděl, jestli se má smát nebo je litovat.
„Už to stačilo, radši se otočím, nemusím vidět, jak jí vytahuji, to by můj žaludek nemusel už přežit.“
„Souhlasím.“ Odpověděla Inea
„Kde ses mi ztratila?“
„Musela jsem si odskočit.“
„Myslím, že je čas jít, co myslíš?“
„Taky bych už šla.“
o pár hodin později.
„Garlere, vstávej“
„Co se děje?“
„Je to chlapec!“