O mých zvířecích kamarádech (10)

     Dalším z mých zvířecích kamarádů byla Pištula.

   Jednoho podzimního dne jsem šla pro něco do sklepa. Oknem do sklepních prostor prosvítalo jemně světlo, takže jsem nerozžala žárovku. V tom jsem při chůzi, na poslední chvíli, zahlédla před sebou na zemi cosi maličkého. Jentaktak jsem stačila zastavit v již napřaženém kroku. Rozsvítila jsem. Na zemi se choulila maličkatá šedá myšička. Byla tak droboučká a muselo jí být jen pár dnů.

   Při prohlédnutí sklepa jsem zjistila co se stalo. Naše kočka Mouryna našla myší hnízdo.

O život přišla nejen myší matka, ale i sourozenci nalezeného drobečka. Tuhle myšičku nestačila Mouryna před mým příchodem sníst. Okamžitě se mi myšky zželelo a přišlo mi kruté, jaký ji a její rodinu potkal osud. Maličkou jsem vzala do dlaně. Byla celá prochladlá a jen se třásla. Doma jsem jí připravila teplý pelíšek. Myška ještě neuměla sama jíst a tak jsem jí krmila mlékem. Byla to piplačka, protože měla tlamičku nepředstavitelně maličkou. Myška byla zřejmě od kočky i pochroumaná. Dva dny se téměř nehýbala a jen pospávala. Poté ale začala ožívat a pomaličku se učila i sama jíst. Nejdřív jsem jí dávala ovesné vločky a postupně přibývalo dalších dobrůtek.

   Myška dostala jméno Pištula. Pořídila jsem jí terário s veškerým vybavením. Z Pištuly vyrostla milá a přítulná myška, která si ráda hrála. Ráda jsem pozorovala jak si do hnízda z kokosového ořechu tahá hobliny a kousky natrhaného papíru, aby si vystlala pelíšek na spaní. Nebo když se točila v myším kolotoči, či prolézala různé prolézačky. Když jsem jí nastavila ruku, vylezla mi po ní a šplhala obratně po mém oblečení.

   Začalo mi ale být líto, že je myška sama a tak jsem zašla do zverimexu a přikoupila další bílou myšku. Myši tráví život se svými rodinami a tak se obě holky co nevidět zkamarádily, bylo radost se na ně dívat, jak spolu dovádějí.

   Asi po čtvrt roce jsem viděla jak si naše Mouryna hraje s chycenou myší. Byla to mladá myška, ještě ně zcela dospělá. Mouryna byla dobře živená a když jsem slyšela jak myška smutně piští, musela jsem jí pomoci. Vzala jsem ji tedy od kočky a zjistila jsem že má poraněnou zadní nožku. Doma jsem nožičku ošetřila a myšku přidala do terária k našim dvěma kamarádkám. Noha se myšce brzy uzdravila a z myšiček se staly bezva kámošky, které nám doma dělaly spoustu radosti.

     Nemohla jsem se myší lásky nabažit. Neuplynul ani rok, když jsem ve zverimexu uviděla potkaní mláďátka. Byly ještě hodně malé,asi jako myši.  Nedalo mi to a jedno jsem si vybrala a koupila ho. Byla to strakatá samička a pojmenovala jsem jí Kyša. Pro Kyšu jsem koupila samostatné bydlení plus veškerou výbavu.

    Ačkoli se jednalo o mládě, byla Kyša zprvu ostrá a hájila si své teritorium. Když jsem jí dala ruku do jejího prostoru,  bleskurychle vyběhla z úkrytu a hryzla mě. Musela jsem se naučit neucuknout, a naopak strčit ruku do úkrytu, kam se potkanka vrátila. Pohladila jsem ji a klidným hlasem na ni promluvila. Časem Kyška pochopila, že se jí nebojím a že jsem její přítelkyně. Ochočila se a byla nesmírně milá. Po nastavené ruce mi vždy vyběhla na rameno, kde se usadila a líbilo se jí, když jsem s ní takhle chodila po bytě. Pouštěla jsem ji po bytě i probíhat. Vždy si ale po chvíli zaběhla do svého domova, kde se cítila být v bezpečí. Zajímavé bylo, když jsem ji dala manželovi nebo synovi, vždy rychle přeběhla ke mně. Vybrala si jen jednoho člověka, kterému důvěřovala.

   Je krásné pozorovat, jak si ručkama a prstíkama drží potravu a  baští ji. Nebo když si z ruky bere pamlsky.

   Komické bylo, když k nám jednou přišla návštěva a já měla Kyšu na rameni. Dotyčná paní se bála myší, potkanů nevyjímaje. Já to netušila. Trvalo chvíli, než si Kyši všimla. Potom spustila hrozný povyk a já musela vystrašenou Kyšu rychle odnést do jejího pelíšku. Nevím kdo z těch dvou se v tu chvíli bál víc.

     Co se týče malých tvorů, nemůžu nevzpomenout třeba na různé zakoupené korýše, které jsme měli v akváriu. Jednou jsme také koupili akvarijní žabky, ale museli jsme je nakonec dát do odděleného akvária mimo rybičky. Když jsem u těch žabek, tak mám jednu malou příhodu. Bylo to jedné mrazivé zimy. Na chodbě u vchodových dveří do našeho domu jsem našla malou žabku. Nešlo o ropuchu, což by nebylo nic divného. Byl to skokan hnědý. Jelikož v té době byly žáby již zazimované a na potoce, který je nedaleko byl led, šla žabka přezimovat k nám. Dostala své terárium s bazénkem. Přes zimu jsem ji krmila červy. Když přišlo jaro, čekala jsem na vhodnou dobu, že milou žabku vypustím zpět do přírody, do potůčku. Co se ale nestalo. Jednoho dne plavala na hladině zapáchající pěna a potok byl plný uhynulých ryb. Byl to smutný pohled a trvalo dost dlouho než se voda vyčistila. Žabka si tedy pobyt u nás o něco prodloužila. Když byla voda v pořádku, přemístila jsem žabičku do potoka, kde obyčejně žáby žijí. Je příjemné v létě usínat při otevřeném okně, když slyšíte kuňkající koncert a do toho se vměšuje zpěv slavíků. Ti dokáží krásně zpívat po celou noc i den. Mají můj obdiv.

     Dalším malým tvorečkem byl čolek. Kdysi ho přinesli kluci od sousedů. Zachránili ho z vodní nádrže, která se bagrovala. Čolkovi jsem také vybudovala dočasný domov a po čase byl vypuštěn zpět do přírody. Bylo léto a tak jsem ho krmila různým hmyzem. Hmyz nesměl být usmrcený, když se nehýbal čolek na něj nereagoval. Musel mít stále vodu v bazénku, nesmí mu vyschnout kůže.

     Můj obdiv patří i dalším malým tvorům, které spousta lidí zatracuje. Jsou to netopýři. Za letního soumraku je ráda pozoruju. Obdivuji jejich mihotavý, rychlý let a jejich radary pomocí kterých se dokáží vyhýbat překážkám a určit letící hmyz, který požírají. Toto vysokofrekvenční pískání, můžete slabě zaslechnout.

     Doma máme například i pralesní obří šneky oblovky. Vždy jsem měla hlemýždě moc ráda. Lidé je sbírali, posílali se do Francie. Nedokázala bych si takhle přivydělávat… 

     Jsem už taková citlivka a snažím se vžít do všech a všeho. Mám raději živé květiny, než řezané, protože řezané jsou prakticky odsouzené k smrti. Právě tak bráním každý zdravý strom, který má být zbytečně poražen. Rostliny se samy bránit nemohou a zvířata ve většině případů také ne.

     Myslím že je dobré lidem přiblížit víc přírodu, aby se s ní dokázali opět víc sžít. Je to symbiózní, k užitku to bude nejen přírodě ale i samotným lidem.