Tušil jsem

Tušil jsem její existenci.

Nepátral jsem po ní, nevěřil v náhody,

jistě mě vídala, když jsem se vracel

za tmavých nocí z hospody.

Věděl jsem, že někde je,

že musí být na blízku, když dostal jsem zlost

a rozbíjel zrcadla s šerednou tváří,

pálil své fotky a říkal si: dost!

Znala mě jistě i podle hlasu

když křičel jsem ze vzteku, sám sobě lál,

když rozdupav housle hledal jsem spásu

v koňaku, jenž chutnal a pomáhal.

Jistě mě znala podle mé tváře,

slepených vlasů, zarostlé brady

a znala mé prokletí, samotu, stesky,

mé sny a plány – zbořené hrady.

Potkal jsem ji náhodou

a jsem najednou někdo jiný,

před ostrým pohledem začal jsem červenat a tát.

poprvé jsem sklopil oči s pocitem viny.

Mám ji rád.