Poklad Údolí smrti

O Poklad Komačů usilují pistolníci už přes 6 let, ale ještě nikomu se nepodařilo jej nalézt. Ochránci pokladu totiž nehodlají ho jen tak vydat. Podaří se ho někomu ukořisti nebo zůstane navěky zahalen tajemstvím

 

1

 

Dva jezdci pozvolna klusali vyprahlou části Texasu. Měli namířeno do blízkých skal, kterým se říkalo " Údolí smrti ", neboť hledali něco zvláštního. A to poklad Komačů.

Údolí mrtvých se to jmenovalo proto, protože  se tu kdysi střetli dvě vojska. Armáda a skupina osadníků. Velení USA chtělo jejich půdu, aby na ní mohli postavit opevnění " Fort Cronwell ", a nakonec se jim to i podařilo. Ale dnes už jej modrokabátníci neobývají. Dobyli ho bandité a předělali jej na své sídlo, kde chlastají a mastí karty. Také už zkoušeli najít poklad v Údolí smrti, ale nikdo se živý odtamtud ještě nevrátil. Jen jednou se u nich objevil jakýsi pistolník a hledal nocleh. Řekl jim, že se vrátil z údolí a že tam straší. Na další den zmizel. Od té doby bandité do Údolí smrti podnikali čím dál tím míň nájezdů, až nakonec poklad hledat přestali.

Jezdci zastavili koně. Jeden z nich si prohlížel zem. Ležel na ní v prachu malý, javorový list.

„Tudy musel projet Sam.“

Druhý jezdec se naklonil a začal si též prohlížet zem. Ale nic neobjevil.

„Jak to víš?“

První jezdec se na něj zamračil a řekl:

„Vidíš tu někde javor, ty troubo. A javorové listy nepadají z kaktusů.“

Ukazál na zem. Druhý jezdec pochopil a dodal:

„No jo, to je jasný.“

Pak však objevil něco dalšího. Nápis ve tvaru čísla „3“ poskládaný z větví. To byla jejich smluvená značka. Znamenala, že cíl je blízko.

„A Údolí smrti už je jen kousek.“

První jezdec se k němu naklonil.

„Tak to hýbněme kostrama. Hyjééé,“ zařval a kopl koně do slabin. Za chvíli už oba pádili pustou prérií.

 

 

Zhruba za hodinu se před nimi rozléhali obrovské skály. Svítalo a sluncuž prvními paprsky osáhavalo její vrcholky.

„Jsme tady,“ usmál se první jezdec.

Druhý však zaváhal:

„Hele Franku, já ti nevím. O této oblasti kolují divné zvěsti.“

Frank se na něj zvědavě podíval. Druhý jezdec pokračoval:

„No, vždyť víš. Říká se, že tu straší.“

Frank se hlasitě zasmál. Ozvěna nesla jeho smích po celém skalním kompleu.

„Snad nevěříš těm babským povídačkám, Charley,“ odvětil.

„Možná.“

„Ztrácíme čas,“řekl Frank. „Sam už určitě sedí na tom pokladu a my tu hloupě tlacháme. Pojeď.“

Hlasitě zařval a kůň se vzepjal. Poté se rozjel směrem ke skalám. Charley si pohladil svou zarostlou tvář a zamrmlal:

„Blázne bláznivá.“

Ale stejně se rozjel za ním.

 

 

Hned, jak vjeli do Údolí smrti, cítili se opuštění a odříznutí od okolního světa. Všude samé skály a balvany. Frank sáhl po své spencerovce a odjistil ji. Skalami se neslo kovové cvaknutí. Charley nervozně polkl.

Před nimi se objevil kůň. Dojeli k němu a sesedli. Frank si ho pořádně prohlédl:

„To je Samův kůň,“ zvolal. „Poklad už není daleko. Asi chce, abychom dál šli pěšky. Necháme koně tu.“

Cesta prudce odbočovala doleva, takže neviděli, co se tam skrývá. Když však zahnuli, zamrazilo je v zádech.

 

---