Dobro vždy nad zlem nezvítězí...

„Mnozí z těch, co žijí, by zasluhovali smrt.

A mnozí z těch, co zemřeli, by si zasloužili žít.“

J. R. R. Tolkien

Život si pro nás připraví vždy nějaké překvapení – málokdo patří mezi hrstku těch šťastných, kteří se během své „cesty“ jen zřítka setkají s nějakou překážkou. Tentokrát vám budu vyprávět o zatím nejtěžší životní zkoušce, kterou si prožila 23-ti letá slečna.

Od útlého dětství se věnovala jezdectví a později se k této její zálibě přidala ještě starost o děti. Dobrovolně působila jako vedoucí dětského klubu pro volný čas, při studiu se aktivně věnovala programu školení proti drogám na základních a zvláštních školách, ve volném čase dávala dětem hodiny jezdectví a měla osobní zkušenost s pozicí vychovatelky (a zároveň náhradní maminky) v dětském domově.

Je tedy vcelku jasné, jaký měla k dětem vztah – jednoduše je milovala, bez vyjímky a celým svým srdcem. A děti milovaly jí – všechny, bez vyjímky a celým svým dětským srdcem. Uměla s těmi malými tvorečky komunikovat – tato schopnost byla její součástí a velmi jí mrzelo, že se pomalu stává vzácností. Trpěla vědomím, že mateřský pud už není tím, co býval a ze všech sil se snažila pomoct tam, kde jí bylo třeba a kde její pomoc byla zároveň žádoucí – snažila se být přítelem dětí – mnozí dospělí totiž pro svou „důležitost“ dávno zapomněli, jaké to je být dítětem a jen tak si spokojeně hrát (a to je velká chyba).

V té době měla (déle jak rok) stálého přítele a její věk také vlastnímu mateřství jen nahrával. Ona však měla jiné představy o životní situaci, ve které by souhlasila se založením rodiny. Zkušenosti, které dosud získala ji jen ubespečily v jejím rozhodnutí - miminko přivede na svět jen s partnerem, který ji přesvědčí, že bude dobrým otcem a pouze do vybudovaného zázemí. Nikdy by nedopustila, aby její děťátko trpělo nezodpovědností rodičů a velmi dobře věděla, jak lehce může obtížná životní situace dostat to nevinné stvoření do dětského domova. Takový osud jejího dítěte by nepřežila – a stalo by se to jen její vinou.

Troufám si říct, že v tomto směru byla velmi zodpovědná a svou touhu po vlastním děťátku zatím tišila alespoň starostí a péčí o druhé.

Však osud tomu tak chtěl, že jí nelehká finanční situace, strach o vlastní střechu nad hlavou a vnitřní touha pomoci partnerovi donutila nastoupit (alespoň dočasně) do zaměstnání, kde se setkávala převážně jen s opilci a gamblery a kde se jí temná noc stala dnem. Svého rozhodnutí nelitovala – opravdu ji tato okamžitá finanční „jistota“ velmi pomohla. Jakmile si ostarala bydlení a pokryla nejnutnější svoje i partnerovy výdaje (ten stále ještě studoval), začala se poohlížet po jiném zaměstnání – takovém, co nemělo nic společného s barem, ani hernou.

Zodpovědný přístup jí však nedovolil z dosavadní pozice odejít – ne, dokud nebude mít zajištěné jiné místo. Hledala tedy dál a dál vstávala při západu slunce a uléhala za svítání. Byla z té změny životního režimu vyčerpaná, ale byla plná naděje a očekávání budoucích změn k lepšímu. Sílu ji poskytlo vědomí, že pomáhá příteli – že mu dokáže být oporou a že je zároveň východiskem z jeho problémů. Nic za to nežádala – byla šťastná, že on může být šťastný...

Pohybovala se však ve velmi zrádném prostředí. Tam si jí také vyhlédl jistý muž – muž, jenž byl prý dobrým přítelem majitele herny, kde pracovala. Jednoho dne (pozdě večer), kdy měla pracovní směnu, nezdráhal se tento člověk zneužít své síly, vyhrožovat svým vlivem na majitele a využít okamžité příležitosti ve chvíli, kdy byli v podniku jen ona a on - na několik nekonečně dlouhých minut se tehdy, uprostřed noci v opuštěné herně, zmocnil jejího bezbranného těla. Pak ještě chvíli setrval u herního automatu, vybral nemalou částku peněz a spokojeně podnik opustil.

Byla psychicky na dně, ale musela být silná – další hráči tehdy, jako naschvál, navštívili její pracoviště sotva pár minut po onom nechutném zážitku a setrvali až do časných ranních hodin. Za žádnou cenu nechtěla, aby její přítel cokoli poznal (což nebylo příliš obtížné – mnoho opravdové pozornosti a zájmu jí nevěnoval) a tak celý incident zadupala hluboko do svého nitra a jen ve chvílích, kdy byla sama sobě společností, tiše a bolestně plakala.

Tato děsivá vzpomínka však měla ještě jednou hlasitě připomenout svou existenci. Zhostila se této úlohy na výbornou ve chvíli, kdy vyděšená slečna v roztřesených rukou svírala papírek těchotenského testu, na kterém se (k jejímu zděšení) objevily dva jasně modré proužky. Nebylo pochyb o tom, kdo byl otcem tvorečka, co se v jejím podbříšku dožadoval svého místa na Zemi.

Tenkrát si sáhla na nejhlubší dno svých fyzických i psychických sil a přesto měla (navenek) vše stále pevně v rukou a nedala na sobě nic znát.

Okamžitě zařídila vše potřebné, sehnala finanční prostředky a domluvila termín zákroku umělého přerušení těhotenství. Za týden bylo po všem, za necelé dva týdny už znovu plně fungovala v zaměstnání, za necelé dva roky se stále nebyla schopna vyrovnat s tím, že je vrahem – zabila své dítě – zabila nevinné dítě, které si nemohlo vybrat, jakým způsobem se zrodí - mělo tedy stejné právo na život, jako kdokoli jiný.

Zoufale toužila po člověku, který si bude chtít vyslechnout příběh, o její největší životní prohře. Zoufale toužila po někom, komu nebude lhostejná její nezhojená rána na duši a zoufale si přála potkat někoho, kdo jí svou přítomností a laskavým přístupem umožní znovu vzpomenout - zatím jí nikdo nedokázal být tolik potřebnou oporou. 

Zatím nikdo nedokázal sundat tu nenáviděnou masku naprosté pohody a naivního přístupu k životu, jenž den co den zakrývá její tvář - zatím totiž nikoho ani nenapadlo, že nějakou masku nosí – a ona se přitom odhalení nebrání.

Dál tedy tiše čeká, až někdo konečně porozumí té hluboké ráně na duši, jenž zrcadlí se v upřímném pohledu -

z těch velkých, zelených očí..