Transport ke hvězdám

Malá Sára Biedermanová si hrála před domem. Slunce už skoro zapadlo a žádné jiné děti venku nebyly, ale to Sáře ani v nejmenším nevadilo. Už si navykla hrát si den co den sama a navíc v době, kdy ostatní chodívali domů k večeři. Cizí děti se totiž Sáry stranily a nechtěly si s ní hrát. Ne snad proto, že by Sára byla nějak nafoukaná nebo něco podobného- ba naopak. Děti si se Sárou neodmítaly hrát kvůli její povaze, ale kvůli její žluté hvězdě, kterou nosila přišitou na kabátku, šatičkách, blůzkách, zkrátka na veškerém svém oblečení. Děti nevěděly, co ta hvězda znamená- jak by také mohly, byly malé a taková hvězda pro ně znamenala možná princeznu, možná vílu nebo možná čarodějnici. Ale Sára nebyla ani princezna, ani víla, ani nic takového podobného. Byla obyčejnou holčičkou, možná jen trochu uzavřenější, než ostatní a děti si s ní nehrály pro to, že jim doma rodiče pověděli, že Sářina hvězda znamená něco špatného a  nepatřičného, zkrátka něco, co nemá být. A tak si Sára hrávala večer co večer před domem sama, jen se svou hvězdou.
Dnes ale Sáru hraní příliš nebavilo. Nebavilo ji vozit v kočárku svou panenku Elišku, nebavilo ji házet si s míčem, nezaujalo ji dokonce ani malé kotě, které se zastavilo přímo kousek od ní a zcela nenuceně a beze strachu si začalo umývat kožíšek. Sára jen přešla zasněně kolem něho a z dlouhé chvíle začala skákat panáka, kterého tam nejspíš namalovalo některé z dětí, jež si sem chodívalo hrát před ní, jež nemělo na kabátku žlutou hvězdu. Děvčátko skákalo sem a tam až mu černé cůpky létaly kolem hlavy a v zápalu hry si vůbec nevšimlo, že kotě se náhle přestalo mýt a s vyděšeným zaprskáním uteklo kamsi na strom. Nevšimla si ani podivné postavy, která se objevila za rohem.
V nastávajícím soumraku nebylo možné poznat, zda- li se jedná o muže, či ženu. Každopádně šlo o postavu velmi malou. Kráčela zvolna a rozvážně a hlavně dokonale vzpřímeně. Na dálku z ní číšela elegance, ale také neznámo a i jisté tajuplno. Postava došla až k Sáře a tu se teprve dívenka zastavila ve svém skákání a tázavě na postavu pohlédla. Postava nebyla o mnoho vyšší než ona. Sáru ale napadlo, že bude rozhodně dospělá. Měla na sobě zvláštní plášť z podivné splývavé látky a na hlavě kapuci, která jí zakrývala i část obličeje. Plášť byl dlouý až na zem, a tak nebylo možné zjistit jaké, a zda vůbec, má postava  boty. Stála před Sárou bez hnutí a to zvláštní tajemno z ní teď přímo sálalo. Přes to přese všechno se jí však Sára nebála. Měla zvláštní, neodbytný dojem, jako by se snad s touto osobou již někdy setkala. Jako by to byla její dávno ztracená kamarádka. Někdo, kdo ji přišel v těchto těžkých dobách utěšit a povzbudit. Chvíli se tak na sebe s postavou dívaly, až ta najednou promluvila. Sára si nevšimla, že by při tom pohla rty, i když ty jí pochopitelně kvůli kapuci ani nebyly vidět.
„Dobrý večer, Sáro“ řekla postava.
„Ty mě znáš?“ podivilo se děvčátko, až se mu cůpky znovu rozhoupaly.
„Jistě že tě znám“ usmála se neznámá, nebo snad neznámý „Každý večer tě pozoruji, jak si tady hraješ. A už dávno tě chci poznat, ale až dosud pro to nebyla ta správná přílžitost“
„Aha“, kývla Sára, která těm slovům příliš nerozuměla „a proč už dneska ta příležitost je?“
„To poznáš“ pokývala postva vážně hlavou.
Chvíli bylo ticho, až se Sára konečně znovu odhodlala promluvit:
„Jsi první po dlouhé doběm co si se mnou povídá“
„Jak to?“
„Nikdo se mnou nechce nic mít, všichni se mi vyhýbají a posmívají. Dokonce už ani do školy nesmím chodit a do divadla na loutky taky ne. To všechno kvůli téhle mé hvězdě.“
„Ale Sáro,“ usmála se znovu postava „tahle tvoje hvězda přece není nijak špatná. Vždyť hvězd je. A každá je jiná. Některé jsou veliké, jiné malé, některé škodí svému okolí, ale žádná hvězda není zlá. A mně můžeš věřit- vím, co říkám.“
Znovu se rozhostilo ticho. Trvalo déle než to předchozí. Sára se už nadechovala, že něco řekne, když se z dálky ozvalo maminčino volání ,Sáro, večeře!'
„Přijdeš zítra zase?“ zeptala se Sára postavy.
„To víš, že přijdu. Teď už tě samotnou nenechám.“ odpověděla poněkud záhadně.
Sára popadla svůj míč i kočárek s panenkou Eliškou a rozběhla se k domovu.
Večer nemohla usnout. Pod peřinou se tiskla k Elišce a hlavou se jí honilo spoustu myšlenek. Myslela na podivnou postavu, již potkala za soumraku. Myslela na loutky, které již tak dlouho neviděla. Myslela na podivné slovo „transport“, o kterém se rodiče bavili nepochopitelně ustaraně u večeře. Myslela na spoustu hvězd, jichž je, ale z nichž žádná není zlá. Poslední, co se jí přehonilo hlavou, těsně před tím, než ji konečně zmohl spánek, bylo, že by Elišce měla také nějakou vyrobit.
Uběhly dva týdny. Během těch dvou týdnů se Sára s postavou dokonale seznámila a zpřátelila. Vídaly se spolu večer co večer, vždy za soumraku, jen pár minut před tím, než Sára musela k večeři. Nikdy spolu nemluvily o ničem konkrétním, a když už náhodou k nějakému takovému tématu zabrousily, bavily se vždy o Sáře, nikdy o postavě. Sára se však nikdy nemohla dočkat, až svou novou, neobvyklo přítelkyni uvidí a denně na ni čekávala před domem.
Čekala na ni i dnes. Ale nehrála si při tom jako obvykle. S vážnou tváří, jež se tak nehodila do dětského obličeje, seděla na lavičce a tiskla k sobě svou Elišku. Soumrak byl na spadnutí, zvony v dálce ohlašovaly klekání. Konečně se objevila. Jako každý večer se vynořila zpoza rohu, zahalena jako vždy v plášti a důstojným, majestátním krokem zamířila k Sáře. Ta okamžitě vyskočila z lavičky a rozběhla se jí naproti.
„Dobrý večer, Sáro“ pozdravila postava, jak bylo jejím zvykem
„Dobrý večer“ odpovědělo děvčátko způsobně, hned ale vyhrklo „Já se s tebou dneska musím rozloučit. Už se neuvidíme. Maminka s tatínkem říkali, že zítra brzy ráno někam jedeme. Prý někam daleko, vlakem. Mně se nikam nechce, radši bych zůstala tady. Ale tatínek říká, že prý musíme. Máme už i sbaleno.“
„Tak, tak, daleko“ odpověděla rozvážně postava s pohledem upřeným kamsi do dáli za Sáru. Pak pohlédla na ni a pokračovala:
„Pojedeš daleko, dítě. Ale ne vlakem. Pojedeš se mnou. Proto jsme se seznámily. Jen se ničeho neboj a důvěřuj mi. Ale už je čas vyrazit, ráno by bylo pozdě. Musíme teď.“ a postava rozvážně vysunula zpod pláště ruku navlečenou v dlouhé stříbrné rukavici a natáhla ji k Sáře. Ta zaváhala.
„Mám teď jít s tebou?“ zeptala se tiše.
 Postava přikývla.
„Ale co tatínek a maminka?“
„Ti pojedou vlakem.“
„Proč já ne?“
„Na světě je spousta lidí, kteří by těmi vlaky neměli jet, Sáro. Nemá smysl ptát se, proč jím nepojedeš zrovna ty. Stejně bys na odpověď nepřišla a i kdyby ano, nerozuměla bys jí. Já se tě každopádně ptám a již nikdy nebudu svou otázku opakovat: Půjdeš se mnou, poznávat hvězdy? Rozhodni se, jak chceš, pokud ale zůstaneš, žádnou hvězdu již nikdy neuvidíš.“
Sára pohlédla na svou hvězdu našitou na kabátku. Během sekundy se jí vybavilo, jak se jí kamrádi začali ze dne na den kvůli ní smát i na všechny zákazy a příkazy s ní spojené a během téže sekundy se rozhodla. Jednou rukou k sobě ještě více přitiskla Elišku, tou druhou sevřela nabízenou ruku postavy. Mlčky se otočily a vykročily spolu do tmy. Šly a šly až došly k lesu. Zašly do něho až na louku ukrytou mezi stromy. Uprostřed tmy sálalo jasné světlo. Postava se zastavila. Sára na ni tázavě pohlédla. Ač jí neviděla do obličeje, ucítila, že se na ni povzbudivě usmála. Dívenka se pustila její ruky. Udělala krok směrem k tomu světlu. Pak však zaváhala a zastavila se. Naposledy pohlédla směrem k domovu a pak, s Eliškou pevně přitisklou k žluté hvězdě na kabátku, rozhodným krokem vykročila do světla...