Vanaprastha - 10.

mangalavár, 29. června 44

ropická pohádka! Ale zároveň také den lidských hovad, jichž je všude plno. Začaly totiž prázdniny. Hovada jsou hlavně za městem, v lesích, na polích a lukách. V Reinlebensbornu bych teď nevydržel. Jakýsi školní výlet tam byl rozesraný po celém lese. Můj odchod do bezdomoví se tak opět ještě víc podobá útěku z koncentračního tábora. Na pláni za lesem, když už jsem se domníval, že je nejhorší za mnou, zjevil se naopak přede mnou pes a zaútočil na mne. Byla to zase jedna „známá firma“: baba – tuším, že se jí zde říká „prdlá Hanka“ – s otravným čoklem jménem Ferda. Když jsem zase viděl jeho štěkající tlamu s vyceněnými tesáky nebezpečně blízko mých holých nohou a majitelku čumět nevšímavě opodál jako by se nic nedělo, zavolal jsem na ni, aby si toho psa laskavě přivolala, protože mám strach, že mě pokouše. Pes ji samozřejmě vůbec neposlechl, a tak musela dojít až k nám a psa přivázat na vodítko. Že by se mi však alespoň slušně omluvila, to ani náhodou, to jsem od ní ani neočekával, jen mě pozdravila s přáním dobrého dne. Co se na to dá říct? Vůbec jsem jí neodpověděl a šel jsem rychle svou cestou dál. Co je platné, že mi přeje – navíc formálně – dobrý den, když mi ho stejně už ona a její čokl zkazili! Kdybych měl toto martyrium podstupovat každý den a každý večer se pak vracet do města, myslím, že bych to dlouho nevydržel. Buď bych se psychicky zhroutil, takže bych přestal úplně vycházet z domu, nebo bych jednoho krásného dne, jako je tento, někoho namouduši zabil. Nikdo si nedovede představit, čím vším musím projít, čím vším musím vykoupit to, že si chci na pár dní užít volnosti, samoty a klidu v lese daleko od všech lidí. To je opravdu jako útěk z koncentráku!

Hnal jsem celou cestu bez zastávky až na kraj lesa za vsí Haidžarí, kde teprve už jsem necítil žádnou člověčinu. Tam jsem ze sebe shodil těžký batoh naditý jídlem všech šesti základních chutí, lehnul jsem si na břicho ke korytu potůčku a dychtivě jsem pil. Ve stínu tichého, liduprázdného lesa jsem si sednul na zem pod stromy a v klidu jsem se konečně nasnídal. Dnes mi příroda připomíná tropické kraje, jež jsem procestoval. Konečně jsem unikl všemu zlu, totiž lidem, a jsem zase sám!

         Krosna s tábornickou výbavou, již jsem zanechal schovanou v lese, je netknutá a v naprostém pořádku; žádní mravenci se dovnitř nedostali, žádná „myšička“ se dovnitř neprokousala, nic není vlhké nebo plesnivé, takže by to takhle mohlo fungovat i napříště. Přesto jsem postavil stan – zatím jen moskytiéru, neboť déšť se nepředpovídá – a na slunce rozvěšel po okolních větvích všechny svršky a spací pytel. Svlékl jsem se donaha a vyfotil jsem se, jak sedím v otevřeném stanu.

V lese probíhají srnčí námluvy. Srnec honil srnku okolo mého stanu, s náležitým dupáním, praskáním větviček, chroptěním a kvikáním, a mne si vůbec nevšímali. Lidé s tím nicméně nadělají daleko víc rámusu. Rámusu pro nic.

         Těším se, jak si odpočinu od lidí a vyspím se. „Doma“, v tom neobyvatelném hromadném domě hrůzy, jsem naspal za dvě noci celkem jen asi jedenáct hodin špatného spánku! Těším se také na koupání ve zdejším lesním rybníčku Khalídž. Hned odpoledne, jakmile jsem se trochu prospal a odpočinul si, tam hned vyrážím. Voda je skvělá, pohoda neskonalá. Pořídil jsem tam další tři snímky. A při hledání vhodného místa na záběr jsem dostal včelí žihadlo. Náhle mě začalo pálit jedno místo na noze. Přičítal jsem to pálení kopřivám, ale žádné tam nebyly. Bylo mi to divné, až jsem objevil v kůži zabodlé žihadlo včely. Po koupání a slunění už jsem nikam jinam nešel. Pro dnešek to stačí.

         Potůček, ze kterého beru pitnou vodu, sotva teče; těžko a zdlouhavě se z něj teď nabírá voda. Ale neprosím nebe o déšť. Toho bývá v našem kraji až dost, kdežto takovéto suché a pěkné počasí je vzácné.

         Čtu kapitolu Z poustevníkovy lesní moudrosti, kterou jsem coby třicetiletý psal už také výhradně v lese.

 

 

budhavár, 30. června 44

robouzím se do nového krásného dne. Žádná střecha nezbraňuje mi kochat se pohledem na okolní stromy, v jejichž větvích si hrají ptáčci. Čisté je nebe nade mnou, čistá je duše má. Ale je tak těžké vybojovat si tento kousek čistého štěstí.

 

Dnes by měla Olga Hepnarová 59 let, kdyby nepodlehla okamžitému impulzu a nestala se hromadnou vražedkyní. S cynismem sobě vlastním teď zlé jazyky o ní říkají, že prý neuměla žít. Možná. To ale není celé, že „neuměla žít“. Ona samozřejmě žít uměla, tedy lépe řečeno byla by uměla žít, kdyby jí nekazili život lidáci. Ona by žít uměla, kdyby ji žít nechali, ona „jen“ neuměla žít s lidmi, to znamená, že neuměla žít tak nízce a podle jako žijí lidé, žít tak mrzce a sprostě jako lidi; že nikdy neuměla zapadnout do jejich odporné společnosti. Jedině v tomto smyslu opravdu snad „neuměla žít“. V tom případě Já také podle lidských měřítek „neumím žít“. Ale jaká jsou ta lidská měřítka! Podívejte se na mne! Jenže neumět žít s lidmi, to je vždy známka vysokého ducha a ušlechtilé duše. Naopak, vyznat se v umění sžít se s každým člověkem značí vždy člověka nízkého, univerzálního, verzatilního, zkrátka povšechně bídáckého. Takové jemné bytosti, příliš jemné na to, aby žily s lidmi, s tou pakáží, by měly žít samy, což by jim mělo být umožněno. Já kdybych nemohl žít osaměle, bez každodenního drásavého kontaktu se vší lidskou špínou, bez každodenního šikanování úřadů, spolupracovníků, nadřízených, bez otravných sousedů, bez věčného hluku, bez stálého stresu, bez obtěžování každou lidskou hloupostí, každým lidským slovem, to jest lží, každým křivým pohledem, každou záludností, bojem o uhájení holé existence v tom všem lidském marasmu; kdybych nemohl žít sám a svobodně aspoň někdy, ale raději často a dlouho, jako dosud, díky pohostinství mých rodičů – nevím, nevím, jak bych skončil. Také bych se asi stal hromadným vrahem. Proto s Olgou tolik soucítím a proto je mi tolik blízká. Já jsem nyní svobodný, absolutně svobodný, bez nutnosti pracovat, stýkat se s lidmi; žiji si jako král, ba víc než to: lépe než král, neboť žiji osaměle, v lesích nejčastěji jako indický vanaprastha – a přesto i mne obtěžují lidáci natolik, že i Já mívám vražedné choutky; choutky, jež ani nelze poctivě nazvat nezdravými nebo šílenými; spíše to jsou choutky přirozené, pochopitelné při znalosti lidí, logické, potřebné, dokonce ekologicky čisté! Ale jsou to právě jen choutky: vím, že by mě lidáci zničili, kdybych je uskutečnil. Alespoň slovo je však svobodné, když ne činy! Ovády, komáry, klíšťata a kloše, kteří mi pijí krev, lze bez milosti zabít, ale lidi, kteří tě otravují úplně stejně, zabít nesmíš. To je spravedlnost?

Olga měla duši právě tak čistou a nevinnou jako Já, ale někdy je příliš těžké si ji mezi lidáky zachovat čistou a neposkvrněnou; někdy je tak těžké nestat se mezi lidmi – jejich vrahem. Odsuzováni a popravováni by neměli být vrazi a vražedkyně, ale spíš ti, kdo je k jejich často zoufalému, v podstatě sebeobrannému „zločinu“ dohnali. To by však byla spravedlnost nelidská – můj čtenář už ví, co tím myslím. Neboť základními kameny, pilíři a vůbec převažujícím materiálem každé lidské společnosti i každé lidské spravedlnosti jsou vždy lidé špatní, nespravedliví, zlomyslní, otravní a nadpočetní. Není spravedlnosti ve státě lidském. Podle mé spravedlnosti by takzvaná vražedkyně stanula nikoli na lavici obžalovaných, nýbrž jako svědek. A svědčila by podle pravdy a ukazovala by prstem: na rodiče, kteří ji týrali a zneužívali, na školní děti, které se jí posmívaly a trápily ji pro její odlišnost od nich, na učitele, kteří ji ze stejného důvodu nenáviděli, a proto všemožně šikanovali, na obyčejné lidi z ulice, kteří ji bezdůvodně napadali a plivali na ni, protože vypadala jinak, „divně“, nelidsky... – ano, ta takzvaná vražedkyně by musela ukázat na každého, kdo jí kdy v životě ukřivdil, a byl by z toho takový monstr proces, že by otřásl prohnilými základy celé lidské společnosti, jež se dnes a denně ustavuje a udržuje jedině násilím na jednotlivci! Neboť i všichni tito rázem nově obvinění, kteří svou vražedkyni „vyrobili“, by nyní museli uvést (udat!) také jména všech těch, kdo „vyrobili“ je samé a jejich špatnost. Jediný člověk by nezůstal čistý, na všech by ulpěla vina. Jenže to by byla anarchie, což lidáci nepřipustí. Proto je vždy jednodušší soudit a odsuzovat výjimečné jednotlivce, než celou špatnou společnost. Tak tomu bylo vždy co svět světem stojí. Proto není spravedlnosti ve státě lidském. Je jen spravedlnost lidská, tedy žádná. Olga byla oběť této nespravedlivé justice; ale vypořádala se s lidmi se ctí. Je navždy světicí a mučednicí misantropismu. Smrt lidem!

 

Po poledni jsem se šel koupat. Líbí se mi, jak se les odráží na hnědé, avšak čisté hladině rybníčka; líbí se mi vodou podemleté staré chůdovité pařezy na břehu; líbí se mi hbité rybky marně lapající mrštné vodoměrky a bruslařky obecné; líbí se mi kapři líně se povalující u teplé hladiny vody, dokud je nevyplaším buď Já svým skokem do vody a plaváním, nebo konipas, když nízko nad nimi přelétne; líbí se mi tu to klidné a nerušené ústraní, jež mi dovoluje těšit se ze samoty a nahoty.

         Za čtyři hodiny už mi to bylo tak jednotvárné, že jsem se vrátil nahoru do svého ášramu číst si Z poustevníkovy lesní moudrosti.

 

 

guruvár, 1. července 44

nes jsem potkal srnku, která právě rozespalá vycházela z lesíka kolem rybníčka Khalídž. Konipasové si zvykli na moji neškodnou přítomnost natolik, že už se neletí schovat, jakmile se objevím, postavím se, ani když skočím do vody jako zpočátku. Nyní už vědí, že nejsem jejich nepřítel a dnes mě dokonce nechali připlavat až ke kachnímu voru, na němž sedávají.

         Dnes jsem pozoroval pěkného kobaltově modrého samečka motýlice lesklé; místní dvě modrá šidélka jej však zahnala kamsi ke druhému břehu.

         Začínám se pěkně opalovat, až spalovat do červena, proto mě nijak moc nemrzelo, když se po třech hodinách střídavého koupání a opalování obloha na dlouho zatáhla velkým mrakem, což mě přimělo k návratu do stanu. Pro dnešek stačí, nic se nesmí přehánět. Jak se praví v Indii: Mómdaréšan mém sab kučh! Všeho s mírou!

         Počasí přesto zůstává dál nádherné. Dva dny jsem neviděl člověka, nezaslechl psí štěkot, zůstávám celé dny zcela nahý; pouze když jdu k rybníčku, obleču si pro všechny případy, avšak úplně zbytečně, trenýrky, a na noc si pouze, tak jak jsem, přelezu do spacáku. Nepotřebuji šatů! Takže jsem nejenom vanaprastha, ale i digambar. Jsem šťastný. Čtu kapitolu Škarohlíd.

 

 

šukravár, 2. července 44

áno mě maličká přeháňčička přiměla konečně nasadit také střešní dílec od stanu. Nestálo to ani za to, ale už je tam. Alespoň mi nebude každé ráno svítit slunce do rozespalých očí.

         V poledne jsem se šel dolů vykoupat. Na opalování bylo příliš oblačno, téměř zataženo a dokonce se v jednu chvíli opět spustila další taková slaboučká přeprška. Vykoupal jsem se, zaplaval si, poležel na molu, podíval se na ryby a brzy jsem se vydal zase zpátky nahoru. Cestou jsem viděl malého skokana hnědého, veverku a na překrásně rozkvetlé chrpě parukářce různobarevné motýly a kovově lesklé páteříčky. Celý zbývající den se ušlechtile nudím, pozoruji své sousedky červenky, které si také z nudy vyšly na vycházku kolem hnízda, a dále jsem se úplně zahloubal do mého spisku Bůh nesmiřitelného hněvu. To je asi nejvzteklejší a nejnesmlouvavější kapitola z celého Plivance na rozloučenou. To je opravdu nesmiřitelný hněv!

         Nic mi nechybí, nic mě netrápí, po ničem netoužím, žádný člověk mě nevyrušuje, mé myšlenky jsou klidné, a proto i nehybné, tiché a mlčenlivé. Není tedy co víc napsat. Vanaprastha dosáhl kýžené dokonalosti, po níž prahl, a proto mlčí.

 

 

šanivár, 3. července 44

yla krásná měsíčná noc. Procitl jsem již před svítáním, společně s ptáky. Do jejich trylků se pojednou vmísily krajně nezvyklé až hrozivé zvuky! Ne, žádní houbaři, ti dosud ne, ani srnec. Tohle znělo jako funění a chroptění nějakého obra mezi zvířaty, cosi divokého a silného. Ty zvuky byly hlasité a zaznívaly zblízka, velmi zblízka, odkudsi za mým stanem, kam jsem neviděl, takže nyní jsem zalitoval, že jsem nasazoval střechu. Funění a zvláštní vrčivé zvuky neznámého původu mi naháněly hrůzu. Oblilo mě horko. Vylézt ven ze stanu jsem se neodvažoval, abych neznámé zvíře nevyplašil a snad i nerozdráždil k útoku. Má nevidoucí představivost si už malovala v duchu medvěda či snad dokonce exotickou šelmu uprchlou z cirkusového zvěřince nebo vypuštěnou nezodpovědným nabobem, jemuž jeho tygří koťátko, zakoupené od pytláků pro snobské předvádění, přerostlo přes hlavu a stalo se již příliš nákladným a nebezpečným.

Náhle jsem to funění, vrčení a chroptění zaslechl v tutéž chvíli ze dvou různých míst. Byla to tedy minimálně dvě zvířata, jež putovala předjitřním šerem kolem mého pelíšku kryta tou nejhustší vegetací. Zvuky se rychle vzdalovaly až ustaly docela, aniž bych cokoli spatřil.

Podobnou zkušenost jsem zažil jen v thajské džungli, v noci, za kvílení tisíců cikád, když jsem přespával na holé zemi pod širým nebem. Tehdy to byla divoká prasata, takže i tentokrát to jistě bylo jen pár či několik prasat. Ty chroptivé, funivé zvuky by tomu odpovídaly. Jen ono typické prasečí chrochtání a kvikání, jimiž se prasátka ozývají při krmení, mezi těmi zvuky chybělo. Škoda, že jsem ta prasata neviděl. V přírodě, na vlastní oči, jsem tady v Čechách ještě vůbec nikdy neviděl divoké prase. Je to zvláštní: takové velké mohutné zvíře, prý dosti početné, není-li to ovšem jen další lstivá myslivecká osvětimská lež – a přesto jsem ho nikdy nezahlédl ani Já, který v přírodě, v lese prakticky žiju a kde jsem viděl už ledacos a ledaskoho. Některá zvířata prostě zvládají být neviděna. Já bych to možná dokázal taky, kdybych musel a kdybych mohl neopustit les. Ale to je právě to „kdyby“. Někdy se mi to nicméně daří na dost dlouhou dobu, jako například teď za poslední tři dny. Prasata mají navíc v houštinách oproti mně, dvounohému, nespornou výhodu, že chodí po čtyřech; snáze se tedy houštím pohybují.

I když jsem ta prasata neviděl, stejně to byl vzrušující zážitek.

 

Další nevšední zážitek mám dnes od rybníčka. Počasí je báječné, na nebi ani mráček, voda je senzační. Voda je dnes zatím nejteplejší. Je tak teplá, že v ní lze vydržet velmi dlouho. Dost dlouho na to, abych přeplaval celý rybníček na délku – dělá to odhadem jen 40–60 metrů –, na konci abych se otočil, doplaval zpět k molu a ještě se u něj dlouho rozkošnicky potápěl, převaloval se ve vodě jako samotářská velryba grónská a všelijak jinak se tam ráchal. Když jsem pak vylezl na molo, abych se opaloval – a zde se dostávám k tomu nevšednímu zážitku –, lehl jsem si na břicho. Netrvalo dlouho a zpozoroval jsem nad sebou stín. Považoval jsem jej za stín poletujícího motýla. Něco mi vzápětí dosedlo na zadní stranu stehna. Ale nebyl to motýl, ani žádná moucha; na hmyz to bylo mnohem větší a těžší! Reflexivně jsem ucuknul, částečně též leknutím nad tou překvapivou vahou. Zvedl jsem hlavu a ohlédl se. Je to neuvěřitelné, ale byl to jeden z konipasů, kteří žijí na rybníčku a kteří se zpočátku našeho seznámení přede mnou schovávali! Ne že bych si troufal domýšlet si, že si na mne sednul z přátelství – prostě si mě spletl s neživou věcí –, ale přesto to bylo zvláštně milé. A Já hlupák ucuknul, jako kdyby se mě dotknul (fuj!) člověk! A aby to nebylo málo, za pár okamžiků, když jsem zvedl hlavu, abych se podíval na rybu, jež sebou ve vodě plácla, viděl jsem i druhého konipáska, jak už ke mně letí také, ale vida mě pohnout se, v poslední chvíli změnil prudce směr letu! To jsou zážitky! Málem na mně přistál i ten druhý!

 

Celý den jsem si nicméně připomínal, že je zase obávaný den Saturna, šanivár, čili po našem sobota, a že je nutno být zvýšeně ostražitý před lidáky. Půl čtvrté hodiny jsem vydržel u rybníčka, ale pak mě vyplašil zvuk první a lidužel dnes ne zdaleka poslední projíždějící motorky, donutil mě dokonce rychle kraulem doplavat ke břehu a střelhbitě vylézt z vody, a třebaže to byl planý poplach, ježto motorka zasraná jela dál, stejně jsem už potom neměl klid. Ono lepší, nerad bych se spálil. Ostatně, nevadilo by mi ani tak to, že by mě tady někdo přistihl bez trenýrek – na to kašlu –, jako spíš to, že by pak po mém příkladu mohl někdo dostat stejný nápad jako Já a chodil by se sem také koupat. Zdejší osamělost je tak vzácný a jinde již těžko vídaný poklad, že stojí za to si jej chránit jen pro sebe. Pro mne je to tu teď něco jako ráj na zemi. Vanaprasthovo nebe.

 

 

ravivár, 4. července 44

oto nebe však zase na pár dní opouštím, byť nerad, protože mi zbývají jen poslední dvě plechovky fazolí. Na celý den až do příštího rána by to bylo málo, a tak balím stan, skrývám ho opět pod nízké smrčky a odcházím pro nové zásoby.

Vstal jsem sice velmi časně, spolu se sluncem, leč přesto hned od rána panuje velké horko. Přesto jdu lehce, svižně a s dobrou náladou. Prvního člověka jsem potkal až ve městě. Samozřejmě to byla tlustá čůza v těsných šortkách, v malém tílku s obrovskými cecky až po pás jako věstonická Venuše, která na provaze táhla čokla – pravé ženy jsou hrdé na své sádlo stejně jako praví muži na své svaly. Další člověk přes cestu byla také čůza s čoklem. Před krámem, v neděli otevřeným, také štěkali asi tři přivázaní čokli. Jedna z čůz okřikovala svého bílého sestříhaného teriéra: „To nesmíš dělat, rozumíš?“ Měl jsem sto chutí něco ironického za něj odpovědět, jako třeba, že nerozumím, neboť jsem pes, a ne malé dítě, za něž mě zaměňuje ve své pomatené mysli, ale byl jsem rád, že mě alespoň pro tentokrát žádný z těch psů nenapadl. Lidi (ne lidi, čoklidi!) na mne stejně koukají nějak divně, jako kdyby slyšeli, co si myslím. Buď jsem tedy magor Já, nebo se zmagořilo celé tohle zasrané sídliště! A myslím, že islám teď učinil významný sympatický krok: zakázal chovat psy, ta nečistá stvoření. Nejnečistšího patvora na světě – člověka – je však pěstovat stále povoleno.

 

Doma jsem si uvědomil, že zítra a pozítří jsou státní svátky, takže knihovna, kam chci jít, i pošta, kde musím zaplatit výpalné, budou otevřeny až ve středu a to znamená, že se „doma“ budu muset zdržet trochu déle než jsem předpokládal a než mi je milé.

---