Divný

Seděl jsem na židli a pozoroval Štěpána, jak na zemi dělá kotouly. Kutálel se sem a tam po místnosti a u toho narážel do okolních předmětů. Vydával neidentifikovatelné zvuky a smál se – vypadal šťastně.

            „Hašta-ta, hašta-ta, já mám koleno ty píčo!“ prohodil a udělal pro změnu kotoul vzad. Já to nemohl vydržet a přidal jsem se k němu. Seskočil jsem na zem a začal se kutálet taky. Oba jsme se kutáleli a navzájem se spolu bavili:

            „Proč mají české dráhy mokré vlaky? Protože kízt kízt?“, zeptal jsem se.

            „A proč je moje máma šaman? Heketo teketo motyka ptáček!“ odpověděl Štěpán a kotouly zaměnil za válení sudů kombinované s mácháním rukou ve vzduchu. Zalíbilo se mi to a musel jsem se přidat.

            V tom se rozrazily dveře staré, polorozpadlé skříně v rohu, a stál v nich Filip.

            „Mooooho, já jsem Aladin a tohle je samoobsluha“, zakřičel Filip a ukázal na ponožku, kterou držel v ruce. Oba jsme se na něj podívali a usmáli se na důkaz přátelství a radosti. Filip na nic nečekal. Zahodil ponožku a začal válet sudy s námi.

            Po chvíli už to nebylo ani kutálení, ani válení sudů, ale kombinace aerobiku a pokusů o sebedestrukci. Skákali jsme jeden přes druhého, stavěli se na hlavu a podpírali se co nejmenším počtem končetin. U toho jsme si stále povídali:

            „Nevím proč, ale v květinářství je Liberec! Viděl jsem ho tam a povídám: Ga ga ga, hasiči ty píčo!“, sdělil nám Filip, zrovna když na židli křižoval atlantik.

            „Šůůp ho tam, ať je nám trochu doleva.“, zašeptal Štěpán a skočil z postele placáka na zem.

            „Nech toho a dej mi elektriku, jinak si sundám rameno! Šugata-máris!! Šugata ratata konq!!, odpověděl jsem svým kamarádům a dělal něco na styl break dancu – takové to točení na hlavě. Jenže se mi to moc nepodařilo a já spadl a poranil si rameno. Štěpán i Filip ke mě okamžitě přiběhli a ve tvářích měli ustrašený výraz. Jeden z nich, už ani nevím kdo, se na mě smutně podíval a zeptal se:

            „Ty máš bebí? Nebo máš kornoutovou zmrzlinu? Né né, nebuď automat na kafé.. né..“

            Jejich zájem mě potěšil a bolest začla rychle ustupovat. Vstal jsem, všichni jsme si stoupli do kolečka, chytli se za ruce a točili se ve směru hodinových nožiček. U toho jsme zpívali písničku:

            „Svoboďák svoboďák, moje máti je náklaďák..“

            Písnička se skládala jen z těchto pár slov a proto nás asi po deseti minutách omrzela, tak jsme se každý postavili do jednoho z rohů a dívali se na sebe. Filip začal třepat rukama, Štěpán si sundal tričko a omotal si ho kolem hlavy a já se snažil dosáhnout jazykem na svoje pravé oko. Aby situace nebyla fádní, vydávali jsme u toho různě hlasité skřeky bez náznaku slov či písmen.

            Probralo mě klepání na dveře. Nereagoval jsem. Dveře se otevřely a stál v nich muž v dlouhém bílém plášti a s visačkou na prsou – „doktor Katastr“.

            „Dobré ráno, tak jak jsme se vyspinkali?“, zeptal se mě a kývl hlavou směrem ke dveřím. Do pokoje vešla sestra s injekční stříkačkou. Než jsem se zmohl na odpověď, sestra přistoupila k posteli, ke které jsem byl přivázán a vpíchla do mě celou dávku toho zeleného sajrajtu. Doktor se usmál a spolu se sestrou přešli k druhé posteli, kde ležel Filip. Toho se již někdo nezeptal, jak se má, jen dostal tu samou dávku jako já, stejně tak i Štěpán na třetí posteli.

            Za oknem mrholilo, vypadalo to na podzim. Byla mi zima, ale než jsem si stihnul stěžovat, usnul jsem. Zase jsme se všichni tři kutáleli po podlaze..