dovolena na nebi

Sedím na mraku a pluji po nebi. Je to neskutečné, ale je to tak. Vidím co jiný nemůžou. Plujeme nad oceány, potoky, loukami a pouštěmi. Je to nádhera. Nebojím se. Já přemýšlím pomáhá mi to zapomenout na člověka, který ho miluji. Pluji a pomalu zapomínám. Prohlížím si kontinenty a pozoruji barvy. Různé druhy barev různé odstíny. Toulám se po nebi a zapomínám. Zapomínám na naše polibky, naše laškování a na naše krásné milování. Na procházky lesem na koupání v řece na hodinové povídání, na naše mazlení. Bolí to hrozně moc to bolí, ale pomalu zapomínám je hodně lidí, který nemají co jíst hodně dívek, který nezažili skoro nic. Já zapomínám. Pluji si nebem a koukám se okolo sebe už je šero bude tma. A já odsloužím první noc na nebi přikrytá mrakem a budu plout po nekonečném nebi. Už nesedím, ležím. Ale nemohu usnout. Je už tma a všechny obyvatele všech státu spí. I moje láska kterou už nepolíbím a nepohladím po tváři a nikdy ji už neřeknu jak moc ji mam ráda. Spí i má sestra a mé neteře. Spějí všechny mé blízké a i ty který mam rada či miluji. Mám hlad bude to možná tím, že celý dny nejím a jen tak pluji se svým kamarádem mrakem. Jedeme na večeři do známé nebeské restaurace a i jediné jmenuje se,radši ne prý je to tajné těším se na nebeské speciality. Jsou zde všechny i krásné slunce. Hvězdy a měsíc platí u baru jdou už do práce. Sedneme si s mým mrakem a od krásné pani bouře dostaneme jídelní a nápojový lístek. Už jsem si vybrala bílou kávu až z mléčné dráhy a hvězdnou specialitu. Mrak rozpráví se známými mraky. Jsem zticha abych je nevyrušila a cekám na  mou večeři. Přemýšlím co asi dělají mé rodiče když nejsem doma ve své postýlce snad nic a nebo že by ano  jsem na dovolené zapomnění. Chtěla bych jim poslat pohled. Napsala bych jim jen dík. A proč? Protože mi dali život. Jako malá jsem si hrála na písku, stavěla jsem si bábovky. Vzpomínám. Je krásné vzpomínat na krásné zážitky, ale jen na ty které neubližují. Asi jsem  nezapomněla, ale mám před sebou velkou cestu. Paní mi nese mou kávu. Poděkuji a ona kráčí zpátky k baru a obsluhuje další zákazníky. Můj mrak teď hraje karty asi mu to jde usmívá se štěstím. Hrají o deštivou vodu. Zvláštní je to krása sledovat mraky jak hrajou karty smějí se a provokují se. Piji mou kávu je to nepopsatelná chuť je to chuť záhadné mléčné dráhy. Takovou kávu jsem nikdy nepila a asi už ani pít neubudu. Vychutnávám si tu chuť je to chuť ročních období je to chut deště je to chuť přírody. Dopila jsem kávu, kávu mléčné dráhy. Těším se na vše co mě ještě čeká. Už dojídám hvězdnou specialitku, která je stejně zvláštní jako káva z mléčních drah. Můj mrak přichází k mému stolu a oznamuje mi, že je čas plout dál. Zaplatí. A vyrážíme dál. Ulehám na mrak, příkrývám se jelikož začíná foukat vítr je pěkně nazlobený. Stále nemohu usnout snad ta naděje. Nechci tu naději daruji ji. Daruji ji nějaké malé holčičce na záchranu jejího života.  Má leukémii jen naděje ji zachrání. Otáčím se na záda a koukám na krásné zářící hvězdy a na měsíc který si hrdě pluje po nebi. Pluje si skrz mraky a zpívá si zvláštní píseň. Chvíli ho poslouchám ta píseň mne uspala. Probudím mě ranní slunce. Září veselím a láskou k všem. Sedám si a koukám okolo sebe není tady jediný jiný mrak jsme tu jen mi a slunce. Můj mrak se rozpovídal povídá mi o krásné mračici do které se zamiloval prý je krásnější jak bouře povídá mi o všem možným a nemožným lépe řečeno o všem nemožným. Chtěla bych zde zůstat, ale vím že je to nemožné. Chtěla bych být mrakem a plout si jako můj kamarád mrak a na nic nemyslet   jen na cestu nemyslet na problémy, na city a bolesti. Je zde krásně. Za pár dní se probudím ve své postýlce a bude všechno pryč. Krásná bouře, můj kamarád mrak i ta prazvláštní chuť kávy z mléčné dráhy. Snad bude pryč i ta bolest v mé hrudi. Začíná jaro a slunce se usmívá na zemi. Na různobarevnou zemi. Plujeme dál prohlížím si záhadnou poušť snad tady někde stojí záhadná sfinga nebo, že by zde. Je to nádherná dá se říct socha. Tady bude, nemám tušení snad jen moře nebo že by oceán. Chci domů stýská se mi. A nebo nechci? Chci jen zapomenout. Za chvilku bude zase tma a já budu v klidu poslouchat měsíční zpěv. Pomalu se stmívá a ta vím že zde dlouho nebudu snad zítra možná pozítří se probudím doma a zapomenu na něj. Měsíc začíná zpívat a já pomalu usínám……………..“Markéto chceš k snídani Černý čaj?“ „ne kávu“