Hluchota

 

Hluchota

 

I.

 

Zalehl mi sluch výkřiky světa. Ucpal jsem si nos a prudce jím vydechl. Vzduch v rychlosti narazil na stisknutými prsty vytvořenou bariéru a ve vteřině se vrací ušním řečištěm, aby ho pročistil, nebo odzátkoval. Pak vylétne z ucha jako vítěz!

„ Sluch se vrátil, jaký je můj další úkol?“

„ Leť si, kam chceš, příteli!“

Tento postup by patrně zafungoval, kdyby byla má hluchota způsobena náhlou změnou nadmořské výšky. Jenomže mé hluché dobrodružství bylo teprve v začátku a já stál uprostřed rušné ulice, sotva pár set metrů nad mořem, ve dvě hodiny odpoledne, zaraženě na chodníku. Zastavil jsem se v davu a zaposlouchal se. Nic! Ohluchl jsem?

Nemožné! Můj sluch byl dlouho pečlivě pěstován. Měl jsem databázi všemožných zvuků ve své hlavě. Znal jsem lépe, jak kdokoli jiný lidský hlas: jeho rozpínání i barvy. Strhávala mě rozdováděná městská kakofonie i ztišená romantická polyfonie venkova. Znal jsem zpěv žen na pavlači v disharmonických pomluvách. Poznával jsem zvuk prosakujícího stropu v půdním bytě a následný chorál padajících kapek. Pulsoval jsem v sonátě nočních kroků bláznivého tance vracejícího se souseda, někdy nad ránem, když měsíc mhouřil oči k spánku. Ano, vždyť můj svět, to byly zvuky, pečlivě poskládané v malých přihrádkách. Vše jsem podřídil svému sluchu a nadřadil ho nad ostatní smysly. Nejraději jsem měl večer, tmu a noc, když jsem mohl ležet a poslouchat, jak zpívá mé tělo vnitřními záhyby a za oknem tepající ulice pestrým životem všech tříd. Potom přišel den a světlo provokovalo můj sluch zapojením očí. To jsem rychle vstal, pevně přitiskl k sobě víčka, uzamkl řasami a běžel k oknu zatáhnout nepropustný závěs. Byla sobota.

Často a stále více, jsem však provokoval svůj sluch k odpovědi na otázku: „ Jak asi zní ticho? Uslyším jej někdy?“ Zburcoval jsem všechny uložené zvuky, rytíře sluchu, aby vyjely, jak natěšení bojovníci z mé hlavy, našly ticho a přivedly ho.

Zvuk hlasu domýšlivého reklamního agenta, úlisně přispěchal se znepokojující zprávou, že ticho je dávno mrtvé. Skřípot dveří tvrdil, že jen spí, nebo bloudí. Daleko prudčeji zněl ukřičený hlas odborářské demonstrace: „ Hledáš ticho? No, to se zeptej ozvěny, ona ho vězní a týrá!“

To nevydržel zvuk skla roztříštěné sklenice: „ Co všechno se ještě svede na nevinnou ozvěnu!“ povylezl ze své přihrádky v nekonečném skladišti zvuků na okraji hlavy a svým křikem vyzval ozvěnu k odpovědi:

„ Ticho! A oni tvrdí, že ho ozvěna vězní a týrá!“

„ Ticho! A oni tvrdí, že ho ozvěna vězní a týrá!“

„ Ticho! A oni tvrdí, že ho ozvěna vězní a týrá!“

„ Ticho! A oni tvrdí, že ho ozvěna vězní a týrá!“

Odpověď ozvěny byla silná a sebevědomá. Hluboce se nadechla a znovu zazněla.

„ Ticho! A oni tvrdí, že ho ozvěna vězní a týrá!“

„ Ticho! A oni tvrdí, že ho ozvěna vězní a týrá!“

Další zvuky vylézaly a vykukovaly ze svých přihrádek. Pokřikovaly na ozvěnu, ať toho nechá, že chtějí mít klid. Jenomže ozvěna neměla v plánu ustat ve svém hněvu, byla rozdováděná a šťastně rozlobená -  jejich pokřik znásobila a nasměrovala zpět proti nim. Roztrpčených a křičících zvuků se vyklánělo z přihrádek stále více – splynuly v tupý a prázdný tón. Ohluhl jsem!

 

 

 

 

II.

 

Opravdu jsem ohluchl! Zaměstnán běžnými starostmi, snažil jsem se zapomenout na nemoc a strašlivou bolest, jenž mi hluchota způsobila. Sluch jsem však postrádal na každém kroku a cítil, jak po něm napřahuji ruku, marně se ho snažím chytnout a přivolat zpět. Ztratil se.

V té době jsem potřeboval nový kabátek. Mé jarní sako se třáslo před přicházející zimou a odmítalo již vylézt z bezpečí skříně. Na Floře upoutal moji pozornost ve výloze vystavený kabátek modré barvy s kostkovaným vzorem, přehnaně velkými šedými knoflíky na prsních kapsách i na rukávech – podobný knoflík jsem ve věku puberty nosil uvázaný koženou šňůrkou těsně ke krku, jenže hranatý a modrý, to kvůli dívkám u vody - a praktickou kapucí. Věřil jsem, že když vstoupím do obchodu, stane se zázrak a já začnu opět slyšet. Nežiji však v době, která by přála zázrakům - kdo věří v zázraky!? Věděl jsem, že když otevřu skleněné dveře, rozhoupe se drobný pozlacený zvoneček a upozorní prodavačku na můj příchod. Rozhoupal se a já marně pobízel uši k aktivitě – no jen si představte to sladké zacinkání! Nic. Zmateně jsem se otočil a vyšel z obchodu zpět na ulici. Obejmul mě však studený vítr a chtěl přiživit mé nachlazení. Znovu jsem otevřel skleněné dveře a vešel do obchodu.  Zůstal jsem v úžasu stát nad lehkým střihem zimního kabátku, který prodavačka věšela prodlouženou tyčí do nadlidské výšky na stěnu.

„ Ani ho tam nevěšte, hned si ho zkusím!“ zakřičel jsem od dveří na prodavačku. Svůj hlas jsem však neovládal a také neslyšel. Těžko cokoli říct. Ale zkusil jsem to ještě jednou a abych na sebe více upozornil, odkašlal jsem si. Prodavačka se otočila a chápavě si mne prohlédla. Přesto svoji práci dokončila. Odešla k dlouhému pultu, z šuplíku vyndala bílou tabulku, černý fix a úhledným písmem napsala: „ Hezký den, líbí se vám něco z vystaveného oblečení? Promiňte, nemohu mluvit jsem němá!“

„ Nejen oblečení, ale především vy!“ chtěl jsem ji říct, ale nezmohl jsem se ani na slovo, byla překrásná. Zpozorovala můj okouzlený pohled, mírně se zastyděla zčervenáním, malou houbičkou smyla předchozí nápis a napsala novou větu: „ Ve výloze jste si prohlížel ten knoflíkový kabátek, chcete si ho zkusit?“  Udělal jsem pár kroků směrem k ní, vzal jí z ruky tabulku a drobným písmem jsem připsal svůj vzkaz: „ Ten kabátek si vezmu. Nezajdeme někam na víno? Třeba dnes večer? V osum? U bludičky?“ přikývla.

 

III.

 

Chladné počasí bičuje ledovým deštěm panelákové sídliště pražských Lužin. Marek s Annou, vycházejí z vinárny,kde oslavili první rok společného života.

„ Co jsi mi chtěl říct?“ Marek čte Anny vzkaz na účtence a pohozením hlavy ji pobídne k běhu, k betonově osázenému pahorku. Déšť pomalu rozpíjí paneláky a umazává je z horizontu. Maluje prosvítající modrou oblohu a načervenalý západ slunce, místo paneláků sad a menší domky. Anna pozoruje Markovy tiché a pohybující se rty.

„ Vidíš?! Už je prostřeno k večeři, v domě se svítí!“ Oba se obejmou a chvíli si něco šeptají dotykem rtů o tváře. Propuknou v smích a po cestě, vysypané pískem, vybíhají mírný sráz, až k prvnímu stromu, kde již začíná plot zahrady: vůně jahod, čerstvě posekané trávy, houpací síť – natažena mezi dvě jabloně, obsypané kvetoucím sněhem.

Kovová branka se otevřela, Marek zaslechl rozvířený vzduch. Ale ne! Jen se mu to zdálo. Ne! Najednou uslyšel zpívat ptáka, otočil se.

„ Marku, vždyť to je sýkorka a jak je krásně barevná!“ vykřikla Anna. Leknutím si zakryla dlaní ústa, oči ji zajiskřily.

„ Marku, já mluvím!“

„ Já vím! Však tě slyším!“

Poslední kapky letního deště spláchly Anně i Markovi všechny svršky – ty se slily v živý potůček, který stekl vysokou trávou ze stráně.  Nazí položili svá těla do houpací sítě a zmizeli.

 

 

 

 Hluchota

 

I.

 

Zalehl mi sluch výkřiky světa. Ucpal jsem si nos a prudce jím vydechl. Vzduch v rychlosti narazil na stisknutými prsty vytvořenou bariéru a ve vteřině se vrací ušním řečištěm, aby ho pročistil, nebo odzátkoval. Pak vylétne z ucha jako vítěz!

„ Sluch se vrátil, jaký je můj další úkol?“

„ Leť si, kam chceš, příteli!“

Tento postup by patrně zafungoval, kdyby byla má hluchota způsobena náhlou změnou nadmořské výšky. Jenomže mé hluché dobrodružství bylo teprve v začátku a já stál uprostřed rušné ulice, sotva pár set metrů nad mořem, ve dvě hodiny odpoledne, zaraženě na chodníku. Zastavil jsem se v davu a zaposlouchal se. Nic! Ohluchl jsem?

Nemožné! Můj sluch byl dlouho pečlivě pěstován. Měl jsem databázi všemožných zvuků ve své hlavě. Znal jsem lépe, jak kdokoli jiný lidský hlas: jeho rozpínání i barvy. Strhávala mě rozdováděná městská kakofonie i ztišená romantická polyfonie venkova. Znal jsem zpěv žen na pavlači v disharmonických pomluvách. Poznával jsem zvuk prosakujícího stropu v půdním bytě a následný chorál padajících kapek. Pulsoval jsem v sonátě nočních kroků bláznivého tance vracejícího se souseda, někdy nad ránem, když měsíc mhouřil oči k spánku. Ano, vždyť můj svět, to byly zvuky, pečlivě poskládané v malých přihrádkách. Vše jsem podřídil svému sluchu a nadřadil ho nad ostatní smysly. Nejraději jsem měl večer, tmu a noc, když jsem mohl ležet a poslouchat, jak zpívá mé tělo vnitřními záhyby a za oknem tepající ulice pestrým životem všech tříd. Potom přišel den a světlo provokovalo můj sluch zapojením očí. To jsem rychle vstal, pevně přitiskl k sobě víčka, uzamkl řasami a běžel k oknu zatáhnout nepropustný závěs. Byla sobota.

Často a stále více, jsem však provokoval svůj sluch k odpovědi na otázku: „ Jak asi zní ticho? Uslyším jej někdy?“ Zburcoval jsem všechny uložené zvuky, rytíře sluchu, aby vyjely, jak natěšení bojovníci z mé hlavy, našly ticho a přivedly ho.

Zvuk hlasu domýšlivého reklamního agenta, úlisně přispěchal se znepokojující zprávou, že ticho je dávno mrtvé. Skřípot dveří tvrdil, že jen spí, nebo bloudí. Daleko prudčeji zněl ukřičený hlas odborářské demonstrace: „ Hledáš ticho? No, to se zeptej ozvěny, ona ho vězní a týrá!“

To nevydržel zvuk skla roztříštěné sklenice: „ Co všechno se ještě svede na nevinnou ozvěnu!“ povylezl ze své přihrádky v nekonečném skladišti zvuků na okraji hlavy a svým křikem vyzval ozvěnu k odpovědi:

„ Ticho! A oni tvrdí, že ho ozvěna vězní a týrá!“

„ Ticho! A oni tvrdí, že ho ozvěna vězní a týrá!“

„ Ticho! A oni tvrdí, že ho ozvěna vězní a týrá!“

„ Ticho! A oni tvrdí, že ho ozvěna vězní a týrá!“

Odpověď ozvěny byla silná a sebevědomá. Hluboce se nadechla a znovu zazněla.

„ Ticho! A oni tvrdí, že ho ozvěna vězní a týrá!“

„ Ticho! A oni tvrdí, že ho ozvěna vězní a týrá!“

Další zvuky vylézaly a vykukovaly ze svých přihrádek. Pokřikovaly na ozvěnu, ať toho nechá, že chtějí mít klid. Jenomže ozvěna neměla v plánu ustat ve svém hněvu, byla rozdováděná a šťastně rozlobená -  jejich pokřik znásobila a nasměrovala zpět proti nim. Roztrpčených a křičících zvuků se vyklánělo z přihrádek stále více – splynuly v tupý a prázdný tón. Ohluhl jsem!

 

 

 

 

II.

 

Opravdu jsem ohluchl! Zaměstnán běžnými starostmi, snažil jsem se zapomenout na nemoc a strašlivou bolest, jenž mi hluchota způsobila. Sluch jsem však postrádal na každém kroku a cítil, jak po něm napřahuji ruku, marně se ho snažím chytnout a přivolat zpět. Ztratil se.

V té době jsem potřeboval nový kabátek. Mé jarní sako se třáslo před přicházející zimou a odmítalo již vylézt z bezpečí skříně. Na Floře upoutal moji pozornost ve výloze vystavený kabátek modré barvy s kostkovaným vzorem, přehnaně velkými šedými knoflíky na prsních kapsách i na rukávech – podobný knoflík jsem ve věku puberty nosil uvázaný koženou šňůrkou těsně ke krku, jenže hranatý a modrý, to kvůli dívkám u vody - a praktickou kapucí. Věřil jsem, že když vstoupím do obchodu, stane se zázrak a já začnu opět slyšet. Nežiji však v době, která by přála zázrakům - kdo věří v zázraky!? Věděl jsem, že když otevřu skleněné dveře, rozhoupe se drobný pozlacený zvoneček a upozorní prodavačku na můj příchod. Rozhoupal se a já marně pobízel uši k aktivitě – no jen si představte to sladké zacinkání! Nic. Zmateně jsem se otočil a vyšel z obchodu zpět na ulici. Obejmul mě však studený vítr a chtěl přiživit mé nachlazení. Znovu jsem otevřel skleněné dveře a vešel do obchodu.  Zůstal jsem v úžasu stát nad lehkým střihem zimního kabátku, který prodavačka věšela prodlouženou tyčí do nadlidské výšky na stěnu.

„ Ani ho tam nevěšte, hned si ho zkusím!“ zakřičel jsem od dveří na prodavačku. Svůj hlas jsem však neovládal a také neslyšel. Těžko cokoli říct. Ale zkusil jsem to ještě jednou a abych na sebe více upozornil, odkašlal jsem si. Prodavačka se otočila a chápavě si mne prohlédla. Přesto svoji práci dokončila. Odešla k dlouhému pultu, z šuplíku vyndala bílou tabulku, černý fix a úhledným písmem napsala: „ Hezký den, líbí se vám něco z vystaveného oblečení? Promiňte, nemohu mluvit jsem němá!“

„ Nejen oblečení, ale především vy!“ chtěl jsem ji říct, ale nezmohl jsem se ani na slovo, byla překrásná. Zpozorovala můj okouzlený pohled, mírně se zastyděla zčervenáním, malou houbičkou smyla předchozí nápis a napsala novou větu: „ Ve výloze jste si prohlížel ten knoflíkový kabátek, chcete si ho zkusit?“  Udělal jsem pár kroků směrem k ní, vzal jí z ruky tabulku a drobným písmem jsem připsal svůj vzkaz: „ Ten kabátek si vezmu. Nezajdeme někam na víno? Třeba dnes večer? V osum? U bludičky?“ přikývla.

 

III.

 

Chladné počasí bičuje ledovým deštěm panelákové sídliště pražských Lužin. Marek s Annou, vycházejí z vinárny,kde oslavili první rok společného života.

„ Co jsi mi chtěl říct?“ Marek čte Anny vzkaz na účtence a pohozením hlavy ji pobídne k běhu, k betonově osázenému pahorku. Déšť pomalu rozpíjí paneláky a umazává je z horizontu. Maluje prosvítající modrou oblohu a načervenalý západ slunce, místo paneláků sad a menší domky. Anna pozoruje Markovy tiché a pohybující se rty.

„ Vidíš?! Už je prostřeno k večeři, v domě se svítí!“ Oba se obejmou a chvíli si něco šeptají dotykem rtů o tváře. Propuknou v smích a po cestě, vysypané pískem, vybíhají mírný sráz, až k prvnímu stromu, kde již začíná plot zahrady: vůně jahod, čerstvě posekané trávy, houpací síť – natažena mezi dvě jabloně, obsypané kvetoucím sněhem.

Kovová branka se otevřela, Marek zaslechl rozvířený vzduch. Ale ne! Jen se mu to zdálo. Ne! Najednou uslyšel zpívat ptáka, otočil se.

„ Marku, vždyť to je sýkorka a jak je krásně barevná!“ vykřikla Anna. Leknutím si zakryla dlaní ústa, oči ji zajiskřily.

„ Marku, já mluvím!“

„ Já vím! Však tě slyším!“

Poslední kapky letního deště spláchly Anně i Markovi všechny svršky – ty se slily v živý potůček, který stekl vysokou trávou ze stráně.  Nazí položili svá těla do houpací sítě a zmizeli.

 

 

 

 

 

 

 

 

---