Dušičková

Dušičková

 

Stojí matka se synem před otevřenými vraty truhlárny, z které vylétávají na dvůr piliny a zaplňují ten malý prostor vůní dřeva a plastickým klidem - v pozadí zpěv bouřícího splavu řeky. Muž v kožené zástěře, s prořídlými vlasy, zasněženými stářím, do hladka hobluje dlouhá prkna. Pár minut odpočívá, postaví prkno na výšku a zkontroluje práci pohledem. Zapálí pohaslou cigaretu, jednou, dvakrát si potáhne - opřen pravým bokem o pracovní stůl s pečlivě vyskládanými ostrými nástroji - než ji nechá opět vyhasnout v lesklém ocelovém popelníku. Souhlasně pokývá hlavou, něco  tichých slov nechá vyletět z úst, natáhne ruku po novém, ještě neopracovaném prknu – zarostlém hrubými třískami, jako jeho tvář - , nakloní se zpět ke stroji a s hlukem chce pokračovat v práci.

Hoblovka se však začne dusit, zadřením naftového motoru. Muž ji s rozvahou vypíná, znovu se opře bokem a nataženou rukou o pracovní stůl, druhou vsune do kapsy. Rozhlíží se po dílně, hledajíc svoji aktovku se svačinou. „ Tamhle je!“ Usedá do starého křesla, jenž mívalo své místo v obývacím pokoji horního domu, než ho sebrala rozbouřená jarní voda – pouze křeslo! které později našel v koruně stromu, opravil a vysušil, zůstalo.

„ Podzim odnáší život!“ natáhne ruku pootevřeným oknem a vysype na parapet drobky promrzlým ptáčkům z rozbitého koláče.

„ Maminko, ten pán je truhlář?“

„ Ano, dává dřevu hladkou tvář!“

„ Až budu velký, chci být truhlářem!“ matka vezme chlapce za ruku, jdou po vysokém kameném břehu řeky. Míjí továrnu na jízdní kola a prochází čtvrtí chudých, směřujíc své kroky do sychravé Cemínky. Chlapec je u vytržení rytmickými údery kladiva a zařezáváním ostré pily. Nahlédne skrz uvolněnou plaňku mizejícího plotu. Na zahradě pobíhá vysoký muž s orlím nosem, naraženou modrou čepicí s kšiltem hluboko do čela, naleštěná dýmka v ústech – modrý a nasládlý kouř třešňového tabáku mu zahaluje vrásky rozrytou tvář. Bere hřebík, jeden po druhém a sbíjí opracovaná prkna v rakev. Poslední hřebík, největší rána - hřebík vjíždí do dřeva, jako do syrového masa – ech, pozdrav zemřelému! Muž se rozkašle proděravělými plícemi – z úst mu vypadne dýmka, ohne záda, aby ji zvedl a všimne si chlapcova zvědavého oka.

„ Hehehe!“ zašklebí se na něj prořídlou řadou zkažených zubů. Chlapec se ulekne, odskočí od plotu a obejme matčinu nohu.

„ Maminko, to byl truhlář?“

„ Ano!“

„ Chci být truhlářem!“ chlapec cestou radostně poskakuje a běhá okolo matky – ona se ještě zastavuje v obchodě, objednat květiny – tam a zpět. Když v tom chlapce uhodí do nosu zápach barvy a ředidla, linoucího se z pootevřeného okna přízemního bytu: z místnosti, v jejímž středu stojí na kovových podpěrách malá dřevěná rakev. Mladý učeň s nehezkou pletí, pískající si veselou melodii k práci, ji natírá bílou barvou a vrstvou laku. Jedním okem neustále visí na hodinách. Odbila celá, přichází učňova dívka – drobná průsvitná, na první pohled nepříjemná, s přísným pohledem, ale rozkvete, sotva si odloží béžový kabát a odvážně rozepne halenku, aby odhalila to, co zůstává kráse světa po většinu času skryto. Učeň zanechá práce, bláznivě se zaraduje, postaví vodu na čaj a z dřevěné skříně vytahuje krabici se sušenkami. Dívka se usadí na potrhané válendě, téměř nahá. Chlapec si olízne popraskané rty. Zakryje si dlaní oči, rozesměje se a běží za matkou, která nakupuje přes ulici, v obchodě s látkami.

„ Potřebovala bych pět metrů plátna!“ hovoří s prodavačkou. Ta jí ho odměří dřevěným metrem a povídá si s matkou.

„ To, co se stalo je opravdu strašné! Je mi to moc líto, přijměte moji upřímnou soustrast!“

„ Děkuji!“ pláče matka.

V zadní místnosti obchodu, kde kdysi býval sklad - v době, kdy každý den někdo potřeboval kus látky - se pohybuje prodavačky muž. Vystýlá měkce bílou rakev a zdobí ji krajkou. Chlapec si ho všimne a zvědavě si prohlíží um jeho rukou: osvětlený postaru, jen petrolejkou. Muž s omluvou zavírá bouchnutím dveře. Matka zaplatí, rozloučí se a odchází.

„ Maminko, to byl truhlář?“

„ Kdepak, to byl pan Verner, on je štukatér a restaurátor, ale občas si takhle přivydělává.“ Matka se opět rozpláče.

„ Jednou chci být jako on!“

 

V zatáčce pod příkrým kopcem čedičové skály, porostlé zakrslými stromy javorů, se ostře láme úzká silnice a obkresluje ztišenou kávovou řeku. Den se stmíváním přibližuje svému skonu. Šero prořezává umdlívající plamínek svíčky. Matka se synem opatrně prochází po úzké a nebezpečné cestě, přiléhajíc těsně k chladné stěně skály. Zastavují se před zapálenou svíčkou: někdo k ní položil věneček barevného kvítí, dřevěný křížek a fotku bez tváře: na kamenech jsou ještě stopy chladnoucí krve. Chlapec si se zaujetím prohlíží místo s rukama v kapsách. Matka ho objetím přitiskne k sobě, hlava se mu zaboří do její hrudi - silného svetru z vlny.

„ Už musíme jít, tady to není bezpečný!“ jejich zrychlená chůze naléhavě plane.

Za zatáčkou je kaplička, potom stoupání lesní cestou, hájovna, hřbitov a márnice s živým světlem. Matka se synem prochází hájem mramorových náhrobků, zastavují se před márnicí, v které je připravena bílá rakev.

„ Synáčku, teď už se  rozloučíme, zítra tě čeká velký den, je čas jít spát!“ vchází dovnitř. K márnici se nejistým krokem kdosi blíží. Bere za kliku dveří a otevírá je. Měsíc osvětluje svoji chladnou září čerstvě vykopaný promrzlý hrob. Vchází statný muž se slabým hlasem. Matka si otírá kapesníkem slzy a pevným stiskem ruky se s mužem vítá. Chlapec leží potlučený a bledý v rakvi: ve tvářích šrámy, na bradě a hlavě tržné rány. 

„ Marie, budu pracovat celou noc! Je to tak hrozné! Nevinné holoubátko! Toho řidiče snad už našli! Napálil to s autem do stromu na výpadovce k městu. Byl totálně sťatej!“

„ V kufru je oblečení! Má tam i několik košil, tak uvidíš.“

„ Ráno bude překrásný!“