odříkanýho největší krajíc ...

Díváme se sobě do očí, ale ne jako milenci, ale jako dva rivalové. Vrčíme si do obličeje a ceníme na sebe zuby. Nemáme rádi, když se nám říká, co smíme a co ne. Nesnášíme pocit, že nedostaneme to, co chceme. Proto teď trčíme na hranici mých kolen, kam jsme se za dlouhou dlouhou dobu dostali a odkud není už cesty zpět, ale dost možná ani dál. Neradi si přiznáváme, že se chceme.

Nesnášíme jeden druhého pro své vlastní chyby, které se v nás jasně zrcadlí a které je snadnější nevidět. Snažíme se sebou navzájem manipulovat ve svůj prospěch a pro svůj pocit převahy. Jsme sobečtí a nenávidíme se proto, že to víme.

Snažíme se k sobě přiblížit rty, ze kterých ale svítí naše tesáky jako z mordy vzteklýho zvířete. Jsme sobě nadosah, na dotek, svírám tě a nechci pustit, ale ani tě nechat popojít blíž ke mně. Čekáme, až jeden z nás povolí a přizná se. Je to dost těžké. Kompromis je náš nejslabší článek, ukrytý v nejzadnějším kumbále v naší hlavě, něco, co jen neradi vytáhneme- asi jako vysavač o neděli.

Štěkáme si do tváře- pusť mě, no tak- pusť mě k sobě, nech mě, nedělej to, sakra, tak mi to udělej, no- dělej si co chceš, je mi to jedno, no tak dělej … ale není mi to jedno, není nám to jedno.

Líbáme se zuřivě, trháme zuby svý rty, pořád je to víc boj než předehra. Svíráme v rukou prameny vlasů, držíme se za ně, jakobysme se báli se pustit, držíme si odstup, trhneme jen, když se nám to nebude líbit. Jenže nám se to líbí, odtrhneme se vždycky jen na chvíli, abysme se nadechli, uřícení a zpocení… trháme ze sebe věci jako pominutí, odlítávaj knoflíčky, kalhoty na půl žerdi, košile visí na zápěstí a nejde dolů, všechno, co jsme si na sebe dříve oblíkli, je teď bez ladu a skladu v podivném sledu napůl navlečeno na nás, z části zas visí a leží kolem nás.

Není to násilí, je to vášeň a touha konečně se pustit k sobě, nechat na sebe sáhnout, pocítit elektrizující dotek toho druhýho, nechat to poprvé na něm, nechat mu tu volnost. Ale pořád bojujeme … jenže teď už jen z vytrvalosti a vlastní hrdosti, z pocitu, že nad tím máme pořád kontrolu. Ale tu pořád víc ztrácíme a propadáme se SPOLU, poprvé doopravdy spolu do nekonečnýho vydechnutí a splynutí, do teplýho a vřelýho objetí, do zmítajícího se klubka, který jsme teď my.

…