Růže a motýl

                                                                                                       Růže a motýl

V rohu velké zahrady u jednoho opuštěného domu, na hromadě omítky opadané ze zdi, kamenů a hlíny se k životu po dlouhém trápení probrala růže.

Rudá růže. Rudá tak, až to tahalo za sítnice.

V té šedi a šeru, pod větvemi prastarého javoru, tam vznešeně stála, kývala se neznatelně ve vánku, který ji hladil tak jemně, jako by ani on nevěřil, že tam je. Šuměl kolem jejích okvětních lístků, řezal se do slabin o její trny a obtáčel se kolem jejího stonku tak, až to tichounce ševelilo.

Růže tam stála, a kdybyste uměli číst v její tváři, viděli byste, že se rozhlíží. Kývá se a rozhlíží. Na všechny strany. Snaží se dohlédnout co nejdále, za topol porostlý břečťanem, za starou, převrácenou zahradní lavici, za trsy trávy husté tak, že i kdyby se ten vánek změnil ve vítr, nerozčesal by její stébla pouhým jedním fouknutím. I za sebe se snažila podívat, opírala se o vánek, a ten jí pomáhal, otáčel její květ, seč mu síly stačily, ale nebylo to nic platné. A tak po chvíli delší než dlouhé měla růže jasno.

Byla tu sama, jen ona. Jedna jediná růže. V celé zahradě. V temném a zatuchlém rohu, na hromadě opadaného zdiva.

Vánek se vším tím podpíráním, lítáním a otáčením unavil, a tak se rozloučil poslední piruetkou kolem květu a pro dnešek odlétl dál, k jiným potřebným.

Růže tam zůstala sama. Ano, teď teprve byla doopravdy sama, řekla si a z toho smutku upustila jeden okvětní lístek.

…………………………………………………………………………………………………………………………….

V jiném rohu téže zahrady, na jednom slunném místě, se na kmeni mladého tisu ztěžka vysoukal z kukly motýl. Měkký a zranitelný tam seděl, křídla roztažená, rychle a mělce dýchal a snažil se být nenápadný.

Po chvilce začal křídly pomalu mávat, aby mu oschla, a stahoval a vytahoval sosák. Po další chvilce prudce napružil nožky, mávl křídly a vzlétl. Obkroužil kolem tisu, vznesl se nad lán trávy, nad neobdělané záhony a mrtvé vrcholky, které kdysi bývaly řadami růžových keřů. Chvilku jen tak poletoval, a kdybyste mohli číst v jeho malých očkách, viděli byste, že se rozhlíží. Chvíli přisuzoval to, že nevidí jiné motýly, přítmí zahrady. Potom si namlouval, že jeho oči ještě tak dobře nevidí a že ještě chvíli počká. A tak lítal dál a došlo mu, že už nemá, kam by letěl, které místo by ještě prozkoumal. Lítal výš a níž, doleva a doprava, ale nic a nikoho nespatřil. A tak, po chvíli delší než dlouhé, měl jasno.

Byl tu sám, jen on. Jeden jediný motýl v celé zahradě. Nedaleko mladého tisu, nad neobdělanými záhony.

A tak si sedl zpět na kmen, na kterém se ráno vysoukal ze své kukly, a řekl si, že druhý den se porozhlédne dál. Zakmital křídly, až se z nich jemně zaprášilo, složil je k sobě a tak tam zůstal až do rána. Sám.

…………………………………………………………………………………………………………………………………

Druhého dne za rozbřesku růže roztáhla svůj květ a smířena se svým osudem postávala ve svém rohu. Dívala se skrze větve javoru, který se vzpínal nad ní a cosi si ve větvích drmolil. Snažila se dohlédnout ke slunci, k těm slabým teplým paprskům, které ji občas, když se javor více rozkýval, poctily návštěvou a olíbaly jí rudé okvětní lístky, listy a trny. Dělalo jí to dobře, ale vždy to byla jen chvilička a bylo to k nevydržení. Občas zahlédla různou havěť, která vyhledávala podobné temné a vlhké rohy, a vůbec nechápala, jak může někdo dobrovolně žít na takovém místě. To ona si ho rozhodně nevybrala.

Na kmeni mladého tisu, v jiném rohu téže zahrady, se za rozbřesku probral motýl. Rozevřel křídla, párkrát jemně mávl a vznesl se do vzduchu. Vylétl hned tak vysoko, až ho v tom ranním chladu zamrazilo, a tak zase slétl níž a letěl těsně nad ostrými stébly trávy. Nekroužil, letěl přímo, nevěděl kam, ale co na tom záleželo. Když jste sami, na ničem přece nezáleží. Letěl a mával křídly, seč to šlo. Co chvíli se vznesl o něco výš, a když před sebou neviděl nic než jen další trsy, snesl se zpátky těsně nad ně. Máváním rozevlával nejzazší cípy stébel, po kterých se kutálela rosa, a kuličky vody házely krásné duhové odlesky. Ale motýla ta krása nijak nezajímala, letěl si a ničeho nedbal.

Po nějaké době se opět mírně vznesl a do očí ho udeřila vidina čehosi rudého. Ve vší té zeleni a šedi staré zahrady se skrývalo něco neuvěřitelného. Vznesl se ještě o kousíček výš, aby se ujistil, a zrychlil v očekávání něčeho neuvěřitelného.

…………………………………………………………………………………………………………………………………

Růže postávala ve svém rohu a zkoušela znuděně a odevzdaně prohlédnout skrze větve javoru, občas se pootočila, pokukovala sem a tam, když tu náhle zaslechla slabé a pravidelné šumění. Nebyl to ale včerejší vánek, bylo to jiné, slabší, jako by to mělo svůj tón. Koukala se zájmem ve směru toho tónu a naslouchala. Najednou, zničehonic, zahlédla jakési žluté mávání, od kterého ten zvuk vycházel, ten tón se blížil a zvuk sílil. Pohyb mávání se stal jasnějším a žlutějším a růže si myslela, že je to nějaký ztracený sluneční paprsek, který si hledá cestu skrz větve javoru. A tak se snažila rozkývat a natáčela svůj květ, co jen mohla, aby ten paprsek k sobě aspoň na chvíli přitáhla.

Motýl letěl tak chvatně, až mu dech nestačil, jeho křídla kmitala tak rychle, až se z nich staly jen žluté půlkruhy, a kdo mohl, slyšel jen slabé, monotónní zurčení vzduchu. Hnal se za tím rudým přeludem, aniž by věděl, co ho čeká. Ten rudý kruh se jemně kýval a nádherně voněl, až k neuvěření krásně.

……………………………………………………………………………………………………………………………………

Když motýl dolétl k růži, několikrát ji oblétl. Obletěl nejdříve ten úžasný, rudý, voňavý květ, poté slétl níž a prohlédl si sytě zelený stonek, obkroužil jej zpět ke květu a sedl si na něj.

Byl to úžasný pocit. Bylo to jako pohlazení. Růže vzdychla a motýl roztáhl křídla, aby si odpočinula.

Dotyky. Pro oba něco nového. V této chvíli nebyli sami.

„Jsi krásná,“ řekl motýl a máchl křídly.

„Ty také,“ odvětila růže.

„Krásně voníš,“ sykl nesměle motýl a křídla složil.

„A ty záříš,“ řekla růže. „Jsi sluneční paprsek?“ zeptala se nesměle.

„Ne, kdepak, já jsem motýl,“ odpověděl zdvořile a opět křídla roztáhl, jako by jí to chtěl dokázat.

„Ach, motýl,“ vzdychla růže. „To mě zase opustíš, že?“ zeptala se a smutně svěsila lístky.

„Ale kdeže,“ řekl motýl vesele, „už jsem si myslel, že jsem tu sám, a ty jsi první krásná věc, kterou jsem uviděl. Celou zahradu jsem prolétal, ale nenašel jsem jediného motýla, jen plevel, oschlé, staré stromy a různou ošklivou havěť. Ale ty, ty jsi tak krásná. Kdo jsi?“

„Já… já jsem růže,“ řekla nesměle, a kdyby to šlo, snad by se ještě víc začervenala.

„Ach, růže. Má růže,“ řekl motýl a zamával křídly. „To je tak krásné, když se najdou dva, co jsou osamocení, dva jediní.“

„Ano, je to úžasné,“ přikývla růže a dodala: „Ale pak přijde i strach, zároveň s tím štěstím.“

„Proč strach?“ zeptal se motýl a pootočil se na květu.

„No přece strach ze ztráty, z toho, že zase budeš sám, tak jako předtím,“ vysvětlila růže.

„Máš pravdu,“ řekl motýl, „ale to není náš případ. Letěl jsem takovou dálku, až jsem si myslel, že mě pohltí stébla té sobecké, nepohlcující trávy. Letěl jsem a doufal, že naleznu někoho, s kým budu moct sdílet svůj čas. Doufal jsem jen v pouhé další motýly, a nalezl jsem tebe. Jestli máš strach, že tě opustím, tak to se nestane. Proč bych opouštěl něco tak krásného a úžasného? Něco, v co jsem ani nedoufal?“

„Kdybych já nelezla tebe, také bych tě neopustila,“ řekla růže. „Ale proč bys ty zůstával zde, na jednom místě, můžeš si přece letět a najít jiné motýly, jiné a krásnější růže. Ty můžeš, co chceš. Proč by ses trápil v temném a vlhkém rohu staré, zapomenuté zahrady?“

„Protože jsi byla první, kterou jsem uviděl, a tudíž pro mě jediná. Můj život je tak krátký, budu radši věrný tobě, než bych dál hledal, doufal a zoufal si. To, že nás osud svedl dohromady, není jen tak, nemyslíš?“

„Není, je to zvláštní a krásné. Děkuji ti, motýle, za tvá slova,“ vydechla dojatě růže a pod jejími zelenými lístky se objevily malinké kapky vody.

„Neplač, růže, budeme už navždy spolu,“ řekl motýl a vzlétl. Oblétl několikrát ten nádherný květ, ovíval jej svými křídly a růže se mu různě nakláněla a tiše si ševelila štěstím.

Motýl kroužil kolem květu a v mírné spirále se snášel dolů ke stonku, kroužil kolem něj a obdivoval růži ze všech stran, obdivoval ten úžasný květ zespodu a nasával jeho sladkou vůni.

„Jsi tak krásná, růže, a tak voňavá, mohl bych kolem tebe takhle létat celé dny, a nikdy bych se dost nevynadíval.“

Růže se usmívala a byla štěstím bez sebe. „Děkuji ti, motýle, děkuji ti.“

………………………………………………………………………………………………………………………………….

Jak tam tak motýl létal, vyschlo mu celou tou námahou v krku a všiml si drobných kapek pod lístky.

„Zlíbám z tebe tu rosu,“ řekl vesele a nalétl na stonek růže. Jediným rychlým píchnutím mu jeden z trnů projel tělem a motýl na něm zůstal bezvládně viset. Vydechl a divoce mrskal křídly. Křičel bolestí, svíjel se, zapíral nožky o stonek, ale síly mu nestačily.

Růže nechápala, co udělala špatně, a neviděla, co se děje. „Motýle, co se děje, kde jsi, motýle?“ Slyšela jen divoké plácání křídel a motýlův nářek.

„Růže, proč?“ ptal se motýl a plácal křídly o stonek, „cožpak jsme si neslíbili, že zůstaneme spolu? Cožpak jsi nevěřila mým slovům, cožpak jsem tě nechválil dost? To je vše krásné tak nebezpečné? Proč jsi mi neřekla o svých trnech? Ach růže, má růže.“

Růže stále nechápala, co provedla.

„Mé trny, motýle, ti přece neublíží, jen se jich musíš vyvarovat. Musíš je brát takové, jaké jsou, a zvyknout si na ně,“ vysvětlovala smutně. „Motýle, poleť a sedni si zase na můj květ, motýle!“

„Já už létat nemohu, má růže. Ale svůj slib splním, už tě nikdy neopustím. Promiň mi tedy mou nerozvážnost. Připravila tě o mou společnost a mě o život. Ale neboj, růže, zůstanu s tebou,“ vydechl motýl a na jeden ze sytě zelených lístků dopadla jediná malá kapka krve.

……………………………………………………………………………………………………………………………………

A tak tam stála.

Sama.

Krásná, ale nebezpečná.

Růže.

Stála tam a už nepřemýšlela o své samotě, ale o kráse a nebezpečnosti, která ji k té samotě zase přivedla.

Motýl už dávnou zpráchnivěl, křidélka mu opadala a pod růží se rozpadla na žlutý prach.

Přišel podzim a i růže pomalu opadávala. Už nebyla krásná. Květ měla zčernalý a oschlý a okvětní lístky jeden po druhém opadávaly. Jediné, co jí zůstalo, byly ty trny.

„Navždy tu budu sama,“ řekla si růže a upustila svůj poslední okvětní lístek.

…………………………………………………………………………………………………………………………………….

Zima přešla, sníh roztál, voda se vsákla do země a dala novou sílu životu kolem. Vše se začalo zelenat a v rohu velké zahrady u jednoho opuštěného domu, na hromadě omítky opadané ze zdi, kamenů a hlíny se k životu po dlouhém trápení prodraly dvě růže. Jedná velká, rudá jako krev, a vedle ní jedna malá, s květem žlutým jako paprsky jarního slunce.

„Ahoj, růže,“ ozvalo se odněkud.

Růže shlédla dolů, jak jen to šlo, a všimla si krásného žlutého květu. „Motýle?“