Anděl

                                                                                                      “Anděl”

 

Klečel tam, brečel a díval se na svá krvavá kolena.

Necítil bolest.

Necítil vztek.

Jediné, co vnímal, byla krev pomalu ztékající vráskami v kůži.

Po chvilce si všiml rozbitého hliněného anděla, kterého si s sebou nesl ze starého kostela, do kterého chodili kouřit.

.....................................................................................................................................................................................................

Na toho anděla měl spadeno už dlouhou dobu, ale nechtěl, aby ho někdo viděl, aby o něj s někým musel bojovat, hádat se či někomu vysvětlovat, že to byl právě on, kdo ho viděl první, a že právě proto patří jen jemu. A tak se kolem něj potajmu kradl pokaždé, když šli na cíčko. Pokaždé na něj jen do prachu mrkl, jako by mu dával najevo, že o něm ví, že se vrátí, jen ať na něj počká, ať se nikomu jinému neukazuje. Že je jen jeho.

A on čekal, nechal na sebe padat prach, třísky z lavic. Nechal po sobě lézt různou havěť a čekal. Byl jen jeho.

Byli svoji.

......................................................................................................................................................................................................

Potkávali se i ve snech.

Andělé to umějí. Usmyslí si a přijdou, pokud ovšem o nich víte. Musíte si být jisti, že o vás anděl ví, a anděl musí vědět, že víte. To je potom lehké, anděla potkat ve snu. A oni se potkali. A nejednou. Anděl mu říkal, ať se nebojí, že na něj čeká a že si ho samozřejmě v příhodné chvíli může z kostela odnést, že se nechá. Ovšem pod jednou jedinou, malou podmínkou:

„Nesmíš mě nikdy opustit, nesmíš mě ztratit a nesmíš mi ublížit.“

Chlapec nevědouc, že není lehké dostát takovému slibu, chvatně kýval hlavou, netušil, že slib daný andělovi ve snu je slibem platným. A tak se usmíval a těšil se na odpoledne, kdy si svého anděla odnese. Kdy budou jen spolu, jen svoji. Slíbil by za to vše, i kouřit by přestal.

.....................................................................................................................................................................................................

Potkali se poté ještě několikrát. Stále nepřišla ta správná chvíle, a tak za ním anděl přicházel do snů. V hlavě mu zvonil nadopzemským, jemným hlasem a říkal mu, jak je důležité, aby ho miloval. Jak je nutné, aby byl vystaven na vysokém a viditelném místě. A jak je nezbytné, aby o něm vědělo co nejvíc lidí a aby ho uctívali. Že si to zaslouží, že si to oba zaslouží. ON svou slávu andělskou a on tu svou objevitelskou.

Ale tak to být nemělo! Anděl má být přece jen jeho. Mají být jen svoji. Proto je přeci osud svedl dohromady. Dva osamocení, nechtění.

Ti, na které všichni zapomněli a vzpomenou si, jen když je třeba. Jen když je to nutné. Patří přeci k sobě. A tak se chlapec začal ptát. Bojácně. Nesměle. Odpovědi dostával úsečné, krátké a hrozivé.

„Ale anděli, já tě přeci našel, to já tě viděl první. Pamatuješ?“

„NE!“ „To JÁ se ukázal tobě! Nezapomeň, jsem anděl, já věděl o tobě, to já si tě zavolal. Mohl jsem si vybrat kohokoli z tvých přátel, ale vybral jsem si tebe, ty jsi byl ten, v koho jsem uvěřil, a ty jsi mi dal slib! To ty jsi MŮJ, ne JÁ tvůj.“

„Ale....“

„Nech mě tam ležet, jestli chceš, přijdou další, ale slib je slib.“

„Ale vždyť ani nevím, co mě čeká, když splním vše, o co mě žádáš.“

„Ano a stejně tak nevíš, co tě čeká, když svůj slib nesplníš. A věř mi, to vědět nechceš, chlapče.“

Chlapec přivřel oči, našpulil rty a natáhl.

„Ale no tak,“ pronesl sladce anděl, splňme si, co jsme si slíbili, a budeme navždy spolu.“

„Chci být s tebou, ale chci, abys byl jen můj,“ řekl smutně chlapec.

„Jsme svoji, a to ti musí stačit. Nikdy jsem neřekl, že budu jen tvůj, jsem anděl, jak bych mohl. Ale věř mi, že ty budeš jen můj.“  A s tím zmizel.

........................................................................................................................................................................................................

Bylo dusné odpoledne a ke starému kostelu se i přesto svižným krokem hnaly tři malé siluety. Od bot se jim jen prášilo a v nehybném, hutném vzduchu zůstával prach viset vysoko nad cestou jako ranní mlha.

Siluety vběhly do stínu kostela a vymlácenými dveřmi do chladného nitra zříceniny, která už byla jen kuřárnou, veřejným záchodem a místem pro pocestné.

Chlapci se usadili na polámané zaprášené lavice a zapálili si cigarety. Povídali si historky ze školy, o dívkách které se jim líbí nebo nelíbí. Vyprávěli si přisprostlé vtipy, nahlas se jim smáli a tvářili se, jak strašně jsou s těmi cigaretami dospělí.

„Du chcát,“  vyštěkl jeden nalomeným hlasem a pomalu se zvedl na rukou s nohama nataženýma před sebe.

„Du taky,“ prohlásil druhý a pokusil se zopakovat zdvih toho předešlého.

„Já nemusím, dojedu si to tady,“ prohlásil třetí a švihl pohledem do prachu pod lavicí.

„No jo,“ odvětil nejapně první chlapec, otočil se a odkráčel rázně do rohu k rozlámané zpovědnici s druhým chlapcem těsně po boku.

........................................................................................................................................................................................................

Třetí se za nimi vteřinku díval, strčil si zhaslou cigaretu do koutku, seskočil z lavice a klekl si do prachu k místu, kde se vídávali s andělem.

NIC!

„Kde jsi?!“ panikařil chlapec a v hlavě mu to vřelo. Jezdil dlaní prachem na podlaze a stíral ho z kusů dřeva pod lavicí.

Kroužil na kolenou sem a tam, prášil kolem sebe, oči dokořán, ústa otevřená a rychle dýchal.

„Ne, to ne, ne teď! Dnes je ten den, vím to! Anděli! Anděli!!“  Slyšel, jak se chlapci stále baví u zpovědnice, ale neslyšel žádný zvuk tekoucí moči.

„Tady,“ ozval se klidný a skoro tichý hlas.

Chlapec se na kolenou otočil a skrze zvířený prach zíral k další řadě lavic za sebou.

„Ano, tady jsem,“ zašeptal zase ten hlas.

Až teď si toho všiml – vůbec si dnes nesedli na obvyklé místo, jak to mohl přehlédnout, jak si mohl nevšimnout? Pomalu se po kolenou došoural k andělovi a sáhl po něm. Zalilo ho teplo a na zaprášené tváři se mu objevil úsměv. Sevřel anděla v dlani a chvatně si ho nacpal do kapsy u košile, doplazil se nenápadně zpět do přední řady, vystrčil hlavu aby se podíval, kde jsou ti dva, a když viděl, že se stále baví a smějí u zpovědnice, postavil se, spěšně se oprášil a sedl si zpět na lavici s andělem čouhajícím z kapsy. Všiml si toho, samozřejmě, a tak anděla vytáhl za hlavu a nacpal si ho do kapsy u kalhot.

„Svoji,“ řekl si chlapec a usmál se.

„Můj,“ řekl si anděl a ani nemrkl.

........................................................................................................................................................................................................

Nevšiml si ani, že už je v kostele sám. Chlapci na něj nějakou chvilku volali, ale on tam jen seděl a usmíval se někam dolů, do prachu. A tak odešli a nechali ho tam.

Nechali JE tam.

Postavil se, zalovil rukou v kapse a vytáhl anděla ven. Anděl byl jak proměněný. Krásná tvář, hlava nakloněná k jedné straně, jakoby naslouchal. Ruce mírně rozpražené, jakoby mu žehnal, a křídla, ta krásná zlatá křídla poroztažená a teď tak blyštivá, až zrak přecházel. Chlapec se na něj díval a nevěřil svým očím. Konečně se dočkal, držel anděla v ruce. Už si vážně začínal myslet, že to vše byly jen sny, že tu nikdy žádného anděla neviděl, že ho to štěstí nikdy nepotká a on zůstane sám.

„Ty jsi pochyboval?“ zeptal se tichý hlas.

„Nevím,“ řekl polohlasem chlapec a díval se na anděla. „Nepochyboval, měl jsem strach.“

„Nevěřil jsi?“ zeptal se anděl v chlapcově hlavě. „Věřil,“ odpověděl zase polohlasně chlapec a ruku s andělem mírně poodtáhl od těla.

„A teď, teď se mě bojíš? Mě, svého anděla?“ ozvalo se v chlapcově hlavě, ale tentokrát se ten hlas ptal tak, až z toho skoro mrazilo.

Chlapec pomalu zvedl ruku s andělem do výše očí a zachmuřele se na něj podíval.

„Proč bych se bál anděla? Mého...“

„To řekni ty mně, vidím ti to v očích,“ odvětil téměř okamžitě andělův hlas.

„Nebojím se tebe. Možná mám jen strach, že pokazím to, co mám udělat, a přijdu o tebe.“

„Nevěříš si?“ řekl posměvačně anděl.

„Proč jsi tak zlý?“ zeptal se chlapec ostražitě a zamhouřenýma očima se podíval na anděla.

„Jsem Anděl!“ odsekl anděl a nehybně visel v chlapcově dlani.

Chlapcova ruka klesla k pasu a anděl se otočil hlavou k zaprášené podlaze.

„Jdi!“ řekl anděl a chlapec udělal pár spěšných kroků, zastavil se, podíval se přemítavě na anděla v dlani, opět ho spustil a vydal se směrem k vesnici.

„A nezapomeň na svůj slib, na náš slib! Nezapomeň, co jsi mi slíbil ve snu, a nezapomeň na to, co tě čeká, nebudu-li spokojen!“

Chlapec přidával do kroku a máchal rukou s andělem tak, až z něj byla vidět jen zlatá šmouha jeho křídel.

„Nezapomeň, že jsem anděl a že jsi můj, nezapomeň, že já si vybral tebe a že jsem nás z prachu neexistence dostal já, jestli chápeš, co tím myslím,“ říkal mu v hlavě anděl a chlapec nechápal, stále nechápal, proč by ho anděl takhle zradil. Po všech těch měsících očekávání teď musí udělat něco, co nechtěl. Měl se ho vzdát, měl ho dát všem na obdiv a zůstat sám.

Zase sám.

Zapomenutý.

Andělova slova už se stala jen pouhou změtí, pouhým hukotem v chlapcově hlavě. Pod tlakem strachu z nevyřčeného už běžel. Běžel tak rychle, až klopýtal, a co chvíli máchl rukou s andělem tak, až se bál, že mu anděl vypadne.

Nezapomeň, co jsi mi slíbil... Nezapomeň, co jsi mi slíbil... Nezapomeň, co jsi mi slíbil... Nezapomeň, co jsi mi slíbil...

 

Chlapec přivíral oči, aby v té rychlosti něco viděl, a v hlavě mu hučelo.

V tom se nějaký jiný, silnější, nazlobený, jakoby ani ne jeho hlas vzepřel.

„A co se stane, nesplním-li to?!“

„Co mi ty, malý, hliněný anděl, co mi uděláš?“

Ticho. Jen zvuk nohou kmitajících po cestě a jeho vlastní, rychlý, mělký dech.

Běžel a čekal na odpověď. Anděl v dlani kmital a nic se nedělo.

„Tak co?!“ zařval hlas v chlapcově hlavě.

Zvedl dlaň s andělem a v běhu se na něj spěšně podíval. Ruka kmitala, a tak viděl jen tu zlatou šmouhu.

NIC.

TICHO

Podíval se znovu do dlaně a přehlédl tak kámen, který již tisíckrát bez klopýtnutí překročil. Zakopl, vzlétl rukama napřed a anděla křečovitě držel. Držel ho a letěl v kotoulech. Ruce mu bezvládně vlály vzduchem a anděl byl stále chráněn dlaní.

„Řekněme to takhle,“ ozvalo se, „když to splníš, možná přežiješ!“

V letu se chlapcovi oči otevřely hrůzou, otevřel ústa v údivu nad tou zradou a vyrazil si několik zubů o kamení na cestě.

„Přežiju?“ zeptal se tiše a v rychlosti letu velmi pomalu otvíral dlaň.

Anděl se jemně vysmykl a letěl vznešeně vzduchem. Točil se, ruce zdvižené, hlavu nakloněnou k jedné straně tak, jako by mu bylo jeho samotného líto. Letěl a hlava se mu blížila k zemi. Narazil a beze zvuku se okamžitě roztříštil na několik kusů.

Chlapec se dokutálel o kus dál a zůstal chvilku ležet. Čekal.

NIC.

Celé mu to připadalo jako věčnost, jako zpomalený film, ale byla to jen vteřinka.

Otočil se pomalu na břicho, vysoukal se na kolena a pomalu se šoural ke střepům anděla, který tam ležel odevzdaně, bez hlasu.

Jen střep.

........................................................................................................................................................................................................

Klečel tam, brečel a díval se na svá krvavá kolena.

Necítil bolest.

Necítil vztek.

Jediné, co vnímal, byla krev pomalu  protékající vráskami v kůži.

A nic jiného se nedělo.

Klečel tam nad tím vysněným andělem, z očí mu zmizel strach a objevil se tam údiv nad tím, jak mohl být tak hloupý a věřit, že andělé jsou dobří.

Pomalu sáhl po kameni, který ležel nadosah, zvedl ho a zprudka jím praštil po zbytku andělovi hlavy.

„Přežil jsem,“ řekl, vstal, očistil si kolena, otřel nohy, z kapsy vytáhl polámaný nedopalek cigarety a strčil si ho do koutku úst.

„Přežil jsem!“

 

 

 

 

---