U cesty

                                                          U cesty

Stojíte tu, nebo visíte, podle toho, jak se na to díváte. Zapácháte sami sobě. Pomočeni, zkáleni ode dne, kdy jste ještě měli co močit a kálet. Rty vypražené sluncem a vedrem. Pot vám teče po celém těle a do vlhkých cestiček si spěšně sedá hmyz. Rychle, než je zase vysuší odpolední slunce. Sedá si i do ran, které vám způsobily kameny a větve a vše, čím do vás kolemjdoucí udeří, čím po vás ve vzteku a s pohrdáním hodí. Krev vám z těch ran pomalu vytéká a někdy i téměř okamžitě usychá. Teče vám po bocích a šimrá na slabinách tak, že z toho šílíte. V prvních dnech sebou zkoušíte mrskat, aby to přestalo. Snažíte se neúspěšně vyhnout těm ranám a kamenům, ale víte, že je to marné. Jsou to jen instinkty. Vždyť kdo by dobrovolně čekal, až mu někdo zasadí ránu dubovou větví nebo po něm hodí balvanem.

Teď už je to lepší. Nejhorší jsou první dva dny. Jste novou hračkou pro davy. Jste tím, na čem si vybíjí svoje hříchy. Za sebe, za vás. Míjejí vás a vrhají na vás nenávistné pohledy za to, co dost možná udělali i oni sami. Za to, že jste udělali něco, co by možná rádi udělali, nemají na to ale koule. Záleží na tom, o co šlo. Anebo, záleží na tom vůbec?

Stojíte/visíte tam s hlavou svěšenou a vrháte na kolemjdoucí (jsou to vůbec náhodní kolemjdoucí?) pohledy očima vyvrácenýma tak, že za normálních okolností by to byl pohled někam šíleně vysoko, skoro až za vás.

Dospělí ještě ujdou, po několika dnech si na vás zvyknou. Jste už ohraní. Out. Jen z principu na vás něco křiknou a kamenem hodí, jen když do něj kopnou. Možná jen vzteky z toho, že ho nakopli. Ale některé pohledy jsou horší než ty kameny. Často si řeknete, „hoď a jdi,“ ale oni ne, oni na vás zírají, prohlíží si vás, jako by nevěděli, kdo jste, jako by netušili, proč tam stojíte/visíte. A nejhorší mezi dospělými jsou staré, soucitné babičky. Ty sladké, hodné babičky v černém, na cestě do a z kostela. Babičky, které se u vás zastaví, soucitně a vyčítavě vám hledí přímo do očí. Jejich smutné, staré oči jako by se ptaly: „Proč, vždyť to za to nestálo?“ A vy to víte. V tu chvíli, když už je pozdě, víte, že to za to nestálo, že byste všechno udělali jinak, lépe, bez hříchu, kdybyste jen mohli. A když vás pohladí po špinavé, zkrvavené, seschlé tváři, to vás pak bolí. Cítíte, o co všechno jste se připravili, okradli. Sami sebe. Pak se otočí a pomalu odejdou a vám se chce řvát vzteky. Ať nechodí, že to napravíte, že jste nechtěli. Ať zůstanou a po té tváři vás hladí dál. Ať vás hladí a při tom se dívají jinam. Ony ale odejdou, a jak tak na ně koukáte, vždycky když některá z nich odchází, jako by z vás s každým jejich krokem unikal život.

A pak … pak jsou tu děti. Dětem, těm nezevšedníte nikdy. Jsou tu pro vás každý den. Přicházejí a odcházejí s pravidelností rozbřesku a soumraku. Přicházejí v houfech, kapsy naládované kameny, s úsměvem na tváři a křikem, křikem tak hlasitým, že vám z něj jde hlava kolem. A je to den za dnem horší, ten křik. Všechno kolem vás křičí a řve. Ta pakáž se vždycky přiřítí, nepřichází, oni se natěšeně řítí, s řevem a smíchem a téměř okamžitě, už za běhu hážou ty své kameny. A panečku, jak jim to dobře míří! Když už nemají kameny, přijdou si k vám pro nějaké, poodejdou a hážou dál. Dokud je to baví. Ne dokud nezačnete krvácet nebo dokud nevzdycháte bolestí, prostě dokud je to baví. To je na dětech nejhorší, děti to baví dlouho. Ty nejodvážnější se k vám přikradou a co největší silou vás nakopnou do kolene, ty starší a vyšší přímo do rozkroku, a pak s hysterickým smíchem utečou, jako by to byla nějaká hra. Jako byste se měli vytrhnout a se smíchem a v mírném předklonu se za nimi rozeběhnout, jako byste si hráli někde na dvorku. Jenže jakkoli byste chtěli, nejde to, musíte tu stát/viset a vytrpět si, že si ti parchanti přišli hrát.

Nejde to, protože jste připoutáni těžkými, masivními pouty k dřevěnému, dubovému kříži, na kterém u této cesty už viselo tolik hříšníků, že je celý zčernalý krví a vysušený a rozpálený sluncem, tedy pokud máte to „štěstí“ a stojíte/visíte zde v létě. Stojíte/visíte tu a koukáte na ta procesí několik dnů a trpíte. Kajete se. Vykupujete se z vlastních hříchů, nehledě na to, jak těžké byly. Vykupujete se z vlastních hříchů tím, že ostatní hřeší na váš úkor. Docela paradox.

Stojíte/visíte tu a doufáte, že neomdlíte, protože když omdlíte, sníte o vlastní minulosti, která občas nemusí být až tak špatná. Další úroveň utrpení, o níž nikdo normální, nepotrestaný nikdy vědět nebude. Stojíte/visíte tu a doufáte, že se stane něco, co vás začne pomalu, nebo raději rychleji, dostávat z této mizérie. V podstatě doufáte, že po 5 dnech vás už konečně někdo trefí tak, že to bude fatální. Přímo do černého.

Ono stát/viset za trest v řadě dubových křížů u cesty za městem v roce 666 je trest, jak má být.

Je po klekání a na hlavu se mi snesl temný stín, i v tom smrákání byl temný. Temnější než temný. Z posledních sil jsem pomalu a těžce zvedl hlavu a otevřel ústa v očekávání deště. VODA! NĚCO! Tvář mi ovál teplý vánek, jen na vteřinku, a hlava mi ztěžkla vahou tak nesnesitelnou, že zase trochu poklesla. Z čela mi vytryskly slabé pramínky krve a ztékaly po spáncích.

To se mi na hlavu snesl mohutný černý havran, tvář mi zahalil černými křídly a vykloval mi oči.

Konečně! Sladká nevidomost! A po nevidomosti přijde nevědomost a po ní, prý, už přichází smrt.

Vždycky jsem miloval havrany.