Víra kontra náboženství - noční (pseudo)filosofický koutek, díl 2.

co třeba místo víry a náboženství jít cestou duchovního poznání, poznávání a prožitku?

Věřit, znamená uznávat za pravdivé to, co nelze objektivně dokázat. Máme-li důkazy, pak víra zaniká a nastupuje vědění. Jenže jakkoli jsou důkazy objektivní, mají i subjektivní hodnotu, neboť ne každý uznává to, co ostatní již považují za zcela přesvědčivé, ale i naopak. Lidé nejsou věřící a nevěřící, ale rozlišují se pouze jen podle toho v co (nebo čemu) věří. Kdo nevěří v Boha, je stejně věřícím, jako ten, kdo v Boha věří, neboť uvěřil tomu, že Bůh neexistuje. Oba jsou stejně ohroženi vírou toho druhého. Je to neustálá konfrontace... Nboženství většinou jen víru v Boha zneužívají... *

Kterej incident máš na mysli,kromě toho písmáckýho v knihovně mě nic nenapadá. Ale nebuď na náboženství tak přísnej,každá lumpárna se musí nějak maskovat,tak se někdy využije náboženství.V naší nábožensky chladné oblasti se ale v posledním století musely používat ke konfiskaci a vraždění raději pojmy jako rasa, poléze národnost a nakonec sociální postavení. Ale neodsuzuju vlastenectví,třebaže mělo v jistém smyslu podíl na zločinech za války i po válce. Dneska si zas monopol na pravdu nárokuje věda, přestože vidíme ,že se její výsledky mění každou chvíli.Ale nic proti,jenom musíme přemejšlet, ne říkat,že odborníci vědí co dělají. Odborníků je totiž milion.

jinak, naivními pokusy o strukturalizaci lidkské subjektivity oplývá spíše psychologie

víra může být i slepá, fanatická věřit se dá i ve vlastní špatnost a trestuhodnost náboženství je sociální jev se vším všudy a ty pokusy o strukturalizaci zas nebyly tak naivní, šlo ale spíš o struktury mocenské