Nemocná mysl

Ve východu slunce já vidím noc temnou,

jak kdybych byl zaslepen tím krásným jasem,

však místo bílé hole jen ty jsi se mnou,

jen ty a tvá láska, jež pomine časem.

Někdo rád nad rostoucí květinou žasne,

rozplývá se tou vůní a něžným vzhledem,

já však klopím zrak, protože je mi jasné,

že zhyne hned jak zem se pokryje ledem.

Někdo v padajících listech vidí krásu,

já v nich však spatřuji jen známku zániku,

že vše jednou zničí krutá kosa času,

před jejíž mocným hněvem není úniku.