Muž a Vlk

Muž stál na vrcholu kopce a shlížel do krajiny, kterou se proháněl chladný vítr s příslibem prvních podzimních dnů. Vedle něj seděl vlk a díval se do krajiny se stejným zamyšlením jako muž. Cítil, že ho něco trápí a svou přítomností mu vyjadřoval spoluúčast. Muž věděl, že tam je aniž by se podíval. Vždycky přišel.

Zpočátku ho vlk pozoroval z úkrytu na kraji lesa, muž cítil, že není sám, ale nebyl schopen nalézt příčinu toho pocitu. Časem se vlk odvážil do volné krajiny a pozoroval s narůstajícím vzrušením pravidelné návštěvy cizince. Nebyl jako ostatní, byl tichý a přicházel častěji než jiní lidé. Jen stál a díval se do krajiny. Byl z něj cítit smutek. Vlk tomu pocitu rozuměl. Časem začal sedávat vedle toho tichého muže a cítil, že jejich respekt je vzájemný a jejich prázdnota je stejně bezedná. Nikdy se nedívali jeden druhému do očí, bylo to nepsané pravidlo. Muž nikdy neporušil mlčení a nesnažil se vlka ovládnout ani zmocnit.

Muž věděl, že ho někdo pozoruje, nikoho však neviděl a pak jednou...uviděl to majestátní zvíře, jak vykročilo z lesa, posadilo se dole pod kopcem a prohlíželo si ho inteligentníma očima plnýma smutku. Cítil jeho bolest, neboť ji sám prožíval. Těšil se na každou další návštěvu kopce a vlk tam sedával za každého počasí. Stali se tichými přáteli ve svém smutku. Nebál se ho, ale cítil respekt. Jednoho dne vlk stanul vedle něj. Muž se ani neohlédl, cítil se v bezpečí jako už dlouho ne.

A teď tu stáli zas, uběhl rok od jejich prvního setkání. Smutek však nezmizel. Náhle muž poprvé promluvil.

Vlk sebou lehce trhl, bylo to vůbec poprvé, co slyšel muže něco říct. Zajímalo ho, co vyvolalo změnu v jeho chování.

,,Uběhl přesně rok, ode dne, kdy jsem ji ztratil, nevím jestli to znáš, říká se jí naděje. Když odešla, přestal jsem věřit všemu. Byla krásná, tak mladá a přesto velmi inteligentní. Dokázala rozesmát a nikdy neměla špatnou náladu. Nedokázal jsem jediný den uvěřit tomu štěstí, které mě potkalo a každé ráno jsem se ujišťoval, že tam stále je.

Toho dne jsem se probudil později, postel byla ještě teplá od jejího těla. Nasál jsem její vůni a na polštáři našel vzkaz - dnes ti připravím úžasnou snídani, zůstaň v posteli.

Líbá E.

Nezůstal jsem v posteli, ale vydal se do kuchyně a postavil konvici na čaj, vyndal jsem ze skříně její oblíbenou směs zelených čajů a citrusů. Tu vůni si doteď dokážu vybavit, ale její už ne, proč? Čaj jsem přelil horkou, nikoliv vroucí vodou na 3x, přesně tak, jak to měla ráda. Nikdy jsem nepochytil eleganci a něhu s jakou připravovala čaje, ale doufal jsem, že moje láska bude na chuti více než patrná.

Seděl jsem u studené konve a hodiny tikaly příliš nahlas.  Tik, Tak! TIK, TAK! Je pozdě, POZDĚ! Telefon byl vypnutý, marně jsem to zkoušel každých pět minut. Zmocnil se mne iracionální strach. Neovladatelně jsem se třásl. Jsem chirurg. Ruce se mi nikdy netřesou, ale tentokrát se mi třásly tak, že jsem nebyl schopen vytočit opětovné volání. Vyběhl jsem z domu, stále ještě v trenkách na spaní a rozběhl se k jejímu oblíbenému obchodu. Dnes prý nedorazila, vypravil ze sebe vyděšený prodavač, vyrazil jsem opět ven a pobíhal po ulici jako smyslu zbavený, až jsem zaslechl ta osudná slova. Dvě ženy se bavily o neštěstí, které se stalo to ráno - ano srazil ji mladý kluk, auto mu sjelo do smyku a narazilo přímo do ní, byla na místě mrtvá, ten kluk se zhroutil, prý ho rovnou hospitalizovali. Panebože ne, to nemohla být E., prostě nemohla. Nejspíš jsem tou nebohou paní třásl víc, než by bylo slušné a ani nevím jak, ocitl jsem se na služebně místní policie. Všechno od té doby mám zamlžené, nejspíš mi dali horký čaj s vodkou a snažili se mne nějak dostat ze šoku, ale nic si nepamatuju. E. byla mrtvá, to bylo jediné co jsem měl v hlavě, to definitivní prázdno, to že už nikdy nebude. Chápeš to?"

Vlk nerozuměl slovům, ale cítil hlubou bolest, která prýštila tomu muži z úst.
I on ztratil svou partnerku, životní družku a tak poprvé ode dne, kdy poznal muže se ho dotkl, nevěděl jak jinak by vyjádřil svůj soucit. Strčil mu čumák do chladné dlaně a přitiskl svou hrubou srst na manžestr jeho kalhot.

Muž udiveně shlédl na vlka a posadil se vedle něj a vzal jeho hlavu do dlaní. Poprvé si pohlédli přímo do očí. Nebylo třeba slov.

Muž však pokračoval dál: ,,Před několika dny jsem potkal ženu. Není jako E., naopak, je divoká jako ty, nespoutaná a bláznivá. Dokáže vystřídat tak pestrou paletu nálad, jakou jsem ještě nezažil, za jediný den! Poprvé od smrti E. jsem se cítil živý. Její energie je osvěžující jako letní bouřka. Bylo to jen pár dní, ale vím, že na ně nikdy nezapomenu. Je nemožné nepodlehnout jejímu kouzlu a zatraceně složité vyznat se v jejích emocích. Chvíli je nakažlivě šťastná a ve vteřině má ve tváři vepsaný hluboký smutek. Byl jsem vyděšený z toho, kolik pocitů ve mne probudila. Stáhl jsem se do sebe a ona ráno zmizela do neznáma..."

Vlk dlouze a teskně zavyl.

Žena držela v ruce zpola vypitou láhev vína. Té noci třetí. Víno nesnášela, ale byla to zaručená metoda jak se plně oddat alkoholovému opojení. Vedle ní již hodnou chvíli oddychoval její poslední milenec s výrazem dobře najedeného štěnete. Dokázala muže uspokojit, vedla si neomylně, byla vášnivá, něžná, nevinná i hříšná. Její nemravnost neznala mezí. Snad ještě před pár týdny by byla spokojená, ale teď i skrze alkoholovou clonu pořád vnímala prázdno, které tam zanechal Muž. Kdyby jen řekla slovo, jediné...

Hořkost až do dna!

Dopila a po tváři jí stekla první opravdová slza.