Zmrzlinový den

Utíkal jsem přes ulici a chodník, vařící jak plotna, rovnou skrz kovanou branku do parku, aby ze sebe smyl tu celodenní malátnost. Proběhl jsem zatáčkou a byl jsem na plácku u hydrantu. Kolem bylo rozseto spoustu lidí. Hlavně dětí, ale i pánové v saku a bohaté dámy z centra, seděli kolem hydrantové fontány a nevšímali si toho, že jim voda padá na košile a kalhoty, nezajímalo je, že drahé účesy ztrácejí tvar a všechna líčidla stékají po tvářích, takže vypadají krásně legračně a spousta nás dětí se jim smála. Některé dámy si dokonce opláchly obličeje, rozpustily vlasy a kroužily s námi dětmi pod padající vodou, jakoby se vrátily do těch let, kdy je žádné kostýmy, účesy a práce netížily. Kolem hydrantu vládl klid a pohoda, lidé zapomněli kým jsou a toužili jen po chladu a vodě.

V průběhu odpoledne se slunce ještě více roztáhlo po letní obloze a brzy ji celou zaplnilo, netrvalo dlouho a zdálose, že nikde nezbylo ani trochu modra. Vedro bylo větší a větší a brzy nebyl hydrant v parku jediný otevřený. Po ulicích jezdily kropící vozy a tvořily z nich řeku, která ale pod žárem slunce ubývala a stačilo několik desítek metrů až z řeky nezbylo nic. V parku už byly davy a na chodnících bylo mrtvo, vzduch se totiž už ani netetelil, vlastně se v něm dalo plavat a jak se paprsky odrážely od skel domů, od betonu a asfaltu, bylo ještě větší vedro. Na teploměr se radši nikdo nedíval.

Ležel jsem na trávě a skrz zavřený víčka jsem se prodíral červeným vařicím světem, nechal jsem svoje tělo někde za sebou. Nechal jsem ho laskat studenými kapkami vody a sám jsem bloudil, v nějakém rudém polospánku. Vnímal jsem jenom vzdálené bručení kropícího auta a ten šelest tisíců kapek letících nehybným vzduchem. Někde na vesnici teď muselo být krásně. Tak krásné léto určitě nikdo dlouho nezažil. Snad se trhalo ovoce, děti se koupali u rybníka a mámy jim dělali skvělé jahodové koktejly. Každý měl co dělat, aby si zmrzlinový den pořádně užil. Tady se nedalo dělat nic, jen ležet a doufat, že to slunce už vzdá a bude večer. Město ožije a krev se mu zase rozproudí, ta krev která teď stála a sotva bylo znát, že v celém městě je někdo jiný, než kropicí vůz. Lidé se dokonce ani nebáli rabování, protože i na to bylo moc horko a možná, že nějaký zloděj teď živě diskutoval s obchodníkem, kterému včera vykradl celý krám, teď tu totiž všichni seděli pod sprchou kapek a byli na tom stejně. Chtěli jen ležet, mluvit a tvářit se “zmrzlinově”.

Otevřel jsem oči a viděl jsem svět okolo. Stromy strnule stály a tráva byla zválená od lidských těl. Klouzal jsem pohledem a všiml jsem si, že přeci jen ještě někdo stojí. Byla to nějaká stařenka na druhé straně kruhu, než jsem ležel já. Stála a dívala se přímo na hydrant. Dívala se s pootevřenými ústy, jako by to bylo boží zjevení. Stála tam a pak zmizela. Spadla tak tiše a měkce, že to vypadalo, jako když se skládá košile po vyžehlení. Její hůl dutě dopadla na betonový chodníček a ten zvuk mluvil za všechno. Lidé otáčeli hlavy, otevírali oči a zvedali se na rukou, aby viděli co je ruší v siestě. Nějaký pán s červenou u krku rozepnutou košilí vstal a přešel k ležícímu tělu. Dav začal obklopovat to místo a vzrušeně hučel. Netrvalo dlouho a pán s červenou košilí se posmutnělý prodral davem.Proběhl kolem nás, kolem hydrantu a vyběhl do ulice.