Helenka

 

Helenka

 

Narodila se v listopadu do sychravého deště a smogové inverze někde na severu Čech - vyklouznutím z maminčina vyhřátého lůna. Křičela a bránila se tvrdému zacházení, s touhou vrátit se zpět. Rukama poslepu ohmatala přítomné tváře. V jedné ucítila lásku – přitiskla se zpět k ní a klidně usnula, ukolébána povědomou vůní a teplem.

„ Cinky linky, zvoní zvonky, hrají pro Helenky, drobné a nablýskané zvonky, obléknou ti bílé plenky!“ hrají opravdové zvonky za okny pokoje slavnostně dětskou  melodii

- ale tady je v bezpečí!

V ten čas chřipek a nepříjemného pokašlávání, byly v nemocnici zakázány návštěvy. Natěšený otec, maskován rouškou nápadné radosti, v bílém lékařském plášti, se toto pravidlo snažil obejít, zlomit; byl však odhalen a vyveden zřízencem, který ho nezapomněl ostře upozornit na nebezpečí dalšího podobného pokusu.

Otec zůstal stát na dvoře nemocnice v promáčených kalhotách, sbíraje zbytky pošpiněného falešného pláště a sebevědomí. Chtěl alespoň dohlédnout pod červenou střechu porodnice. Skrz silná skla brýlí však neviděl nic. Ani jedno okno se neotevřelo, ani jedna úplná žena nevyklonila se ven s radostnou zprávou v náruči. Otec si otřel špičku nosu dojatě uslzeným kapesníkem; potom poslal polibek místu, kde tušil obě Helenky a do vrzání kolečkových zvonků vozíků - odešel.

“ Cinky linky, hrají zvonky, letí rychle, zběsilé zvonky, chtějí být dříve u Helenky!“ zní ironická melodie v mírném tempu s lehkým náznakem vtipu.

 

„ Tak vítejte doma, princezny!“ otec otevírá dveře, v ruce Heleny nevybalenou tašku z porodnice; Helena stojí za ním, chová malou Helenku; děťátko spokojeně dřímá a šidí chuť po prsu gumovou náhražkou. Zdá se mu sen, je někde, kde to nezná – nic to nepřipomíná. Do melodie rozdováděných zvonků, se potácí Hruška se Švestkou.

 

„ Hruško, podívej, kdo je to za námi!? Heleme se, hele, Hela, nese se, Helenka! vykřikne švestka. „ Ale ještě není čas, vydrž, drž se!“ dál se zlomyslně směje a rozplyne se.

 

Helenka se probudí s pláčem. Nikde ani stopa po ovocných kamarádech. A kde je ta přitažlivá, kde je ten vzrušující?!

Zpozoruje blížící se pohyb, řadu zubů čitelných v úsměvu, oči schované za silná skly brýlí – opět se rozpláče

- neplač, to je tatínek!

 

Konečně jsou všichni tři spolu. Ze země vyrostla tmavomodrá pomněnka, toužící nejvíc po jemném zacházení, něze, starostlivosti, pozornosti a péči. Oči upřené ke slunci, nevnímá plevel, který jí již obtáčí  kořínky a nechce než Helenku zadusit.

 

I.

 

„ Helenko, ty jsi ale šikovná, všemu rozumíš! Jak hluboko ale schováváš všechna slova, co slyšíš, že se jim nechce až do pusinky, abys mohla vypravovat, jak se ti s námi líbí?! Pro nás je vše s tebou neuvěřitelné! Doneseš mi ten modrý hrnec s velkými uchy, prosím?“ povídá si Helena s Helenkou.

„ Ííííí“ po čtyřech se přesunula ke kuchyňské lince, posadila se s rovnými zády, otevřela dvířka a přitáhla k sobě největší a nejbližší ušák, který pak před sebou dostrkala k Heleně.

„ Tak to není zrovna on, ale hrnec jako hrnec, co jiného!“

„ Ííííí“

„ Ani nevíš, jak jsem šťastná, že tě máme! Vězní mě samota - a nevím, jestli je to správně -, když je tatínek na cestách.“ usměje se a posadí Helenku na klín.

„ Stýská se mi po něm, je doma všude a přeci nikde a já ho chci mít tady u nás! Patří všem, ale nikomu a měl by být můj! Když hraje, poznává daleké země a různé lidi“ při slově lidé se mírně zarazila, ale vlezlou myšlenku zahnala zpět.

„ Ííííí“ Helenka ukazuje modrý globus na stole.

„ Líbí se ti, když tatínek hraje na flétnu? Mně moc! Nechceš to zkusit také?“

„ Ííííí“ natahuje ruku po dřevěné píšťalce, důkladně si ji prohlíží drobnými prsty; opačným koncem ji strčí do pusy a foukne: nic se neozývá. Zkouší jednou, dvakrát, třikrát, až celé zčervená a posmutní; znovu flétnu odloží.

„ Netrap se, kočičko, nemusíš nic hrát, nemusíš, k čemu?! Život bez života. Sláva skrz blyštivou slávu oblíbenosti, nezávislé konvence a podivných pravidel vkusu pyšných soudců, co z hniloby aktuální současnosti rozdávají nebeské rady tvé upřímné snaze. Sama nejlépe vnímej a buď v tom poctivá a intenzivní, všímej si všeho, co je zajímavé, prahni po otázkách, po pravdě, ale nečekej jednoznačnou odpověď! než objevíš, že nejsmutnější  nádoba k životu je zoufalý a slabý člověk“ dodá polohlasem Helena.

„ Ííííí“

 

 - Podívej se na tu malou, sotva se plaz plazí a chce s námi do akce.“ prohodí Švestka k Hrušce a vhodí do výlohy uzenářství z chodníku sebraný kámen.

Skleněnými dveřmi vyběhne nazlobený chlapík: Švestka s Hruškou mizí ve škodolibé radosti za kopcem; Helenka ne se hnout z místa.

„ Tak to jsi byla ty?“ zlostně si odepíná pásek, kalhoty mu popojedou ke kolenům, s leknutím je zachytí, nachystán k výprasku.

Na poslední chvíli zachrání Helenku natažené ruce, které důvěrně voní.

„ Neplakej, dítě, to byl zlý sen!“

 

Uzavřeným květem drobné pomněnky prosvítá žlutý střed. Protahuje si lístky a nechává cuchat větrem svoji nevinnost. Plevel uzluje Helenky kořeny.

 

II.

 

„ Helenko, řeknu ti tajemství, víš, co je to tajemství?“

„ Ííííí!“ Helenka na sebe  ukáže prstem, má radost, že o ní Helena mluví a zajímá se.

„ Tajemství, to je taková zvláštní věc: něco, co před druhým tajíš, aby se nebál a moc nepřemýšlel.“

„ Ííííí!“ pokyvuje Helenka hlavou, mhouříc oči a jako Helena, přikládá k ústům hrnek s vodou.

„ Brzy budeme čtyři, narodí se ti bráška, ale nikomu ani slovo! Pst!“

„ Ííííí!“

 

 

 

 

 

 

III.

 

„ Hele, Heleno, jak mu je, co se proboha stalo?“ přiběhl otec rozčíleně do porodnice; v noci se vrátil z Japonska.

„ Uklidni se, Oto, Kája trochu zmodral, ale není to vážné. Jen lehce nedomyká srdce a špatně prokrvuje tělíčko. Ale dnes je to rutina!, takové operace zvládají s jistotou, nemusíme mít strach!“

„ Nemusíme mít strach?! Operace?! Je tak maličký! Nikdy se z toho nedostane, je to hrozný! přříšerný! – křičí Oto - s cestováním končím! Kája musí mít tu nejlepší péči a naši stoprocentní pozornost, rozumíš?“

„ Oto, na co myslíš?, vše je jak má být a má to tedy smysl, stačí když budeme více spolu, nic zlého se neděje.“

„ Děje, neděje. Helenka teď musí jít stranou, důležitý je Kája!“ zcela dezorientovaný a funící Oto pološíleným hlasem.

„ No Oto?! Uklidni se.“

„ Nepotřebuji se uklidnit, proč?! proč bych se měl uklidnit, uklidňovat se, proč!?!“ Oto prochází malým pokojem tam zpět možná tisíckrát a zle se potí v bílém tílku; svlékl si po letu zpocenou páchnoucí košili; spílá, lomí rukama, občas narazí vztekem hlavou do zdi.

„ Co jsi říkal o Helence? je stejně důležitá jako ty, Kája i já! Jsme přeci rodina!“ křičí Helena a raněná pláče.

„ Kája je ale chlap! – nekompromisně Oto - něco z něj bude, dokáže! v umění! veliké věci! v hudbě dám mu Já nejlepší základ! - pak bez zájmu pokračuje - Helenka nezopakuje ani rytmus, je hluchá a hloupá, jako ty! – vysmívá se – zavolej tu krávu sestru, chci vidět Káju!“

 

„ No néé ne é né e podívejme se, kdo se to pokouší držet krok za našimi zády? sotva stojí na nohou, ruce před sebe natažené pozor  nezakopni! a už je na zemi! taková škoda, mohla dnes s námi do hrady zahrady na třešně jíí jíí jít, ale těžko by přelezla lezla  plot, může dál snít!“ Švestka šťouchla loktem do Hrušky, aby se otočila.

„ Nó jó, malá holka, ale že drží se, co?!“

„ Promiň, prtě, někdy kdy jindy!“ Švestka vyplázla na Helenku jazyk a mizí hbitým přehoupnutím za plot s Hruškou pryč.

 

„ Holčičko, neplakej, to tě něco bolí, ale snad tě netrápí špatný sen? vdávali tě s čertem? udělala jsem horkou čokoládu“ babička hladí Helenku po zádech, drží ji v náruči a odnáší do kuchyně.

 

Orosené lístky se svěže zazelenaly, květ malé pomněnky se otevřel; kýchnul, poškrabal se čerstvým lístkem za uchem. Plevel se v rozkoši dme u Helenčiných kořenů.

 

IV.

 

„ Heleno, připíjím tímhle kyselým vínem na krásu tvých očí!“ sedí spolu pod slunečníkem letní terasy na Páté ulici v New Yorku Oto a Helena.

„ Myslel jsem, že to nezvládneme, ale Kája tu soutěž vyhrál! vyhrál! ve čtyřech letech, vyhrál!“

„ Z nekonečné lásky k tobě, Otíku, jsem to dokázala – pohlédne skrz osahanou sklenku do amerického slunce s nezájmem Helena -  ale já na ni nezapomenu, nemohu.“

„ Nepřeháněj, mazlinko!“ Oto přistrčí židli k Heleně a mohutným tónem jí obejme.

„ Nebylo lepší řešení, vždyť jsme to probrali snad tisíckrát. Káju čeká turné, mluvil jsem s Nikstern, počítá s námi v Berlíně, už na podzim, to je příležitost, musíme se ji zodpovědně a rozumně držet a zařídit se pro Káju!“ zvýší Oto hlas a vyvine ještě větší tlak na Helenina ramena.

„ Auu, to bolí, nekřič, pusť!“

„ Já přeci nekřičím! nekřičím přeci! křičím? pustit ne.“ Ota více zvýší hlas i stisk; číšník se na moment zastaví, snad ho někdo zavolal.

„ Nemohu dýchat bez Helenky, mrzne mi krev bez Káji, bez tebe!“ Helena slzami obměkčuje Otu.

„ My tě ale potřebujeme víc, nechápeš to? to nechápeš?! podívej ten hošík: průhledný zkoušený nemocí, tlučen životem v beztvarou hmotu nic – vzlyká Oto -  na hraně života! – trhá si vlasy - skrz hudbu má chuť vracet se! vracet! Helenka se dávno neměla narodit, jsi tak sobecká, že to nevidíš?!“

„ Sobecká? Kam si dozrál, Oto? Každým svým slovem mi bodáš do srdce nůž!“  Ota povolí stisk a s omluvou se usměje.

„ Jen by překážela, brzdila. Je tam, kde měla být a je to správné. Tak to říkáš, ne?!“

„ Ale beze mně!  Chci k ní!“ křičí zoufale ztracená Helena.

 

 „ Uklidni se“ hladí Heleny vzlykáním a škubáním zdivočelou hlavu „ tiše, tiše“

 

- do veselé hudby zvonečků, pochoduje Švestka s Hruškou; ale ne, vlastně ani nepochodují, jen postávají, přepití zevlováním a nudou.

„ Kamaráde, máráde,  chce to nějaký impulz!“ Švestka.

„ Myslíš třeba tenhle strašidelný dům, do kterého lítají blesky,nebo z něj? je tma, zrezivělý vysoký plot a polámaná brána vrána do té hrůzy teskní skní  svým vrzáním, jdeme!“

„ Hruško, neblázni, tam nepůjdu, ale nemysli mysli, že jsem nějaké povidlo, to mě znáš a víš a vzpomínáš náš na všechno, kdy nám život visel na vlásku lásku!“

„ Vzpomínám, ale myslím, že je konečně čas posunout  limity i ty, chyť se za šťopku, půjdeme!“

 

Hudbu zvonečků zmenšila tercie v těsný a naléhavý zpěv meluzíny.

„ Ještě si to můžeme rozmyslet, Hruško, kamaráde, tolik se bojím nejím!“

Zevnitř kdosi prudce trhnul dveřmi, dům se otřásl v prachu.

„ Kde jste tak dlouho, hoši?!“ veselá Helenka se směje a krájí cuketu.

„ Ty jsi dostala Cukeťáka keťáka, paráda! “ radostně křičí Švestka s Hruškou na Helenku.

Vesele opouští zemi snů a mizí za kopcem v rudém slunci.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---