Pláč

Kap, kap, dřevěná podlaha se pomalu promáčí. Slané slzy štípou do očí a sjíždí dolů po tvářích. Hrdlo se hořkostí svírá a nevydává ani hlásku. Ve vzduchu se snáší lítost a utrpení. Víří kolem té slané vody, té mokré tváře i rozklepanýc dlaní. Ta strašná bolest zevnitř oné duše se zvolna prodírá na povrch. Ostré zuby se zatínají do prstu, neostříhané nehty se zabodávají do lýtka. Podlaha již mírně červená. Co se asi stalo? V srdci je uzavřena čerstvá vzpomínka z nepochopení, neúcty, ponížení. Jen nepatrnou část odplavují ty slzy hořkosti. Slzy, co máčí dřevěnou podlahu ...