Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJak jsme měli černou sobotu
17. 01. 2011
0
2
681
Autor
T.M 1984
Povídka o dni, který vypadal zpočátku černobíle ale později se nám pěkně vybarvil
Jak jsme měli černou sobotu
Ačkoli název tohoto příběhu působí smutně až truchlivě, budu vám tady vyprávět o jednom docela veselém víkendu, který jsme strávili na chalupě v Lužických horách s našimi rodiči. Pravda, na tvářích rodičů tento den nevyloudil úsměv od ucha k uchu, tak jako u mne a zejména matka měla náladu spíše k pláči, ovšem já na to dodnes vzpomínám s myslí veselou, i když to je humor poťouchlý a doslova černý.
Když jsme dorazili jednoho zimního dne roku 98 na chalupu, byli jsme velmi nepříjemně překvapeni. Na rozdíl od sousedního stavení jsme nebyli vykradeni, nebyli jsme ani vyplaveni a nepostihl nás ani požár, avšak přesto jsme nemohli uvnitř domu pobývat.
Stál jsem na zahradě a pozoroval jsem komín. Když naše babička zatápí v kamnech v kuchyni, obyčejně jí to velmi kouří, a tak jsem očekával, kdy se náš dům zahalí do oblaku černého štiplavého kouře. Uviděl jsem babičku, jak přináší novinový papír a zápalky a zhruba za pět minut už to bylo opět tady. Podivil jsem se však, když tento dým nevycházel jako obyčejně komínem, ale především z oken od kuchyně. Okna se otevřely a ven se vyvalil hustý a černý oblak. Z domu se ozýval rámus a kašlání a v zápětí i hlasitý, vulgární projev mého otce.
Otec ihned vyhodil všechny přítomné osoby z postižené místnosti a sám začal řídit záchranné práce. Příšerně nadával zejména proto, že jsme zrovna minulý rok v létě nabílili stěny vápnem, ovšem teď již to nebylo téměř znát. Všude byl kouř a ve vzduchu bylo cítit saze.
Otec si mne zavolal a prohlásil, že prý se to musí vyčistit. Nejdřív ze všeho jsme museli sundat, plechovou rouru od kamen, což šlo samosebou špatně. Oba dva jsme trubku popadli na horním konci a začali jsme táhnout. Trubka však pevně vězela v komíně, a tak to byla pěkná fuška. Otec byl nervozní. „Neflákej se a táhni“ houkl na mně. Já jsem se opřel nohou o stěnu, zabral jsem, trubka povolila a oba dva jsme pak letěli na zem na jednu hromadu. Z komína přitom vyletěly saze a létaly po kuchyni, jako když sněží. Dal jsem se do smíchu, ovšem otec se tomu překvapivě nesmál a začal mi nadávat. Zametal lopatkou a smetákem špínu ze země a láteřil nad zašpiněnou omítkou.
Vynesli jsme rouru před dům otec mně poslal, abych přinesl štětku. To byl ovšem nesnadný úkol. Hrabal jsem usilovně v kůlně, ale přes značnou snahu jsem jí v těch spoustách haraburdí a krámů nemohl najít. Po půlhodině hledání jsem byl již dokonale obalen pavučinami a špínou, ale po štětce nebylo ani stopy, a tak jsem hledání vzdal.
Vrátil jsem se k otci, který byl nadšený tím, že nemá rouru čím vyčistit. Přemýšlel, co by si na to vzal a pak ho napadlo, že bysme mohli použít štětku na záchod. Měla stejný rozměr, jako štětka kominická a na vymetení roury od kamen se proto hodila výborně. Namítl jsem, že pokud to zjistí matka, vyletí z kůže, ale otec pravil, že to uděláme potají a ptát se jí nebudeme, jinak bysme nebyli s prací hotovi ani do příštích Vánoc.
Otec postavil rouru před domem na dlažbu, dospoda strčil kýbl a potom přivázal štětku na dlouhou bambusovou hůl a jal se čistit. Začal šmejdit holí se štětkou v troubě sem a tam a udělal rychle několik prudkých pohybů nahoru a dolů. Vypadalo to jako když mají v Sokole rozcvičku. Tím způsobil, že z roury vyvstal hustý černý oblak a během několika sekund nás oba pohltil, takže jsme začali mocně kašlat a kýchat.
Když se saze usadily na zem, trubka byla čistá a jak jsem se díval skrz ní na opačnou stranu, uviděl jsem otce, jak drží v ruce s vítězným gestem záchodovou štětku, je černý od hlavy až k patě jako kominík a usmívá se na mne. Musel jsem se dát opět do smíchu, ovšem otec mi poradil, abych se šel nejdřív podívat do zrcadla. Když jsem to udělal, viděl jsem, že jsem rovněž úžasně špinavý a smích mě rychle přešel.
Nejmenší chuť se usmívat měla ovšem moje matka. Když uviděla můj obličej, vlasy a oblečení, pravila že jsem čuně a donutila mne, abych se ihned převlíknul. Doma byla zima jako v ledárně, a tak jsem si to užil a chrastil zubama jako bych měl třasavku.
Potom jsme ještě nasadili trubku nazpátek na své místo, babička konečně zatopila v kamnech, tentokrát již beze zvláštních čichových a kouřových efektů a my jsme začali s úklidem. Museli jsme vytírat, umýt okna, ometat špínu ze stěn, vyměnit záclony a zcela na závěr, když už bylo doma alespoň trochu teplo, jsme se myli my sami. Máma nám ohřála teplou vodu, vlezli jsme do necek a drhli se kartáčkem mýdlem a žínkou až to stříkalo.
Večeře nám toho večera chutnala, neboť nám po tý vší práci pěkně vyhládlo a tak jsme jedli, až jsme měli boule za ušima. Pouze občas se nám zdálo, že cítíme saze a otec zjistil, že celý den pracoval v nových plyšových bačkorách, co dostal pod stromeček.
Byla to tenkrát veselá sobota a domů z chalupy jsme se vrátili zrekreovaní a odpočinutí jako z lázní. Pohromy bohužel nechodí po horách ale po lidech, a každý z nás občas něco slízne. Přeju vám proto, aby se vám nehody vyhýbaly a jestliže na vás někdy taky vyletí bubák z komína, z vodovodu nebo třeba i z daňového úřadu, abyste to přestáli v dobrém zdraví a neměli z toho černý den. I když si asi řeknete pane jo, tomu se to ale radí.