Štěstí

„Teď jsi šťasná?!“ 

„Ježíš, jsem snad úchyl? Jasně, že NEJSEM šťastná. Ti tak připadám, nebo co?! Myslíš si, že jsem to udělala schválně?! Promiň, že se starám, kdybys se staral ty, tak zdechnou hladem! Nebo nudou…

Možná, že ZDECHLI nudou a teď to čeká i mě…“

„To se šeredně mýlíš, holčičko. Víš proč zdechli? Protože se do všeho sereš…NIKDO se tě neprosil a tak je to vždycky! Strkáš nos do věcí, do kterejch ti VŮBEC, ale VŮBEC nic není…“

„CO?!“ zůstane nevyřčeno na prahu. Než jsem se na něj zmohla, práskly dveře a Filip byl pryč.

V jedna plus jedna je měrnou jednotkou krok. Ke dveřím, k hádce, i k ledničce. Vytahuju z ní pivo a pohledem zavadím o klec.

/

Bába  mě vychovávala na základech zděných křesťanskou láskou. Žádná věda, vzorec na štěstí je v ní jednoduchý jak Pythagorova věta. Za a² dosadíte lásku k bližnímu svému, za b² pomoc a s výslednou veličinou c² sklízíte štěstí měrou vrchovatou. Fungovalo to až do její smrti, asi k tomu patří i ochranná ruka mistra. Nosila jsem sousedkám tašky, venčila psy, zametala veřejné prostranství a fasovala za to pětikačky, úsměvy stařenek a ústní pochvaly. Docela mi to stačilo, byla jsem šťastná…

Jak říkám, po smrti Báby všechno jinak. V osmnácti jsem se z prázdného bytu odstěhovala k Filipovi a

o dva roky později nastoupila moje hlava plná ideálů do dětského domova. Samo o sobě by to na posmrtný život mělo stačit. Prostor pro dobré skutky byl ale tak neomezený, že se nedalo odolat. Smutným hnědým očím nevěřte napříč věkovými kategoriemi. Dvoje jsem si půjčila výměnou za podpis na Štědrý den domů. Než skončila půlnoční, měla jsem průser v práci a vánoční holobyt. Kromě porcelánové špice a jehličí nám v domácnosti nezbylo skoro nic.

Výpověď pak přines Kašpar, Melichar a Baltazar. Děti chytli o čtrnáct dnů později a dvě sta kilometrů dál. Podporu mi nenabídl Filip, ale stát. Ten je asi na dobro svých občanů připravený lépe.

Otřepala jsem se poměrně brzo a mé poučené kroky vedly přímo do kriminálu. Sociální pracovnice má pomoc v popisu práce. Nic neřešíte – domů vám je nikdo nepůjčí a potrestaní už jsou. Přísná pravidla, žádný mák a nadstandardní styky. Rok se s rokem sešel a příležitost na obzoru. Zjevila se na návštěvní místnosti v podobě fotografie dítěte, které ještě neměl jeho otec příležitost vidět a matka ji zapomněla předat…

Fotku jsem bezelstně přibalila k papírům se seznamem odsouzených a posilněna vírou v dobrou věc stoupala k vlastní kanceláři. Knírač specialista mě zastavil už na pátém schodu. Dodnes jsem vděčná neomylnému čenichu. Fotku potřenou pervitinem označil dřív, než došlo k DŮKLADNÉ osobní prohlídce…

Moudrému napověz, blbého kopni. Sociální služby za mnou navždy zaklaply těžkou železnou bránu, ale má honba za štěstím tím nekončila…

Ptáci spadlí z nebe, toulavé kočky, nemocní psi.

A teď zelený s modrou. Nesnášela jsem je. Rozklovali půl naší jediné nosné stěny a posrali, co se dalo. Tisíckrát jsem vzývala nebesa, ať se rozevřou a oba pohltí. V obzvláště teplé dny nechávala otevřené okno s bezmeznou vírou ve volání přírody, v ty chladné i dveře s nadějí ve všemocný průvan. Nic. Včera mi zelený poprvé sednul na rameno. Nevážil snad ani gram. I myšlenky bývají těžší, o vzpomínkách nemluvě. Jemně mi oždiboval ušní lalůček. Malou chvilku, než ho vyděsila náušnice, ale oždiboval. 

Samou radostí z nečekané přízně živého tvora jsem válečnou sekeru vyměnila za zahradnické nůžky. Trochu zeleného pro zeleného a modrou. Pár bio vitamínů, ať nám zdraví slouží. Kdo by to byl řekl, že pampeliškou neuhodíš, ale salátkem zabiješ. Má snaha o udržení příměří tu leží pařátama vzhůru.

Unaveně si sedám na postel. Jestli vyběhl pro kytku, nemá za dvacet minut co řešit…Jestli ne, nemám co řešit já. Snažím se. Ví to. Celý můj podělaný život zná.

„Filipe?“ slyším jak cvaknul zámek. Vstupuje do dveří. Místo kytky má v ruce krabičku od zmrzliny. Jako omluva dobrý.

„Podrž to,“ krabici mi strká do ruky.

„Dík, dáš si taky?“ Pohledem nezabiješ, ale ten jeho by klidně mohl. Dochází mi, jak je lehká. Vloží do ní zeleného a modrou. Beze slov absolvuju plastový pohřeb. Těsně po obřadu si balím věci.

/

Šťastná bývám zřídka kdy. Pocit štěstí se u mě obvykle dostaví zcela nečekaně a bez varování. Dalo by se to přirovnat k orgasmu. Nevíte o něm, že bude, dokud vás neroztrhá na atomy. Barvy vidíte mnohem jasněji. Zvuky se před dopadem na kovadlinku samy přetransformují z nesnesitelných sopránů na alty nebo ženskému uchu lahodící basy. Nevnímáte detaily, pouze celek a hned PO jste unavení k smrti.

Štěstí, stejně jako rozkoš, ke mně přichází v ten nejméně očekávaný okamžik – před Brueghelovými originály (štěstí), na zadním sedadle v autobuse (orgasmus). Nestěžuju si. Orgasmus v Kunsthistorisches Museum a štěstí v autobuse zavání sírou a kopytama. A ani jeden stav se nedá podplatit dobrým skutkem. Už to vím. Jak už jsem řekla, obojí přichází nečekaně a bez varování. Pokud budete chtít použít Pythagorovu větu, a²  je sice láska, ale k sobě samému…