Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJak se dělá "průser"
21. 01. 2011
0
0
646
Autor
T.M 1984
Vyprávění z mého veselého dětství.
Jak se dělá průser
Ať si kdo chce co chce povídá, ať se páni učitelé zlobí, dělat průsery je zábava! Musí to tak být, jinak by jistě nebyla tolik rozšířena trestná činnost mládeže. Musí to být vážně sranda krást v šatně kabáty, rozbíjet okna a výlohy, trhat stěrače od aut před školou a konzumovat alkohol nebo dokonce kouřit makovou nať.
Na druhou stranu je ale velká otrava sklízet následky těhto činů. Kdyby tomu tak nebylo, tak by jistě delikventi před policajtama neutíkali přes ploty i potoky. Policajti by jistě za to byli rádi, kdyby se nechali snadno chytat. Nemuseli by se namáhat a opotřebovávat podrážky rychlým během. Jenže zkrátka pečená kuřata do huby samy nelétají, a tak každý zloduch zdrhá, jenom truhlík se nechá chytit.
Pravý kumšt je v tom, jak dělat záškodnické činy a sabotáže a nebýt přitom dopaden. Potom to už dopadá obyčejně špatně a úsměv ve tváři padoucha nevydrží
Já sám osobně jsem si rovněž občas vyzkoušel nějaký ten adrenalinový sport na hranici zákona či aspoň slušného chování. Přiznávám se dobrovolně, že jsem v mládí nebýval vždy poctivým a pravdomluvným chlapcem, jakým si mne přála míti moje babička. Jedenkrát jsme v opuštěném kravíně místního JZD zaopatřili hromádku cihel, štůsek prken a tašky na střechu a potom jsme si z uloupeného materiálu stavěli v rohu zahrady jakýsi úkryt, kde jsme dále s kamarády dělali nejrůznější věci, o kterých se naši rodiče neměli dozvědět. Právě tam schováni jsme taky pekli různé nekalé plány a vylomeniny. Vzpomínám si jaký jsme tenkrát dělávali patálie a taškařiny.
Přítel Tomáš zvaný námi ostatními "Kokrhelíny" dostal jednou například od svého otce nový prak. Velmi se mu líbil. Brzy jsme ho vyzkoušeli. Po cestě šel právě nějaký starý pán. Tomáš mu mířil prakem do obličeje a přitom se na něj úžasně pitomě usmíval. Pán se namíchl, začal nám nadávat a prohlásil, že nám dá přez ústa.
Tomáš byl tehdy ještě malý chlapec, ovšem mně bylo už šestnáct let, byl jsem postavy urostlejší a pán měřil o půl hlavy méně než já. Rozlítilo mne, že nemá smyslu pro humor, a tak jsem ho nevybíravým způsobem usměrnil. „Drž hubu dědku a jdi do Prčic, sic tě nakopu do prdele“. Odešel s poznámkou, že si bude stěžovat a pravil že jsme gangsteři, jelikož jsme byli zle vychováváni. Později se ukázalo, že tento pán byl dobrým známým Stehlíkovic rodiny a vznikl z toho výstavní trapas.
Pan Stehlík potom svýmu synovi vyčinil a pravil, že jestli bude dělat dále ptákoviny, prak mu sebere. To naštěstí neudělal, a tak jsme mohli dělat další výtržnosti.
Zaujali jsme palebnou pozici na kopci a ostřelovali lidi sedící na zahrádkách ve vesnici v údolí. Nakonec jsme se přesunuli na skalní rozhlednu nad obcí a odtud pálili na lidi koupající se v rybníku žaludy. Jindy jsme zase svrhli z této rozhledny několik pivních lahví naplněných pískem. Některé se cestou pro naše rozveselení rozbily o skálu, jiné k našemu zklamání pouze prosvištěly mezi korunami stromů do lesa beze zvláštních efektů.
V létě roku 1992 jsme měli u nás na chalupě v Lužických horách na návštěvě příbuzné. Vzpomínám si, že jsme společně prožívali mnoho veselých chvil a o zábavu nebyla nouze. Zejména s mým bratrancem Jakubem jsme si užili
při hrách hodně zábavy a ani on na mne jistě již nikdy nezapomene.
Hráli jsme například na rytíře kulatého stolu a opatřeni látkovými přehozy, plechovými hrnci na hlavách a umělými meči jsme se na travnatém palouku pod našimi okny vesele "oťukávali". Naše maminky nás přitom sledovaly z okna a věnovaly nám své úsměvy.
Teprve ve chvíli, kdy mne bratranec Jakub zákeřně píchl mečem do pupíku, namíchl jsem se a s výkřikem "Tos přehnal srabe!" na svého protivníka tvrdě zaútočil. Rychlým švihnutím meče jsem bratranci sejmul z obličeje dioptrické brýle, které odletěly neznámo kam.
Po pár sekundách ticha se Kubíček vzpamatoval a dal se do pláče, nacož přišla teta, která poté jak zjistila, co jsem učinil, uštědřila mi surový výprask rákoskou na zadnici a po zbytek této malebné neděle, jsme pak všichni lezli po čtyřech a hledali brýle. To co z nich zbylo jsme nalezli po čase v hromadě kompostu, ovšem beze skla již nemohly bratranci sloužit. Tímto byla mezi mnou a tetou vykopána válečná sekyra.
Vzpomínám si rovněž jak jsem ve svých devíti letech dostal od otce k svátku stavebnici Merkur. Bylo tam spousta tyček, šroubečků, matiček a koleček, což se mi velmi líbilo. Dostal jsem skvělý nápad. Pomstím se tetě ze její násilí. Sestrojil jsem kladkostroj s jehož pomocí jsem pak vytáhnul na vysoký strom na zahradě kýbl s cementem a vápnem. Počkal jsem si, až se pod tento strom usadí tetička do lehátka, vysvékne se do plavek a namaže se opalovacím krémem. Jakmile se posadila, zatáhnul jsem za šňůru a vypustil obsah kýble k zemi.
Udělal se velký šedivý oblak a pohltil tetu i celé okolí. Využil jsem chvíle zmatku a úleku a urychleně se dal na útěk. Opustil jsem zahradu, vzal jsem dalekohled a z blízkého lesa z koruny borovice vše pozoroval. Když přestal lítat cement vzduchem uviděl jsem tetu. Byla šedivá od cementu od hlavy až k patě a velice křičela. Později prohlásila, že prý jsem velice zlý a škodolibý člověk.
Když jsem byl starší využil jsem stavebnici znovu. Sestrojil jsem tenkrát kladkostroj, pro změnu na půdě našeho domu. U mé postele jsem umístil táhlo od něhož vedl provaz skrze strop na půdu. Dále pokračoval přes kladky až na místo kde jsem zavěsil na krovy velký plechový prádelní hrnec a poklici. Hrnec visel přímo nad ložnicí rodičů a byl zavěšen na provázku aby dobře zesiloval zvuk. Táhlem u postele jsem pak na dálku ovládal poklici, která do hrnce tloukla.
Jakmile jsem se ráno probudil, vytáhl jsem ruku z postele, zatáhnul za držadlo, nacož poklice jela po provázku nahoru, uhodila do hrnce a potom se ozval zvuk, jako když bije zvon Zikmund ve chrámu svatého Víta. To bylo třeba v šest hodin ráno, kdy mají rodiče ještě dávno půlnoc, takže jsem svým přístrojem způsobil veliký rozruch a poplach. Slyšel jsem naštvaného otce, jak vstává a neslušně nadává. Snažil se zjistit, co to bylo za rámus, ale zjistil to až ráno a prohlásil, že než mi příště koupí stavebnici, tak si to dvakrát rozmyslí. Ano, s pomocí otcova daru k svátku jsem v nočních hodinách akusticky terorizoval rodinu.
Takovéto nápady mě občas napadají, když se nudím, nebo když zrovna nejsem ve střízlivém stavu. Kam se hrabe sjíždění skály po zadku a házení klíčů do kanálu, jak se zpívá ve známé písničce. Takové hovadiny může vymyslet pouze úplný jeliman. Nemyslím tím ovšem samozřejmě autora písně, kterého tímto srdečně pozdravuju.
Když jsme se s Honzou Pacholíkem občerstvili vodkou, měli jsme rovněž dobrou náladu a a smysl pro humor a napadlo nás například, že si půjčíme vrtulník, svrhneme do komína každého domu ve obci jeden kámen a budeme se pak dobře bavit, až budou mít kamna špatný tah a kouř půjde ven okny.
Dále pro vás mám takovýto veselý zážitek. Jednoho letního dne do naší vsi přijel zmrzlinář s pojízdnou prodejnou, zastavil přímo před naším domem a začal vyhrávat. Protože je v okolí znám tím, že nemá zboží příliš levné, začal kdosi křičet: "ZLODĚJI! ZLODĚJI!VE DNE V NOCI CHODĚJI!" Byl to Tomáš. Zmrzlinář si spakoval svých pár švestek a předražených zmrzlin a již vícekrát se u nás neobjevil. Tomík se projevil nadmíru neohroženě, a proto jsem mu ve jménu nášeho společenstva AXX udělil čestnou medajli za statečnost.
Jindy jsme se v časném červencovém odpoledni sešli všichni na zahradě u Stehlíků, že budeme hrát fotbal. Přišel i Adam Hanzlík, sednul si na stoličku vedle branky a začal nám k tomu hrát na trubku. Tomáš kopnul prudce do míče a trefil se přímo Adamovi do trumpety, kterou mu zarazil až do krku a vyrazil mu přední zuby. Adam žaloval s pláčem svému otci, který prohlásil, že Tomášovi nařeže, ale když mu vystřih první facku, vyletěl z domu Tomášův otec, ječel, že jeho syna nikdo mlátit nebude a začali se tvrdě potýkat. Všichni přihlížející z toho měli dobrou zábavu a nikdo z nás se toho odpoledne jistě nenudil.
Když jsme hrávali u Stehlíků fotbal občas nám balon uletěl přes plot k Bílkovi. Plot je drátěný a museli jsme ho vždycky přelézat. Jestliže jsme kopali často výšky, nebo dokonce někdo z nás udělal hlavičku, lezli jsme tam každých pět minut, což bylo obtížné jak pro nás, tak i pro pana Bílka. Naštěstí, jak jsme plot zdolávali častěji, pletivo se pod naší vahou pěkně se uvolnilo a vytáhlo, takže se už přelézalo mnohem lépe. Později ho Tomáš z dobré vůle, aby zabránil úrazům, na některých místech úplně rozpletl, takže už jsme nic přelézat nemuseli. V poslední době si k tomuto účelu dokonce pořídil nové štípací kleštičky. Demolice drátěných plotů totiž dominuje mezi Tomovými zálibami a koníčky.
Dalším podařeným výkvětem vesnice byl přítel Michal. V létě vždy za teplého a suchého počasí postával se svýmy kumpány u koupaliště, nabíral suchý prach a špínu z cesty do papírových sáčků od svačin a když někdo vylezl z vody, namazal se opalovacím krémem a chtěl se na sluníčku opalovat, vyhodil mu obsah pytlíku na tělo. Svinčík se na mastnou kůži opatřenou krémem pěkně nalepil a dotyčný pak vyhlížel jako zasloužilý hornický předák, který právě vyfáral po šichtě z dolu.
Jednou jsme spolu šli po vesnici. Michal zkoušel nový prak, a tak se jen odevšud ozývalo řinčení skla a nářek potrefeného domácího zvířectva. Když jsme šli kolem našich sousedů, seděli zrovna doma u stolu a jedli polévku. Michal se na mne usmál svým šibalským úsměvem s cigaretou vyčnívající z jeho širokých úst a pravil: „Tam se tak krásně svítí, že nelze odolat“ Natáhl prak a vpálil jim kámen tvaru slepičího vejce do okna. Ozval se řinkot skla a u okna se objevila sousedova postava.
Na nic jsem nečekal, vzal nohy na ramena a zastavil jsem se až na kopečku v lese. Michal se schoval poblíž do keře šeříku. Z dálky jsem uslyšel sousedův klidný, ale silný hlas: „Vylez z toho keře Michale a půjdeme si to vyříkat za tvým otcem.
Michal měl průser, avšak nepoučil se. Starého psa novým kouskům nenaučíš. Dnes pracuje jako elektrikář a minulý rok například plánoval krádež jednoho velmi chlupatého psa za účelem vyčištění komína.
Jak vidíte, nudící se mládež je zkrátka nebezpečná více než sirky u sudu s benzínem. Může totiž způsobit velký průser. Bývá to často mnohem horší než rozbitá okna nebo zničený plot. Dochází i ke krádežím, když mladíci lezou do chat a chalup sklepními okénky, k záplavám, když mladiství z nudy vypustí rybník, nebo i k bouráčkám, když pubertální mládež pořádá automobilové frajeřiny a konečně k požárům, strkají - li výrostci sirky do sporáků. Radím proto každému, kdo má takové stvoření ve věku mezi 12 až 18 léty věku doma ať ho hlídá bedlivě a neúnavně, nechce - li zkončit v káznici či alespoň v léčebně v Praze - Bohnicích.