Než se rozední ...

Sotva zašlo slunce, já otevřel oči. Rychle jsem si na šero přivykl. Oblékl si černé džíny, a tmavě modrou košily. Vyrazil jsem do nočního města. Světla z bilboardů a pouličních lamp bylo více než dost. Snadno jsem tak mohl najít cestu k mému oblíbenému klubu. Místo toho se mi ale zachtělo procházky. Než se rozední, zbývalo spousta času. Co vše se mohlo stát? Ale já jen na starém dětském hřišti potkal dívku. Mastné rezavé vlasy se jí lepily na obličej, oči rudé od pláče. Seděla na studené zemi u houpačky. Nemohlo jí být více než mě. Možná jsem se jí chtěl zeptat, co dělá na tak podivném místě v tuto dobu sama. Uviděl jsem však na zemi něco ležet.. snad deník to byl. Zvedl jsem tu věc a s ní v ruce odešel. O několik minut později, již sedíce u jednoho ze stolů dumal jsem nad deníkem. Než se rozední, zbývalo spousta času. No tak proč si jej nepřečíst? Příběh našel jsem skličující. Uprostřed noci ona šla do takového klubu, kde právě já se nacházel. Skvěle se bavila, jen než se rozední. Pak musela odejít, avšak k zaplacení útraty neměla. Tak schýlila se k věci ohavné. Kdosi chtěl jí pomoct. Ovšem za to, že si s ní užije. Ona pak špatné svědomí měla, že někomu naletěla. Po půl roce zjistila, že v jejím těle život se tvoří. S hrůzou v očích hleděla na doktora co zprávu jí sděloval. Něšťastná pak dítě zabila. Sma sebe útěkem trestala. Příběh tak napínavý byl, že zbývalo mi už jen pár chvil, než se rozední. Když vracel jsem se domů cestou jinou, hlavou mi vrtal příběh, co odhalil pravdu skrytou. Pak za dne bílého uviděl jsem ji znova, tentokrát jak umírala. V televizi u té houpačky. Tak noc vzala další život. Však co vše člověk zažije a zví, než se rozední ...