Oči ze skla

Tak a byla jsem tu. Stála jsem před okázale zlou a temnou budovou, ale nedokázala jsem se smát. Třásla jsem se strachy. Celá scéna musela působit jako z podprůmětného hororu: Dům přede mnou čnějící do výšky, která sama o sobe ve mně vyvolávala závrať, byl postaven v jakémsi pagotickém stylu.

Z každého volného rohu, pod okny a balkony vyrůstaly jako vředy odpudivé chrliče. Celkový dojem byl pokroucený a pokřivený, jako by architekt byl buď za a) sjetý nebo za b) šílený. Já sama bych se přikláněla k druhé možnosti, protože tohle se snad ani ve zdrogované mysli vylíhnout nemohlo. Chtěla jsem odsud utíkat jak nejrychleji jen můžu. Sport nikdy nebyl mou silnou stránkou, ale jsem si jistá, že dnes bych vytřela zrak i té zpropadené, věčně zamračené tělocvikářce. Mé nohy mne ale, ostatně jako i zbytek těla, neposlouchaly. Neslyšíce mé protesty postupovaly klidně dál k bráně, která dle očekávání působila jako otevřená morda velni hladového zvířete.

Zahřmělo a zároveň sjel nepříjemně blízko mě blesk.

Takže bouřka byla přímo nad hradem. Možnost, že by pán domu uměl ovládat počasí, se mi vůbec nelíbila. Ta druhá, tudíš, že má zrovna štěstí na efekty se mi nelíbila o nic více, protože proti mně štěstí brojilo jako posedlé a doufala jsem, že tentokrát se bude zdržovat hodně daleko.

Prošla jsem branou. Žaludek se mi svíral a kroutil, jako by chtěl z mého na smrt jdoucího těla uniknout. Srdce bilo v dosud neznámém splašeném rytmu. A nohy šly nerušeně dál.

Uslyšela jsem ránu. Ani jsem se nemusela otáčet, abych věděla, že se brána zavřela. Dalo se to čekat, i když vzhledem k mému momentálnímu stavu to bylo naprosto zbytečné. Já už neuteču. Přešla jsem po malém nádvoří až k dalším dvěřím, které až na přehnaně zdobenou kliku působily poměrně obyčejně.

Má ruka, naslouchájící rozkazům někoho uplně jiného, kliku stiskla. Ne, ne, prosím, ne! Má mysl řvala děsem. Ne, ne, ne, nechci tam! Pozdě. A můžu si za to sama. Kdybych to všechno ignorovala, dělala, že se nic neděje, možná by si mě vůbec nevšiml.

Stálo mi to za to? Samozřejmě! Vřelo mé svědomí. Udělala jsem správnou věc. No, a teď za to musím zaplatit.

Ale nemohla jsem se jen tak dívat jak ostatní ta zmizení přehlíží. Už skoro dva roky alespoň dva lidé za týden zmizeli a nikdo už je nezahlédl, nikdo už se nestaral. Děti mezi 13-ti a 19-ti lety, které byly údajně problémové. Ti hlásící se hlasitě k různým subkulturám, ti slabí, ti psychicky nevyrovnaní, šikanovaní a šíkanující, znásilnění a násilníci, náctileté matky a otcové jejich dětí, ti, kteří četli moc i ti, kteří číst neuměli, deprimovaní, hyperaktivní, ti, kteří žili ve vlastním světě, ti, kteří psali básně o smutku, ti, kteří křičeli do světa svůj názor. Všichni mizeli beze stop. Policie o všech prohlásila, že utekli z domova, ale co bylo hořší, lidé tomu uvěřili. Děti přece utíkají, no né? A zvláště ti problémoví. Dokonce ani pubescenti z rizikových skupin si až na vyjímky ničeho nevšímali. A vyjímky velmi záhy „utekly z domova“. Těch lidí byly desítky, stovky! Copak jsme uprostřed nějaké migrační vlny mládeže? O prvním klukovi, který zmizel se skoro měsíc psalo na titulních stránkách novin v širokém okolí. Lidé se zájímali, lidé hledali. Nakonec policie prohlásila, že utekl z domova. Když zmizala druhá, dívka, která se už v minulosti pokusila o sebevraždu, psalo se o tom jen v malém místním listu, v zapadlém článku na páté straně v rohu. Následující už jim nestáli ani za zmínku. Ani já už se nezajímala, až do doby, kdy zmizel dívka z mé třídy. Dívka která se mnou seděla v lavici. Učitel se jen, jakoby mimochodem zmínil, že utekla z domova. Nikdo už to neřešil. Až na mou maličkost. Já se zajímala, hledala jsem. A našla. Do té doby jsem se o upíry nikdy nezajímala. Přečetla jsem Drákulu a tím to pro mne končilo. Bylo mi tahdy jedno co jsou zač, co umí, jestli pocházejí z Kaina, Lilith, nebo kohokoli jiného, popřípadě, zdali vůbec existují. Ale pátrala jsem. A jemu se to nelíbilo.

Poslal mi dopis, přivázaný na zádech potkana. Málé zvírátko mělo v korálkových černých očích nevýslový strach. A já byla tak hloupá, že jsem dopis otevřela. Nejsem si jistá co v něm vlastně bylo, ale přestala jsem být schopna ovládat své tělo. Což samo o sobě neslo ponaučení, že si nemám zahrávat s tvory, kterým se nemůžu ubránit. Žel, tomu, kdo nyní vedl mé kroky k sobě, zdaleka nestačilo věnovat mi ponaučení.

Otevřela jsem dveře a potkan, který cestoval na mém rameni vyděšeně zakníkal a zaťal mi drápky do kůže. Za jiných okolností bych vykřikla a zvířátko setřásla, ale nyní jsem chtěla tvorečka utěšit, stejně jako jsem chtěla utěšit sebe. Prošla jsem do chodby, osvětlené několika svíčkami. Bledá vosková těla byla nasazená na ostatky jiných svíček a masivní svícny byly pokryté vrstvou vosku starou přinejmenším několik desetiletí. Pavučiny visely z rohů a kolem oken místo závěsů, ale pavouci nebyly nikde vidět. Předpokládala jsem, že i oni už tohle hnusné a pochnurné místo opustili a přestěhovali se do nějakého mauzolea, kdy koneckonců muselo být daleko více života. Kolem setmělých zdí stály vycpaniny, které vypadaly prostě jen jako mrtvoly, nepřipomínajíce už ani zdaleka tvory, jimiž kdysi byly. Hleděly na mě skleněnýma očima plnýma výčitek. Jejich umělé pohledy, pokud to bylo vůboc možné, mne vyděsily ještě více, než starý dům se svými chrliči, než blesky, než kouzlo, které mne svazovalo. Byla jsem ráda alespoň za přítomnost potkana, kterého jsem vnímala, jako jediného přítele, který mi zbyl. Všichni ostatní už tuto cestu absolvovali. Došla jsem na konec chodby a ve světle svíček si všimla něčeho, z čeho bych vykřikla, kdybych ovládala své hlasivky. Stál tam muž, stařec, a vypadal stejně vycpaně jako ostatní obyvatelé hradu. Stejně skleněně působící mrtvé bezduché oči, stejný vyčítavý výraz. Stejná práchnivá kůže. Tělo, které se správně už mělo vrátit zpátky do koloběhu, které mělo být dávno zlikvidovány červy a divou zvěří. Tohle byl daleko horší osud, uvědomila jsem si, než rozklad. Tahle mrtvolná strnulost. Bohové! Stařec se pohnul. V té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Hýbal se strnule a křečovitě. Jako někdo, kdo na pohyb dávno nebyl zvyklý. Zahnul do chodby a moje zakleté tělo ho následovalo. Žaludek mi udělal několik kotrmelců a pak začal strachy požírat sám sebe. Kdepak, kamaráde, z toho se jen tak nevykroutíš, jedeme v tom spolu ať chceš nebo ne. Křáčeli jsme labyrintem chodeb a já se snažila co nejméně vnímat sochy, obrazy a trofeje, kterými byly pokrýté stěny. Potkan na mém rameni se třásl hrůzou. Pak jsme, já a stařec, došli do pokoje, který jako jediný mohl být možná kdysi obyvatelný. Osamělé okno bylo zakryto těžkými rudými závěsy, stěny byly obloženy tmavým dřevem. Jedinými kusy nábytku byly dvě křesla stejné barvy jako závěsy a šachový stolek mezi nimi. Mrtvolný stařec opustil místnost a dveře se za ním s klapnutím zavřely.

„Posaďte se, prosím,“ zaznělo pokojem. Hlas byl dutý, docela prázdný, mrtvý. Posadila jsem se. Z křesla se přitom zvedl oblak prachu. Rozkašlala jsem se a snažila se máváním rukou rozehnat zvednuvší se šedavý mrak. Co to, já se můžu hýbat? Ale šanci k útěku jsem neměla. Když prach klesl a já se mohla znovu rozhlédnou, v křesle naproti mně seděla vytáhlá a vychrtlá postava pána hradu. Jeho oči se mi zavrtaly hluboko do lebky a v tu chvíli jsem se znovu nemohla hýbat. Neodvrátila jsem pohled, ne proto, že bych nechtěla, ale nebyla jsem toho schopná. Do ramene se mi znovu zabodly drápky, což mne úspěsně vyvedlo ze strnulosti. Sklopila jsem hlavu a pevně zavřela oči. Klouby prstů jsem měla zbělalé, jak jsem se křečovitě držela opěrek křesla.

„Bylo by slušné se představit,“ uhodil na mě.

„Proč?“ kníkla jsem. „Vy mé jméno znáte a já o vaše nestojím.“ Pohled jsem upírala na šachovou desku.

„Stejně chci to vaše slyšet od vás. A co se mého týče, můžete mi říkat třeba... Ianus.

„Starořímský bůh dveří bran a průchodů,“ poznamenala jsem spíše sama pro sebe, nečekala jsem, že by mé vědomosti vyvolaly sebemenší obdiv. „Odpusťte mi, Iane, ale já vám své jméno neřeknu.“

„Nevěříte mi?“ otázal se nevině.

„Ne.“ Hraje si se mnou. Proč to protahuje? Co po mně sakra chce?

Opatrně jsem sebrala potkana ze svého ramene a snažila se zvířátko uklidnit. Hlodavec se mi choulil v náručí bez pokusu o útěk, jako by nevěděl, zdali se více bojí domu, nebo jeho pána.

„Umíte hrát?“ poklepal upír na šachový stolek.

„Hrát neumím,“ řekla jsem „ale znám pravidla.“

„Dobrá odpověď,“ věnoval mi nepříjemný usměv, ze kterého mrazilo.

Měla jsem hrát za bílé. Nelíbilo se mi to, byla jsem vždy zvyklá hrát na straně černých. A i tak jsem prohrávala.

Tentokrát jsem prohrála taky.

Můj osamělý král se choulil v obležení a truchlil pro své vojsko.

„Měla jste pravdu,“ poznamenal. „Neumíte hrát.“

Přikývla jsem. Co říci? Neměla jsem nejmenší šanci.

„Proč jste si zahrávala s věcmi, kterým nerozumíte?“ v otázce nezazněl žádný opravdový zájem.

„Mizeli kolem mě lidé,“ pokrčila jsem rameny. „Chtěla jsem zjistit proč.“

„Zašla jste daleko.“

„Nikoho jsem nezabila.“

„Sebe ano.“

„To se nepočítá.“

„Ne? Já si naopak myslím, že je to to jediné, co se počítá. Copak nevíte, že sebevrazi nedojdou spasení?“

„Nejsem křesťan.“

„Ateista?“ zasmál se.

„Taky ne.“

„No to vlastně není důležité. Toužíte žít věčně?“

„Ne.“

„Ah tak, špatně jsem se zeptal. Toužíte po věčném mládí?“

„Proč se mě ptáte, když to víte?“ zasyčela jsem na něj.

„Jak jsem řekl, chci to slyšet od vás. Takže? Toužíte být navždy mladá? Chcete moc? Vliv? Vědomosti? Ano, i moudrost se dá časem získat! No tak, odpovězte.“

„Chcete společnost? Posluhovače?“ zavrčela jsem prozměnu své otázky.

„Cha, to všechno tu přece mám,“ mávl rukou směrem ke dveřím, kterými opustil místnost stařec.

„A umí vaše loutka hrát šachy?“ bylo to drzé, ale už jsem se nemohla zastavit.

„Mnohem lépe než ty,“ zavrčel.

Trhla jsem sebou. Potkan vyděšeně zapištěl.

„Nechci vaší věčnost. Buď mě zabijte, nebo mě nechte jít.“

„Jdi si kam chceš,“ natáhl ke mně ruku. „Ale vrať mi tu krysu.“ Přitiskla jsem si potkana těsněji k tělu.

„Ne.“

„Takže jsi ho znala, když ještě vypadal trochu jinak,“ usmál se. „Takže jsem tě nakonec nepodcenil.“ dodal.

„Nedovolím vám, abyste mu znovu ublížil.“

„To je tak patetické.“ zasmál se. „I předtím to byla krysa, teď to na něm alespoň každý pozná na první pohled.“

„Potkan.“

„Co?“

„Je to potkan ne krysa.“

Zamračil se. „Nezahrávej si,“ zavrčel.

„Co po mně vlastně tedy chcete? Nepředpokládám, že jste mě sem zatáhnul jen abyste se zeptal, zdali toužím po nesmrtelnosti.“ otázala jsem se co nejpokorněji.

„Zdalipak víš, co se tu před dvěma lety odehrálo?“ řekl, jako by mě neposlouchal.

„Ne.“

„A zajímá tě to?“ Očividně se těšil, že někomu bude vyprávět svou historii.

„Lhala bych, kdybych řekla, že ne.“

„Dobře,“ znovu mi v ohavném úsměvu ukázal své zuby.

„Takže,“ mávl neurčitě rukou „co všechno víš o té kryse?“

„Daniel, třináct let, pohřešovaný. Naposledy viděn v šedé bundě a džínach.“ odrecitovávala jsem. „Rodiče budou vděční za jakoukoli informaci.“ Toliko bylo napsáno na plakátech rozvěšených po celém městě. Představila jsem si, co by asi jeho rodiče řekli na informaci, že byl jejich syn proměněn v potkana. Musela jsem se hystericky rozesmát, abych nezačala zvracet.

Muž naproti mně se tajemně culil mému dávivému, šílenému smíchu.

„Přišel sem tehdy, ten hlupák,“ děl, když jsem se uklidnila. „Řekl bych ti, má malá společnice, jak moc pohrdám tákými jako on, ale obávám se, že by to bylo jen prázdné plkání. Nuže, tehdy jsem mu položil stejnou otázku jako dnes tobě.“

„Tu o jméně či tu o věčnosti?“

V odpověď se jen znovu usmál.

„Tehdy nevědomky probudil mé zpráchnivělé kosti znovu k životu. Ale víš proč ti to vlastně prozrazuji?“

Nechala jsem si pro sebe poznámku o potřebě se vykecat.

„Protože vám připadá zábavné si se mnou pohrávat?“

„No vlastně zábavné to teprve bude. Až započne hledání.“

„Hledání?“

„Zeptej se krysy, ví oč jde.“ Poté zmizel. Bez jakýchkoli efektů, dokonce ani ne jako pára nad hrncem. Prostě byl pryč. A já zůstala sama v tom zaprášeném pokoji s šachovým stolkem, na kterém se ještě nedávno odehrál masakr bílé armády.

---