Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNATTY - 1. kapitola: Stalo se na konci července
27. 01. 2011
0
0
394
Autor
Lillian Bann
‚…come on, shake your body, baby, do the conga…‘
Hudba zněla sálem a já se smála. Bláznivě, uvolněně, cítila jsem se na vrcholu štěstí. Snad nemohlo být nic krásnějšího. Stál naproti mně, oči mu zářily, svět se točil. Lidi v sále, barevná světla, podlaha, stoly a zase lidi. Mezi tím vším zářily jiskry a flitry na mých šatech se utápěly v hudbě.
‚…don't you worry if you can't dance, let the music move your feet…‘
Ovšemže. Nešlo se ubránit. Navzdory rudým tvářím a potůčkům potu jsem tu byla já, živě tančící, dokonalá a svá jako ještě nikdy předtím. Oranžová a žlutá světla reflektorů, která zavadila o mé jantarové šaty, prošla skrz mě samou a nabila mě oživující vlnou energie. Svět zářil. Svět se hýbal. A svět se točil.
Točil se kolem mě.
Byl to jeden z mých nejfantastičtějších snů.
Samba!
Rána bývají leckdy těžká. Zvláště pak, máte-li vstát do chladného počasí, kdy za oknem ještě nějaký čas setrvává nelítostná tma. O to horší se to stává v okamžiku zazvonění budíku, jehož necitlivá povaha nechá přetrhat všechna tenká vlákna spojující realitu se sladkým sněním. Dokonce s jantarově zářícím a živě znějícím sněním.
Toho okamžiku začal další z nudných a dlouhých pondělků. Nemám ráda pondělí a jsem si víc než jistá, že nejsem sama. Nikomu však nepomůže přirozená nenávist k startovnímu dnu každého týdne, neb kdyby se zrušil, jeho nevděčnou pozici by převzalo úterý. A co hůř, do roka by takových nehezkých úterků přibylo přibližně osm. Děkujme tedy pondělí za to, že je.
Probudila jsem se a chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, kde vlastně jsem. Druhá otázka, která mě napadla, si svou odpověď nenašla tak snadno, neboť jsem skutečně nevěděla, jak jen je možné, abych se za noc tak neskutečně zamotala do peřiny, překroutila se a spala v tak nepřirozené poloze. Špatně se mi nad tím přemýšlelo už jen díky doznívající hudbě, která se mi během snu usadila v hlavě. Nepamatuji si, že bych kdy měla výrazně ozvučený sen. Teprve za pár hodin jsem se však dostala k přemítání nad všeobecnými zvuky během snění. Většinou byly podmíněné skutečným hřmotem. Nebylo to jednou, co se mi do snu promítl štěkající pes, křičící děcko nebo hudba z vedlejšího pokoje. Jenomže teďka se stalo něco docela jiného.
Navzdory všem předsudkům týkajících se pondělí jsem měla během celého školního prosněženého dne výbornou náladu. Hřál mě zvláštní pocit něčeho krásného, kouzelného. Usmívala jsem se na všechny a milou odměnou mi za to byl rozesmátý den strávený ve škole, která v normálních dnech nebývá ničím zábavným. Ke konci výuky se mi do hlavy začala tlačit pošetilá myšlenka, že přeci tak povedený den nemůže jen tak skončit. Najednou jsem se těšila, co dalšího mi přinese, až vyjdu za brány gymnaziálního ústavu.
Překvapení na sebe nenechalo dlouho čekat. Stálo před školou, popocházelo, nakopávalo hroudy sněhu a občas zvedlo hlavu, aby se podívalo skrz brýle bez obroučků vzhůru k oknům. Na sobě to mělo dlouhý šedý kabát a kolem krku ledabyle přehozenou pruhovanou šálu. Všimla jsem si ho, když jsem scházela z posledního schodu. Úsměv mi tak trochu ztuhl na tváři a stejně ustaly mé pohyby. Hrklo ve mně. Všechno, všecičko bych čekala, ale tohle byl… podraz.
Monika do mě vrazila a já mírně zavrávorala.
„Co taky vyvádíš, prosím tě? Jdeme, ne?“ vesele zašveholila a už začala otevírat skleněné dveře. Věděla jsem, že za malý moment na mě bude vidět, tak jsem si dřepla zády ke dveřím a dělala, že něco sbírám. Moňa vyběhla a obrátila se ke mně, aby mi něco důležitého sdělila. Když mě neviděla, udělala tu nejhroznější věc, jakou jen v dané situaci mohla vyvést. Totiž, zavolala na mě jménem. Nevím, kolik stejnojmenných slečen dochází do našeho ústavu, ale dala bych na to krk, že jich zas tolik nebude. Nemeškala jsem a propletla se hloučkem prvaček, které vycházely za hlasitého smíchu ven, zpátky do útrob školy. V budově jsem se jala hledat druhý východ a modlila se, aby nebyl zamčený. Nebyl. Rozhlédla jsem se a vydala se méně nebezpečným směrem přímo do města. Znamenalo to, že se mi procházka domů o něco prodlouží, ale než bych riskovala to nemilé setkání, to se radši projdu. Koneckonců, můžu při cestě vyřídit pár vánočních záležitostí a konečně pořídit nějaké dárky.
Bůh oslavuj všechny pondělky.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem při vkročení do oblíbeného místního obchůdku. Nejplnější býval zpravidla v období Vánoc (i když který krámek ne), jelikož se tu dalo sehnat množství zajímavých dárků. Když už fakt nevíte, co byste měli koupit, nakonec dozajista zavítáte sem. Moc praktických věcí se tu pořídit sice nedalo, zato blbovinek a takových těch předmětů, na kterých leží několikaměsíční prach, tu bylo k nalezení požehnaně. Prohlížela jsem si jednu příručku s návody na přípravu vybraných indických čajů, když tu se otevřely dveře. Vcelku by to nebylo tak zvláštní a ani já tomu nevěnovala pozornost. Tu polechtal až hlas, který při svém příchodu pozdravil. Musím říct, že ačkoliv jsem ho dlouho neslyšela, poznala jsem ho okamžitě. Jako vůni, kterou vnímáte nejvíce poprvé a pak po delší době, kdy jste ji nepoužívali. Každé prvýkrát voní nejliběji, chutná nejsladčeji. I kdyby se mělo opakovat donekonečna.
Dotyčný vkročiv dělal, jako že si mě nevšiml, ale já moc dobře znala jeho manýry a způsoby. Být co nejméně nápadný, nejpomalejší, ale zároveň s nezvratně určeným cílem. Možná i proto se zatím dokázal bez problémů udržet na takové škole, jako je České vysoké učení technické. Co jsem jinak věděla od druhých, není tento vzdělávací ústav zrovna procházkou růžovým sadem. Jenomže když si někdo tvrdohlavý plný ambic vezme něco do hlavy, jen tak se mu to už pak nedá vymlátit. Na jednu stranu to je vcelku úctyhodná vlastnost, akorát začíná překážet v okamžiku, kdy se dalším umanutým cílem stáváte i vy sami.
Stála jsem k němu zády a chtěla si tuto pozici udržet co nejdéle. Odložila jsem tedy nezajímavý sešitek a předstírala, kterak si vybírám ze stěny plné náušnic. Zároveň jsem se takticky posouvala ke vchodu. Dveře již byly blízko a já se začala poněkud předčasně radovat.
„Natty?“
Vzdychla jsem. Rychlé zamračení vystřídal sebevědomý výraz, který jsem používala jen v nejzazších situacích.
„Štěpáne?“ Otočila jsem se.
„No vida, pamatuješ si mě! Ani bych nečekal, že tě tu potkám,“ Štěpa se usmál. Měj věru okouzlující úsměv, jak jsem si opět s nelibostí uvědomila. Na jeho hraně upřímná slova jsem zareagovala mírným odfrknutím. Zřejmě si toho nevšiml, protože pokračoval dál ve svém povzneseném a nesmírně překvapeném tónu. O tom, že by stepoval před školou, se vůbec nezmínil, což bylo dobré znamení, protože mu nebyl znám můj splašený útěk.
„Tak jak se máš? Nějak jsi vyrostla,“ zasmál se. Mě to však vůbec nepobavilo, spíš naopak. Úlek začalo pomalu střídat mírné rozhořčení.
„Víš o tom, že ‚Natty‘ mě smějí oslovovat pouze přátelé?“ zeptala jsem se ho. „Pouze dobří přátelé.“
„A ne snad? Snad mi nechceš říct, že se na mě ještě zlobíš,“ prohlásil a ke své výpovědi přidal lišácké mrknutí. Musela jsem uznat, že brýle mu doopravdy slušely. Posledně, když jsme se viděli, a že to nebyla příjemná situace, je ještě nenosil.
Rozhodla jsem se opět ignorovat jeho poslední slova a zeptala se přímo: „Proč jsi za mnou vůbec přijel?“
Štěpán se překvapeně zašklebil (jinak se tomu ani říct nedalo) a z jeho nadcházejících slov mi došlo, jakou blbost jsem to vlastně vypustila z úst. „Nattynko, promiň, ale jak jsi přišla na to, že jsem přijel za tebou? Já se tu narodil, vracím se sem, i když ne často, mám tu přeci pořád jen svůj modrý pokoj. Pamatuješ si ho?“
To už však na mě bylo dost. Jeho otázečka mě dodělala, rozhořčením (a asi i díky vzpomínkám) jsem okamžitě nabrala rajčatovou červeň a začala si v duchu hrubě nadávat. Všechna důstojnost byla tatam a já se před jeho očima už poněkolikáté v životě cítila jako naprostá nula.
„Dobře. Výborně. Ještě něco?“
„Vůbec nic, princezno. Nebo… nemáš čas? Zajít na kafe, na čaj, pokecat se starým známým… Hm?“
„Zmizni mi z očí,“ zasyčela jsem a se sklopenou hlavou odešla z obchodu.
Cestou domů mě provázely neklidné myšlenky. Otevírala se stará minulost a já se chovala zase tak hloupě a všechnu tu svou důstojnost a jistotu, kterou jsem tak nesnadno těžila z posledních měsíců, jsem byla schopna během té jedné pitomé minuty ztratit. Dušička začala panikařit, když vtom jsem si uvědomila, že přeci na někoho před tím gymplem čekal. Ano, na někoho. A v tom bude asi ten největší háček – totiž má nekonečná a neodpustitelná naivita. Kde jsem brala zrovna já takovou jistotu, že čekal na mě? Po tom všem? Jak hloupě jsem se to jen zachovala. I když na jednu stranu, přeci jen jsem už trochu znala jeho chování a bylo mi víc než dobře známo, bohužel z vlastní zkušenosti, že nějaké kamuflování, upravování si skutečnosti mu není nijak cizí. Jenomže, to bych nemohla být já. Pouhá hračka, kterou si ze mě on sám udělal. Ačkoliv to bolí, nedalo se ty dlouho potlačované myšlenky a vzpomínky déle udržet.
Začalo to asi takhle…
Bylo to někde o prázdninách mezi druhákem a třeťákem. Moje matka byla čerstvě zamilovaná do jakéhosi Pražáka, a zatímco se všichni snažili z Prahy co nejrychleji utéct, ona si udělala v rušném a horkém velkoměstě dovolenou. Divila jsem se jí a vůbec mě nemrzelo, že mi ani nenabídla, abych jela s ní. Takže se jednoho bouřkového dne sbalila a celá nesvá a nadmíru rozrušená odjela vlakem do Prahy. V tu chvíli jsem si připadala jako její matka. Sice mě ujišťovala, že se za týden vrátí, ale já si byla víc než jistá, že se tak nestane. Měla jsem tedy před sebou dlouhé letní dny bez plánů, bez lidí a vcelku mi to nevadilo. Naše malé městečko postrádalo veškerý smysl pro kulturu a vyžití mladých lidí; kromě pár usedlých restaurací a několika nechvalně známých pajzlů tu nic nebylo. Byla jsem přesvědčená, že se ve volných dnech budu moct věnovat věcem, které mi o školním roce v běžném denním programu tolik chyběly. Když však už člověka začala samota unavovat a na své přátele, se kterými sdílel pár písmenek přes moderní komunikační prostředky, nadával víc, než by bylo vhodné, usoudil, že nejlepší by bylo vypadnout z přehřátého bytu někam ven. A právě toho dne, kdy mi matka nadšeně volala, že vyjíždí se svým drahým k Máchovu jezeru, jsem zavřela za sebou dveře a v nepříliš dobrém rozpoložení vyrazila na nádraží. Když má někdo matku, jakou jsem si přivezla z Ruska já, musí tak trochu počítat s tím, že o zábavu se bude muset postarat sám. Nic lepšího mě nenapadlo, než abych nasedla na vlak a vyjela kamsi, jedno vlastně kam. Kdybych nevystoupila na malé zastávce uprostřed Českého ráje, kdybych snad jela ještě o kousek dál, mohla jsem si mnoho trápení ušetřit. Jenomže… kdo mohl vědět, že se ze slibného začátku vyklube smutná budoucnost?
Asi jsem expert na náhody, protože tehdy to setkání bylo víc než prazvláštně náhodné. Zdráhám se tvrdit něco o osudu, protože na to mám trochu netradiční názor, ale přesto si nemyslím, že takové věci se dějí samy od sebe.
Štěpán tam tehdy v jednom kempu u rybníka pod Troskami stanoval. Nebyl sám, kromě bandy přátel z vejšky s sebou přivezl i svou přítelkyni. Byla jsem příliš hloupá, táhlo mi na osmnáct a trpěla jsem nedostatkem pochopení. Neustále jsem hledala někoho, kdo by mě pohladil po vlasech, usmál se na mě a řekl mi něco milého. S matkou jsme žily samy, rodiče se rozvedli ještě v Rusku a teprve pak jsme se odstěhovali do Čech. Nebylo to vůbec snadné a do nynějšího dne jsem si nebyla schopná zvyknout na nepříliš vybíravé způsoby českého národa. Občas jsem musela vytrpět nějaké ty zoufale nemístné narážky na svůj ruský původ. Já nikomu nic nedělala, snažila jsem se ostatních spíš nevšímat, ale asi jsem pro ně byla příliš zajímavá kořist a oběť. Teprve po čase jsem se z toho nějak vysekala, zajímala se o své, měla pár vcelku dobrých přátel a žilo se mi najednou tak nějak lehčeji. Nikdo nemusel vědět o provlhlých polštářích, které jsem ráno otáčela suchou stranu navrch. Není se tedy moc čemu divit, že přes svou vypěstovanou plachost a nedůvěru jsem přeci jen pocítila záchvěv v kolenou a svět najednou zrůžověl a vzápětí opět zčernal. Nechtěla jsem nikomu lézt do zelí a tím spíš, když jsem si nevěřila. Navíc jsem odmítala chovat se obdobně jako moje matka, jíž bylo úplně jedno, že její milovaný je ženatý. Vždycky mávla rukou a prohlásila, že spolu nežijí a že to byla právě jeho žena, která ho opustila.
Přistoupila jsem ke břehu Vidláku – tak se totiž ten rybník jmenoval. Plavalo tam pár bílých labutí. Chvíli jsem se dívala, jak noří své dlouhé ladné krky do vody, aby získaly potravu, a tak nějak na mě padl splín. V tu chvíli jsem Štěpána ještě neznala, pouze jsem si všimla jeho partičky vesele hulákající na zeleném plácku. Zřejmě se chystali hrát volejbal na upraveném hřišti kousek od velkého ohniště. Vybavila jsem si náš tělocvik a musela se pousmát nad svou častou nešikovností. Do družstev jsem bývala zpravidla vybírána jako poslední – někdo prostě zbýt musel. Přibližně za minutu od této vzpomínky jsem ho konečně spatřila. Byl ze všech nejklidnější, vypadal rozumě (i bez těch svých nynějších brýlí) a mě okamžitě zaujal. Vytáhla jsem peněženku a zhodnotila stav kapitálu. Nebylo to nejhorší, ale mohlo být líp. Zavítala jsem na zahrádku místní malé hospůdky a objednala si kofolu. Měla jsem odsud vynikající výhled na stanové pole.
„Hej, holky, nešly byste se vykoupat?“ zakřičel jeden z kluků na malý hlouček děvčat. Nebyla jsem si jistá, jestli patřily k jejich partě, ale rozhodně se k ní pak přidaly. Koupaní však holky odmítly. Zhodnotila jsem stav vody rybníka jako zdraví nebezpečný, ale netušila jsem, že tři z kluků do té zelené vody s labutěmi doopravdy skočí. Nový objekt mého zájmu se svěží koupele neúčastnil, stál v kraťasech na břehu a vesele na své kamarády hulákal cosi o bláznech. Ano, tehdy jsem jeho hlas slyšela poprvé a zněl mi stejně hezky jako před chvílí v tom obchodě.
No a pak… pak začaly téct slzy. Pro chvilku úsměvů slané moře.