Znásilnění světa.

a společně konečně potom vezmeme do rukou svět,

uchopíme ho za hrdlo,

leč jen svážememe ho a znásilníme,

a až nebudeme moc,

až toho na nás dva bude moc,

snad až dlouhá nám bude noc,

padneme na chladnou zem

a padneme vedle sebe,

nahý a opilí vínem,

nahý a opilý světem,

padlý a opilý smíchem...

padneme na zem 

a poznáme, že svět,

ten svět, jež podlehl nám,

jež podlehl s námi tomu chtíči, té touze, zapustit se až do kořene té země,

byl jen bláhovým výtvorem

a my se zase (jako každou noc)

probouzíme pod mosty promoklí a bez touhy,

a bez chtíče ,

snad i bez fantazie,

s vědomím, že svět nepoznal tu skrytou vášeň,

jež  pramení mu mezi nohy.