Silvestrovské kančí hody u Macháčků

„...a budeš chtít toho divočáka se zelim nebo s šípkovou máčkou?“ ptá se docela vážně manželka svého muže proslulou větou z filmu Slavnosti sněženek.

„A ne aby ti vběhl do školy!“ poškádlí ho ještě. Ví, že se Franta na ten vánoční lov těší jak malej kluk. O ničem jiném nemluví, než o tom, jak skolí toho božského kňoura, kterého kolem krmeliště pozoruje dobře tři roky. Jeho váha je prý tak kolem dvou set kilo a věk Franta odhadoval na devět, deset let. Jeho zbraně jsou velkým lákadlem pro každého lovce. No prostě vskutku trofejní kanec!

„Nechceš vlastně na tu hostinu pozvat kamoše? Vždyť ať vidí, jak dobrej seš lovec a jakej jsi skolil kus!“ nadnese jen tak mimochodem manželka.

„Hmm, to vůbec není špatná představa!“ probudilo se ve Frantovi jeho pyšné ego. „To je docela dobrej nápad!“ pomyslí si potichu, když po dědině vylepuje pozvánky na „Silvestrovské kančí hody u Macháčků“. Při tom si představuje, jak všichni na jeho adresu pochvalně mručí, jak ho obdivně plácají po rameni a on se nadýmá hrdostí a vrcholným štěstím jako kohout na smetišti.

„To zas bude v áleji nablito!“ komentuje žertovně plakátky ženské osazenstvo vesničky.

„Ženský hloupý. Vůbec tomu nerozuměj!“ pomyslí si pro sebe Franta.

 

Franta je členem Hubertova cechu dvacet let a ví, že taková příležitost se naskytne jednou za život. No, střelit to zvíře nebude až takový problém, ale jak dostat divočáka domů?

„Ty, Tondo, šel bys mi helfnout?“ oslovuje svého kamaráda Franta. Tonda, rovněž nimrod, je sice prostšího rozumu, ale má dobré srdce a síly jak pivovarský valach.

Posezení v hospodě, pár piv, panák rumu a slovo dalo slovo.

„Tak v sobotu ráno tě vyzvednu, nezapomeň!“ volá Franta za odcházejícím, značně se kymácejícím Tondou.

To sobotní ráno nemohl Franta dospat. V posteli se stále převracel z boku na bok, jako když se griluje beran a v mysli mu stále běží obraz, jak se po jeho první ráně na komoru kaňour v několika přemetech svalí na zem. Nakonec přece jen na chvíli zdříml, a hned se mu do spánku vkradl sen. Sedí na posedu, na divočáka vypálil snad dvacet ran, ale prase prostě ne a ne padnout. Nakonec se divočák rozběhne a vší silou narazí  do podpěr posedu, ze kterého na něj Franta marně pálí. Posed i s Frantou se sesouvá k zemi jak domeček z karet. Kanec nelibě a vzrušeně funí. S nepřívětivým pohledem se žene přímo na Frantu. Ten s ním posléze bouřlivě zápasí jak Herkules s kancem Erymanthským...

Rychle oddechující, zpocené Frantovo tělo se v posteli vymrštilo a napřímilo se do sedu.

„Tak, a dost!“ pomyslí si Franta a jal se vylézat  z postele. Manželka vedle něj cosi nelibě brblá o tak brzkém babóňání, ale Franta má plnou hlavu toho dosud žijícího a po lese svobodně pobíhajícího spárkatého kusu.

 

 „Tak pojď už!“ volá na Tondu netrpělivě Franta, stojíce ještě před rozedněním na zápraží Tondovy chalupy.

Od kraje lesa, ke kterému přijeli autem, je to k posedu už jenom co by kamenem dohodil a zbytek doběhl.

 

Sníh vrže pod jejich pravidelnými kroky tu známou křupající melodii. U úst se jim tvoří obláčky páry, které mizejí stejně rychle jak Sněhurka nad plamenem. Ruce mají vražené hluboko v kapsách a Franta občas zavadí hlavní své pušky o větvičku, ze které se sesype jiskřivý sníh.

Momentálně se klubající úsvit je vystřižený jako z pohádky. Přes noc tiše napadl čerstvý poprašek sněhu a právě se rodící oranžové jitro hází něžná prasátka třpytících se sněhových vloček.

„Támhle je!“ ukazuje před sebe Franta. Tonda sebou neobratně škubl.

„Kde jako? Žádnýho nevidím!“ opáčil zklamaně, když si mohl kvůli zvěři oči vykoukat.

„Támdle na tu kazatelnu vylezem.“ znovu mu ukazuje Franta.

„Jo, poséd!“ ťukl se do čela Tonda, jako že hned nepochopil, co mu Franta ukazuje.

„Nesmí nás zavětřit a musíme bejt v klidu. Jinak zvěř nepřinde.“ vysvětluje Franta Tondovi, když se uvelebili v kazatelně. „A počkej, jak ti spadne čelist, až uvidíš toho kňoura!“ neopomene dodat pyšně.

Rozednívání pozvolna vyhání tmu z lesů jako zlou čarodejnici. Mrzne, až praští, ale čekání se chlapům rozhodně vyplatilo. Přes řídký smrkový porost byl pouhým okem vidět pohyb divočáků. Osm bachyň s asi třiceti selaty rozverně doskotačilo k blízkému krmelišti, následovány třemi sekáči, kteří jsou ovládáni chrutím. Všechno se to hemžilo a tlačilo kolem krmeliště jako za bílého dne na Václaváku, ale onen slibovaný, statný kňour, nikde. Franta je z toho nervózní víc, než před prvním rande.

„Tak kde je? Kde jen může být?“ přemítá v duchu.

„He-he-hele, Franto!“ vykoktal s námahou ze sebe Tonda, ukazujíc chvějící se rukou nalevo do stráně nad řekou. Pro jistotu několikrát po sobě rychle zamrkal očima, jestli se mu z té zimy nezjevil nějaký přízrak. Dalšího slova nebyl schopen, neboť nad robustností kance údivem otevřel pusu, kterou zapomněl zavřít.

Franta se radostí zatetelil: „Tak přece přišel, chlapec jeden!“

Oba vzrušeně pozorují, jak tenhle samotářský dominantní kňour s přehledem odehnal dotírající sekáče do přilehlé mlaziny. Posléze s bravurností ovládl celé chrutí. Úžasná a neuvěřitelná podívaná, která nemá obdoby. Skvostné představení, které v každém myslivci probouzí a povznáší duši. Když se kňour asi po čtvrté vrátil ke svým bachyním, měl již Franta nachystanou pušku a hledal kňoura v puškohledu. Po té, co se oddělil od bachyň se selaty a ubíral se směrem, odkud přišel, ustálil Franta puškohled na jeho komoře a pomalu odmáčkl. Zvuková vlna se po výstřelu hřmotně nesla nad lesem. Nastal zmatený rej vyplašených odbíhajících prasat. Franta i nadále v puškohledu sledoval, jestli kňour odkazuje, aby mohl dát případně druhou ránu. Ten se však začal kutálet ze stráně dolů, jako když děcka válí sudy. Frantovi se strachem zatajil dech. „Svatý Huberte, svatá Diano, ať se přestane valit, ať se zastaví! Prosím, svatá Artemido, budu nosit do krmeliště ještě více kukuřice, ale ať se zastaví!“ šeptá Franta modlitby ke všem svatým lovu. Kanec se zastavil na hraně břehu, ale hlava a jeho přední část těla se naklání nad hladinu řeky. Frantovo srdce splašeně bije napětím.

Žbluňk! Voda v řece v mžiku skryla Frantův majestátní úlovek, který se vahou přední části těla převážil přes hranu podemletého břehu. Franta nevěřícně vzhlédl od puškohledu. Tentokrát to byl on, kdo rychle zamrkal a údivem vykulil oči, a posléze to byla jeho čelist, která spadla.

 „Ha, ha, ha!“ rozchechtal se přihlouple Tonda.  „Ty vole, Franto, esli von ti nespad do vody!“ pronesl bezelstně s prostotou sobě vlastní.

Franta se na Tondu zlověstně zadíval.

„To taky vidim, že mi spad do vody!“ procedil mezi zuby Franta. Za ta slova by Tondu nejradši práskl tlustou větví po hlavě.

„Musíme ho vylovit!“ rozhoduje Franta, protože se nehodlá svého kapitálního úlovku jen tak vzdát! Netahal přece zbůhdarma ke krmelišti všechny ty kukuřice, kaštany, jablka, brambory a bůhví jaké ještě pamlsky proto, aby mu nakonec kance odnesla velká voda do moře! Asi by se osadníci v přímořské dědině hodně divili, kdo že jim posílá takový dar a možná, že by se Franta stal jejich bohem, kterého by uctívali lahodnými pokrmy ze syrových opičích mozečků nebo pavoučí polévkou se žraločíma očima místo játrových knedlíčků.

Jenže Franta chce být obdivován ve své rodné vsi a hlavně chce svoji trofej!

 

„Neoprény? Vesty? A člun?“ diví se Lojza, když mu Franta přednesl svoje přání.

„Vždyť je deset pod nulou, hoši!“ kroutí dál nechápavě hlavou Lojza. Jenže na dlouhé vysvětlování není čas. Popadnou potápěčskou výstroj a mažou zpět k řece.

„Až k němu doplujem, uvážu ho za přední běhy tady tím dlouhým lanem. Pak se vrátíme na břeh a společně ho vytáhnem.“ dává Franta pokyny Tondovi, když nastupují do člunu. Ten se pod váhou Tondova těla zlověstně rozhoupal.

„Dávej pozor, čoveče!“ zalekl se Franta.

Odrazili člun od břehu a chopili se pádel. Ani jeden z nich dosud neřešil, že proud vody je teď mnohem divočejší než v létě. Vidina skoleného zvířete je však silnější, než nebezpečí, které by jim rozvodněná řeka mohla přinést.

„Pádluj, vole!“ křičí Franta na Tondu, když je proud dravé řeky začal strhávat k protějšímu břehu.

„Dělám, co můžu!“ funí mu za zády Tonda. Se svým kulatým pupkem má posez o hodně níž, než Franta a tvar jeho těla mu neumožňuje takovou mrštnost, jaká by byla v tomto momentě nasnadě. Jeho neohrabané pádlování spíš připomíná plácajícího tučňáka.

Síla řeky nekompromisně žene člun k větvím spadlého kmene stromu jako neřízenou střelu. Plavidlo vlítlo do zelených větví smrku, které posádku pěkně zfackovaly. Aby si uchránili obličej před smrští bodavých jehliček, upustili bezprostředně obě pádla. Rozchechtaná řeka je vesele unáší do dáli a chlapi se za nimi bezradně dívají.

Člun se zachytil o jednu větev a v místech, kde seděl Tonda, se rozpustilá voda začala hrnout dovnitř. Nebylo úniku. Energie vody převrhla člun a hrála si s ním jako s gumovým míčem. I přes neoprén oba chlapi rázem pocítili chlad vody. S námahou se vyškrábali na břeh. Vysílením a chladem těžce oddechují. Jenže co teď? K nejbližšímu mostu je to nejmíň šestnáct kilometrů! Husí kůže pokryla jejich těla a údy začaly tuhnout.

„Viděl jsem to! Počkejte, zavolám pomoc!“ volá na ně z protějšího břehu Lojza, kterému zvědavost nedala, k čemu že to vlastně ten člun v tomto zimním období tak naléhavě potřebují, a vydal se za nimi.

„Tak dělej nebo tady zmrznem jak psí hovna!“ nebere si servítky Franta.

 

            „Dva muži přes palubu?“ ozvalo se rozpačitě v telefonu. „A nespletl jste se? Tady je Hasičský záchranný sbor.“

„Ne, nespletl. Potřebuji zachránit posádku lodě jménem Quendolína!“ trvá Lojza na svém.

„Aha. A je vám jasné, že zneužití tohoto čísla je trestný čin!“

„Opravdu, je to naléhavé!“ snaží se Lojza přesvědčit velitele hasičů z nedalekého města.

 „Dobře tedy, přijedeme, co nejdříve.“

Doporučení, aby s sebou přivezli ještě láhev rumu pro zahřátí, naštěstí Lojza nevznesl. To by taky na pomoc mohli čekat do soudného dne a možná ještě déle.

Frantovi a Tondovi se začaly nedobrovolně klepat jejich končetiny. Zima jim ukazuje svoji krutovládu a uvěznila je v tenkém neoprénu jako želvu v krunýři.

„No sláva! Už jsou tady!“ oddechli si, když uviděli přijíždějící auto s blikajícím modrým majáčkem.

Po zjištění situace dal velitel hasičů povel ke spuštění záchranné lodě na vodu. Po mnoha pokusech o nahození motoru se nakonec vzdávají.

„Nemůžeme nastartovat, veliteli.“ krčí bezradně rameny jeden z členů. „Zamrznul nám motor.“

„Hlavně, aby vám nezamrzl mozek!“ volá nervózně Franta, jehož tělo začalo dostávat nádech nachové barvy.

Nakonec se podařilo dopravit na protější břeh silné lano. Lodí fungující v tomto případě jako přívoz, vyprostili hasiči asi po hodině oba prokřehlé uvíznuté lovce.

Všichni si konečně oddechli. Lidské životy byly zachráněny! Podchlazení muži  ztuhle nastupují do sanitky, jen Franta se smutně otočí k místu, kde řeka hladí jeho skoleného kance. Sen o jeho lovecké slávě se rozplynul jak pára nad hrncem s vepřovým ovarem.

 

            Po dvou dnech strávených v nemocnici, vystupuje myslivec ve své vsi z autobusu. Ihned ho vítají ho úsměšky jeho spoluobčanů.

„Ty, Franto, prej ti ten kňour gecnul do vody!“

„Těšíme se na ty kančí hody, Fanóšu!“

„Říká se, že se ti ten kanec skoulel do řeky, sousede!“

„Hej, Franto, co je pravdy na tom, že ti to božské prase vodnesla řeka?“

„Prej ste se, Fanóšu chtěli votužovat!“

Franta jde zhrzeně vesnicí a snaží se nevnímat ironické posměšky, kterými si ho obyvatelé vesnice pobaveně dobírají.

„Žranica bude! To platí! Přindite všichni v sobotu!“ drží své slovo Franta. Jeho myslivecká čest tedy až tak pošlapána nebude! Jeho ne!

 

„A za to můžeš ty!“ obořil se nakonec Franta na svoji manželku, když hosté po banketu spokojeně odešli. „Kdybys nevymyslela, že na ty kančí hody pozvem tolik lidí, tak bych za tu trachtaci neutratil všechny svoje úspory, za kerý sem si chtěl koupit novou pušku!“ nelibě hučel Franta.

Maso a uzenářské laskominy, které kvůli hostině nakoupil v blízkém městě, aby si aspoň trošku zachránil reputaci, ho vyšly na pěkný majlant.

 

Tož LOVU ZDAR!

 

 

Vysvětlivky:

kazatelna – samostatně stojící dřevěný posed

zbraně – výrazné trojhranné špičáky divočáka zvané též trháky nebo páráky

sekáč – dva až tři roky starý kanec

chrutí – období páření divokých prasat probíhající od listopadu do ledna

zamířit na komoru – zamířit na srdce zvířete

---