Tragédie všedního dne

Bylo deštivé, zamračené a velmi unavené ráno. Vstal jsem a venku na ulici čekal můj každodenní příběh, ale ještě než jsem se zvedl z postele, tak jsem si řekl, že si trochu pospím. Slyším kapat kapky deště v rytmickém tempu na parapetě mého špinavého okna v šestém poschodí oprýskaného činžáku uprostřed domů, aut, psů, postav a postaviček, které dr v ranních ulicích začínají přemísťovat tramvajemi z místa na místo. Myslím na ranní kávu...

   Podivné skřípění zpod postele, jež mi má připomínat zvonění budíku, mi náhle zakřičí do ucha. Čas vstávat! Tak víčka hezky od sebe a najít aspoň dvě podobný ponožky nejlépe bez děr. Kafe mi dodalo sil, ufff. Žel ne však dostatek, jelikož velkou část jsem vybryndal na už tak dost pobryndaný stůl. (Ach bože! Kde jsem to zas včera kalil...?!) Když mě v té atmosféře napadne minimální potřeba něčeho se napít –žízeň- však víte, tak si naplním svoji láhev, oblíbenou láhev, vodou z vodovodu, která chutná jak voda po nádobí. Láhev to je plastová, nebo-li pet flaška. Možná už jste se s nimi někdy setkali...

   Vycházím ven a třesu se zimou, čekám na taxík, ehm pardon, na autobus. V autobuse mi jedna mladá paní povídá: ,,Máte vy to ale hezkého psa, včera jsem ho viděla přejetého uprostřed silnice a jeho mrtvolu jsem vystavila přímo před vaším úřadem, aby jste na něj nezapomněl.” Přemýšlím o tom jak předstírat smutek... Lidé kolem se mi smáli, usmívali se a dívali se na mě. Neznal jsem je, ale v tu chvíli jsem si hrozně přál být s tebou, slyšet tvůj hlas, milá Natašo, a necítit se tak sám. Vystoupím na zastávce o stanici dřív, cestou nakoupím ještě tašku jídla a pomalu si to už šinu ke svému pracovišti – Úřadu pro vyšetřování reklamací plnících per.

   Kousek před budovou úřadu se setkávám s mým drahým spolupracovníkem Petrem Fišerem, jehož jméno je mezi ,,bombičkáři” skloňováno jen s nejhlubší úctou. ,,Buď zdráv, Míšo. Jaký jsi měl včera den? Já jsem včera jen tak posedával v cukrárně U přicmrdlé kremrole a schovaný za hradbou rakviček se šlehačkou jsem skrz vadnoucí květiny ve výloze pozoroval okolní svět, jak se hýbe, utíká dál a dál, ztrácí se mi před očima. Nicméně obsluha a nabídka podniku byla zcela přiměřená jak se na správné cukrářství patří. Někdy vás - tebe a Natašu pozvu na pár koblih s nádechem fantazie pro další laskominy.” Měl jsem co dělat, abych v tom vedru před jeho byrokratickým, oficírským, monotóním hlasem neusnul. Tak jsme se motali mezi ostatními pavilonu směrem k pavilonu... s plnícími bombičkami do plnících per. A cestou, na mou věru, jsme ztráceli zbytky a drobty zbytečných slov padajících na štěrkovou cestu po které se každý den motám sem a tam, sem a tam...já padám!

   Zatímco se blížíme ke vchodu, tak zrovna rozvíjím svoje myšlenky o mém vlastním plnícím peru. ,,Mám ho rád, včera jsem ho v ruce držel skoro celý den, i když jsem nevěděl co psát, tak jsem ho jen tak držel a kochal se jeho krásou. Je to  značka X-78R, doporučím ještě dnes Kamilovi, aby byla zvýšena intenzita jeho propagace. Nevěřil bys tomu, že jeho spotřeba plnících bombíček je takřka zanedbatelná?!? Už druhý týden se mi píše, jako bych do něj bombičku vložil zcela zčerstva!” Avšak to už konečně docházíme k místu, kde I mé tvrdé srdce zasáhne rána, kterou cítím hluboko ve svém srdci ještě dnes. Přímo před námi je na stěně vedle vchodu přibitý můj pejsek, můj pejsánek, můj Fido, kterého jsem už sice několik týdnů postrádal a již ho považoval za nezvěstného, nicméně jeho připomenutí, skutečné připomenutí, mi vráží nůž přímo do srdce! Kdo to udělal? Který ničema nedával pozor a přejel mi mého psíčka? Padám na kolena a pláči... Petr však promluví: ,,Ale to nic není Míšo. Je to jen nějaká zdechlina, kterou sem vystavila jedna paní ze zdějších východních přistěhovalců. Toho čokla jsem srazil asi před dvěma dny. Nevěřil bys jak mi dokázal poškrávat moje BMW z tuzemského cikánského bazaru. No teď má pokoj, ta paní ale říkala něco o tom, že patřil někomu od nás, tak ho sem přinesla. Nevíš komu by tak mohl patřit?” Jediná věc, kterou jsem měl po ruce, byla moje věrná láhev na pití, tak jsem ho s ní začal nemilosrdně bít hlava nehlava, ale tato erupce mých emocí netrvala dlouho. Petr mi uštědřil pár dobře mířených kopanců a dal mi okamžitý vyhazov. Jsem to ale nezvedenec...

   Teď stojím tu v dešti a hledám cigaretu. Byla to marlborka. Zapálil jsem sirku a hledal tu moji neodělitelnou budoucnost. Cigareta nakonec dohořívá na okraji odpadkového koše. Chtěl jsem si zazpívat I Feel Good, ale nakonec jsem si myslel že lepší bude někomu zavolat. Možná ano, možná ne. Ale pak jsem ještě nevěděl ten zatracenej PIN kód. A teď už mi jen v prstech dohořívá ta sirka a ten nezvratný déšť mi stéká po zádech. Jako by to bylo jen ve snu...