Výkřik II.

Vyhlédl jsem z okna

viděl nadlidí davy,

zničené trvalostí bytí,

co otevíraly lačné tlamy.

Mával jim nahý

stavěl palisády.

Připojil se k nim

a provolával slávu

bloudícím dvojrozměrným jeptiškám

asexualitě banalit

i němé prázdnotě,

levné síle toho davu.

Prošel s nimi ulicemi, stokou, městem

stěží živý, stěží mrtvý

se smrtelným gestem.

Zůstal jsem sám

vsedě na okraji.

Počítal s pány

ženy co neznaly

tu snesitelnou tíhu plytkosti

tu paralelu chtění s hloupostí

a polapen

a prostoupen

a prosvícen

a pokroucen

zneužit drogou,

vracel jsem se oknem zase zpátky.

Znovu k živému otci

do lůna cizí matky.

Nahý jsem běžel ulicemi

a hledal chybu

a hledal bázeň mezi všemi.