Starý dluh

Kráčela setmělou ulicí, ale myšlenkami byla stále ještě u kamarádky, kterou navštívila. Užily si pěkný večer. Jen ony dvě a lahvinka vína… Zimomřivě se schoulila do kabátu zdobeného vzorem nazývaným kohoutí stopa. Už za chvíli budu doma, utěšovala vduchu svoje promrzlé tělo a  začala se těšit, jak si uvaří čaj a ještě aspoň na chvíli otevře knížku… Najednou si všimla pár metrů před sebou temné postavy. Stála na místě, jen občas se pohnula, jako třtina ve větru, jak ji poeticky napadlo.Najednou si uvědomila, co je na tom člověku zvláštního: stál na mostě přes který denně chodila do kanceláře a stál na druhé straně zábradlí. Ten člověk právě balancoval na hraně života a smrti. Doslova. Pod ním totiž byla hloubka až propastná. Popadlo ji pokušení nedělat prostě nic, jednoduše ho přejít. Nemůžu vědět, jak bude reagovat, když se chystá skočit, asi není moc příčetný. Proč mu nepomůže někdo jiný? Proč právě já? Protože tu nikdo jiný není, odpověděla si vduchu. Nadechla se a tiše, aby ho nevyděsila, toho muže oslovila: ,,Co tam děláte?“ nic lepšího mě napadnout nemohlo, pomyslela si ironicky. Vidím, co dělá. ,,Co je ti do toho? Vypadni! Dej mi pokoj! “křičel na ni vztekle, ale byl v tom i kus zoufalství a beznaděje. Snažila se ze všech sil, aby její tón byl co neklidnější i když se uvnitř celá třásla. Snažila se mluvit povzbudivě, laskavě a přesvědčivě ,,Nedělejte to, prosím, když teď skočíte, už se to nedá vrátit. Vím, že vám teď připadá všechno černé, myslím, že tuším, jak se cítíte, taky mi jednou bylo tak strašně zle… Ale tohle není řešení. Možná v tuhle chvíli jen pro vás, ale co ostatní? Určitě bude někdo, koho vaše smrt zasáhne. Ať už vás trápí cokoli…“,,Mýlíš se, nikdo by mě nepostrádal“podotkl hořce a smutně, ale kupodivu už celkem klidně. ,,Možná ano, jen to nevíš… Možná v životě ještě potkáš někoho, pro koho budeš hodně znamenat, ale když teď skočíš, už se to nedozvíš…“zapotácel se a tak nebezpečně se naklonil, až jí zatrnulo. ,,Všem to bude jedno, když skočím. Slyšíš?! Všem! Dokonce i ty si jen tak půjdeš domů a za týden už ani nebudeš vědět!“ V tom se mýlil. Najednou to začala brát za svou o sobní záležitost. Za co stojím, když mu teď nedokážu pomoct a zachránit jeho život? Je to dluh, teď ho můžu splatit, říkala si.

,,Dej sám sobě ještě jednu šanci. Zvládneš to! Já teď k tobě půjdu, chytíš se mě za ruku a opatrně přelezeš hezky zpátky.“ neodporoval, tak k němu vykročila. Pomalu a s pohledem upřeným do jeho očí. Jestli teď skočí, do smrti to budu mít před očima, napadlo ji a proti její vůli si představila tělo padající do bezedné tmy. ,,Jen klid, jen klid.“ještě krok a mám ho, teď už to musí vyjít! Konečně ho chytila za studenou ruku. Přelezl s jistou námahou zpátky. Najednou nevěděla, co dál. Přece mu teď jen tak jednoduše neřekne, ať se jde domů vyspat? Zároveň jí ale opatrnost zakazovala, vzít si úplně cizího člověka do bytu. Do rána zas tolik už nezbývalo. Nakonec se to rozhodla risknout. Přece ho nemůžu nechat jen tak jít? Jsem teď něco jako jeho anděl strážný, pomyslela si. Její nový známý se bez odporu nechal vést. Opíral se on ni a celou dobu neřekl ani slovo. Moc by mě zajímalo, co se mu honí hlavou? Uvědomil si už, co chtěl udělat?napadlo ji. Věděla, že tohle se asi už nikdy nedozví. Stejně jako to, jestli by opravdu skočil, kdyby nešla kolem. Byla ale přesvědčená o tom, že kolem nešla náhodou. Nevěděla, jak se dál bude vyvíjet život tohoto člověka, ale byla šťastná, že nešla bez povšimnutí dál, že nezvítězila její lhostejnost. Ve své mysli si vduchu škrtla starý dluh.