Slupky

Seděli na obrubníku sálajícím denní horko do dusné noci. Na park už dávno padla tma a mezi stromy občas proběhl nějaký tvor, kterému čas nedělal starosti. Byly čtyři hodiny ráno a vzduch se začínal srážet do kapek rosy. 

Napila se z poloprázdné láhve piva.

"Přemejšlej jsi, co bys chtěl dělat... ? Myslim, v životě." Řekla a dívala se do parku.

"Jo. A ty?"

Nadechla se, aby odpověděla, ale pak se radši rychle znovu napila. Všechny bublinky nápoje jí prorazily cestu hrdlem a uvolnily nastalou křeč. Neřekla nic. Nastalo ticho.

Způsob, kterým mlčel jí už týdny přiváděl k šílenství. Někde uprostřed něj bylo něco, co chtěla, musela mít, kladla mu banální i složité otázky, aby se k tomu dostala, opíjela ho a on mlčel. A když ne, odpovídal otázkami. Šilená touha dostat se k jeho středu jí v nárazových vlnách připravovala o rozum. Pravděpodobně ho to bavilo. Pouze pravděpodobně.

Vzdala pokusy o komunikaci, položila mu hlavu na rameno, to nic neznamenalo, a podala mu láhev. Napil se, vrátil jí. Napila se, vrátila mu láhev. 

Bezprostřední blízkost jeho tlukoucího srdce jí pronikala ušním bubínkem až do mozku, kde zburcovala krom dalšího víru nutkání i něco hormonů a k touze připravit ho o všechny slupky, do kterých byl zabalený, přidal i touhu  připravit ho o všechno oblečení.

Mělo by to být stejně jednoduché jako rozepnout knoflíky od košile, stejný jako stáhnout kalhoty z boků. Mělo by být mnohem jednodušší zakousnout se mu do duše. Alespoň o trochu jednodušší, než jak to bylo teď. Uvažovala, jestli tohle je to, co si skutečně přála, když kdysi snila o nekonečně překvapujících hloubkách lidského já. Otevřeli další láhev.

"Nechci jít domů." Nadhodil, zátku žmoulal v ruce. Položila se na záda na trávník a pozorovala špatně znatelné hvězdy.

"Jakto?" zaznělo klidně z jejích úst. Kontrast mezi tím slovem a třasem co jí cloumal vnitřkem jí na chvíli zarazil. Základní lež.

"Je mi tu s tebou dobře." 

"?"  ,zaznělo jí v hlavě a nevěděla co má říct. A tak nic neřekla a podala mu láhev. Pak se podívala na celou scénu z pohledu zvenčí. Dívala se na sebe, jak leží na trávě s rozhozenýma rukama a s kamenným výrazem sleduje hvězdy, jako by jí vůbec nezajímaly a vedle ní sedí on, hezký a unavený a působí dojmem, že je vlastně daleko, hrozně daleko od ní. Nedívala se na něj. Nedotýkala se ho. Ani se neusmála. Ani mu neodpověděla, když jí řekl, že je mu s ní dobře. Dívala se na hvězdy, milovala je, ale mlčela. Stejně tak jako byla s ním, milovala ho, ale mlčela.

Postava dívky, na kterou shlížela, se začala obalovat do slupek z cibule, jednu po druhém zavíral se za ní průnik do reálného světa. Bilá vlákna rychle hnědla a on, paradoxně čistý a odkrytý, se, aniž by cokoliv zaregistroval, díval do parku.

Potom zas ležela na trávě a v jeím zroném poli nebyla krusta ze slupek, ale jenom nebe, široké a nikde nekončící, stejné, jako všechno, co chtěla, jako všechny její touhy, jako nutkání vzít do rukou jeho podstatu, vyždímat si jí do čaje a pak jí horkou vypít, aby jí spálila všechno na cestě mezi žebry, v hrudním koši. Posadila se a ze zadu ho objala kolem ramen, přitiskla ho k sobě. Položila čelo na jeho zátylek a vdechla.

"Lidi voní, když jsou dobrý. Když v nich zbylo něco nezkaženýho." řekla a jedna ze slupek, která balila její mumii, ležící v trávě ve světě ptačí perspektivy, se rozpadla.

"Voním?"

Věděla, že odpověď zas oloupe kousky slupky a tak odpověděla, kladně a dál skulinou mezi rty sála vzduch poznamenaný jeho přítmnosti, jako by v něm snad ulv´pívaly části toho, co od něj potřebovala.

Zdál se být spokojen s tím, co slyšel. Ve skutečnosti lhala, když řekla, že voní. Cítila z něj sebe. Tu vůni, kterou člověk cítí, když se ráno probudí po noci v horečce. Teplou a naprosto běžnou vůni, důkaz čistě živočišného původu vlastního těla. Familiérnost toho odéru jí znervózňovala a zároveň nutila zavřít oči a zůstat, kde je. Spokojenost s okamžikem. Na zranitelnost jádra je snadné zapomenout v momentech náhlé důvěry.

Postůj chvíle, jsi krásná.Všechno bylo špatně.

Stále obalený desítkami svých vrstev hřál si v teple osobního pekla rozpadající se obranu věčně se bránícího člověka, jehož obrana po letech selhala ve všech bodech a zdálo se, že je mu to jedno. Ona předstírala, že je jí to jedno. Že je pořád tak v celku, jako byla před minutou i když se zrovna dělila na části, které se s v nastalém zmatku s nevalným úspěchem pokoušely zas slepit v celek. Z pohledu shora se dívala na muže s mumií zapečetěnou do posledních zbylých průsvitných blanek, schoulenou v poloze embrya v jeho profesionálně objímající náruči.

"Zejtra bude taky den." řekla potichu.

"Chceš jít domů?"

"Myslim, že jo."

Nechtěla jít nikam a tak, když vstala, aby odešla na noční autobus, rozlámané slupky se zvedly ze země, aby se jí zkřívané a nefunkční přilepily na záda, ruce, nohy, doufajíc, že ještě něco zachrání a jak odcházela parkem, překážely jí v chůzi.

Zůstal sedět se svou vůní základního žití a díval se, jak mizí nočním parkem, kde jí mohl kdokoliv ublížit, kdyby chtěl a nevěděl, jestli je mu to jedno a nebo ne.