Uprostřed ničeho

Uprostřed ničeho

V rytmu dopadu kapek z míst horních, jsem bušil na dně hluboké studny, přemýšlel jsem na trochou zbytku dna které mi zbylo na vyprahlých rtech.

Moje láska byla kdesi v kalužích dešťové vody, v dešti.

Já jsem bušil hluboko do černé desky dřevěného stolu, nohou stolu, též dřevěnou byla. Krasavice se mi před očima míhají a já přemýšlím o cestě nahoru, nahoru tam kde není světa bez bolesti a světa bez radosti a a a a a a a a a a a ještě snad něčeho jiného, já nevím už jak dál lidi já nevím fakt nevím. Všechno se mi to míhá před očima, kalná voda padá a padá. Padá až na dno nebe, kdesi tam nahoře, jak se tam asi jde....?

Možná by mi mohl šéfredaktor jistého deníku pověditi kudy a kam, kde hledat trochu porozumění a naděje. Vícero věcí očekávat - nemožno? Jen snad pár skromných a zbytečných slov vyplodit ze zatemněné mysli, mysli přirozené a ničím omamným nezkažené. Myslí kterou poskvrnila maximálně myšlenka na sex a věci kolem podobné.

Kteří z těchto malých i velkých přátel byli tam kde já před těmi třemi sty lety onehdy v tom polorozpadlém městě kde vlci v noci obcházejí a svíce přes noc zhasínají a kde slunce přes den nesvítí více než poskrovnu nehledě na počasí.

Já tam byl, já tam tehdy byl a se mnou i on, muž s šedivými vlasy, který mluvil o lukrativní nabídce v oboru křesťanské diplomacie, ne-li atomové hlavice. Slyšel jsem ho mluvit anglicky, česky ba i ukrajinsky. Jeho rty se hýbaly ve směru hodinových ručiček a slova splývala až na dno lidksého pokolení kde nikdy nebyla hledána ani nalezena. Snad jednou, někdo mladý, někdo slušný, někdo milý, někdo nadšený a někdo především také snaživý. Ten jehož jméno nebývalo zvykem vyslovovat, ten jehož činy nebylo zvykem uznávat, ten jehož postava neměla ve zvyku objevovat se kdesi na světle tmy, ten který brečel když tekly slzy. Byl to chudák a zároveň nesmiřitelný bojovník s celým okolním světem. Avšak pozor! Již přichází...

Jest očekáván.