Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

der Feuerteufel - 3.

14. 02. 2011
0
0
741
Autor
Misantrop

9. září 43

        Konečně vítězoslavně třímám lékařskou zprávu z oční ambulance! Konečně a napotřetí! Ale bylo to o chloupek a neměl bych zase nic! Je to neuvěřitelné, ale ačkoliv mě ti doktoři sami přeobjednali, málem mě nevzali a vůbec o ničem nevěděli! Musel jsem jim to složitě vysvětlovat znovu od začátku, snad od prvopočátku, a stejně to pochopili až někdy napotřetí, nebo snad na pošestnácté, Já nevím. Nevěděli nic o tom, že jsem byl k nim vyslán podnikem, třebaže přede mnou museli jistě takto vyšetřit mnoho mých spoluzaměstnanců, nevěděli ani, jestli jsem už u nich někdy byl, nevěděli nic - blbci. Hlavně že tam mají nejmodernější výpočetní techniku, ale zacházet s ní a používat ji správně, vhodně a účelně, aniž by mě zbytečně neokrádali o drahocenný čas a o nervy, to neumějí.

        Po asi půlhodinovém čekání, kdy mě žrala nekonečná nuda a pocit promarněného osobního volna, jsem konečně přišel na řadu. Moc se jim však nechtělo. Nejraději by šli na dvouhodinový "oběd".

        Doktor mi svítil do očí a divil se, že u toho mrkám a nedívám se rovně. Celá ta šaškárna mi vůbec připadala jako by sehraná schválně pro mou zlost a pro mé potrápení nějakými zvlášť pro ten účel najatými komedianty nebo chovanci blázince. Podruhé už mě tam nikdo nedostane. Zprávu mám, vítězoslavně třímám jako Přemysl Otakar první Zlatou bulu sicilskou, tu si pěkně naskenuju do počítače a jestli mě tam za rok nebo za dva zase podnik požene, vytisknu si ji a odevzdám jako novou. Ani ji nebudu muset jakkoli falšovat. Pochybuju, že si někdo z těch blbců ve fabrice povšimne jiného data. Mám toho dost. Mám dost té jejich takzvané "sociální péče", kterou nikdo nechce. Sabotovat se to musí, jinak všichni skončíme jako otroci. Tedy, abych to upřesnil, Já tak nechci skončit - ostatní už otroci jsou. Sabotovat se to jejich humanizační úsilí musí. Ani tuto dnešní lékařskou zprávu dobrovolně neodevzdám, dokud ji po mně nebude někdo výslovně chtít. Třeba se na to zapomene; a když ne, tak ať i oni musejí podstoupit tu alespoň špetku námahy, kterou to stálo mne! Sabotovat se to musí na všech frontách a v každé jednotlivosti. Nesmějí dostat nic zadarmo a lehko!

 

 

15. září 43

        Nejde mi už asi týden připojení na internet. To zase bude běh na dlouhou trať! Zdá se, že je vadný kabel. Zkoušel jsem také možnost, že by bylo nějakým virem vyhozené a změněné nastavení, ale pouze jsem to asi zkazil ještě víc, když jsem se pokoušel něco zkusmo změnit na nastavení. Teď ani nevím, jestli mám nastavení dobře nebo špatně, nebo jestli je opravdu špatný jenom ten kabel. Možné to je, protože máma má na něm postavený žebřík (!). Nejhorší je, že na to nemůžu nikoho sehnat, kdo by se na to přišel podívat a spravil to! Volal jsem do obchodu, kde jsem počítač koupil a odkud mi internet zaváděli, ale tam se k tomu neznají a tvrdí, že od nich nic nemám; že mě tam nemají vedeného - jako kdyby na tom záleželo! Zase debilita! Zase mám pocit, že mi nikdo nerozumí, ačkoli se vyjadřuji jasně a zřetelně! Číslo na jednoho opraváře mi sice dali, ale ten tvrdí, že je odborník pouze na bezdrátový internet, na což přišel až asi po půl hodině, když jsem už na něj stejnou dobu čekal. Marně. Třebaže jsem mu vysvětlil, že moje potíže zřejmě vyplývají z porušeného kabelu, vůbec mě zřejmě neposlouchal! Připadám si jako mezi blbými! Nakonec jsem ho přemluvil, aby se na to v úterý, až budu doma, alespoň přišel podívat, že nikoho jiného nemůžu sehnat a sám se v tom nevyznám, jenže dneska, když jsem se vrátil z lesa, zjistil jsem, že mezitím, co jsem byl mimo barák pitomej, někdo ještě k tomu doma rozbil kabel k telefonu, ke kterému mám připojený počítač! To je blázinec! Jako naschvál! Pokaždé, co se hnu na pár dní z bytu, najdu doma něco rozbitého. Počítač se už takto "záhadně" porouchal letos třikrát: nejdřív klávesnice (to byl taky problém na třikrát řešený), pak hlavní spínač a teď internet. Z bytu je skladiště nepotřebných krámů, máma si klidně staví těžký ocelový žebřík na citlivý kabel, táta v opilosti pro změnu tříská v obýváku věčně dveřmi (není to poprvé, co tímto způsobem narušil telefonní linku!), Já přijdu po dvou a půl dnech domů, najdu byt vzhůru nohama, rozbitý a rozmlácený, jako kdybych bydlel s malými dětmi, a ještě k tomu mi máma zapírá, že už to tak bylo a že s ničím nikdo nic nedělal! Já však vidím něco zcela jiného! Když jsem odcházel, telefony fungovaly oba. Teď jeden z nich nefunguje. Tak kde to jsme! V blázinci? Všechno mě štve na tomhle baráku a teď ještě tohle! Bojím se udělat krok ven, aby "staroušci" zatím doma něco nevyvedli!

 

 

15. září 43

        Sláva! Telefon funguje! Trošku jsem se povrtal v kabelu, zahýbal s ním - a telefon se opět rozpípal! Kabel musel být nějaký přiskříplý pod prahem. Vyškolil jsem tátu, aby se ovládal a netřískal dveřmi.

 

        V práci se sabotáže dokonce vyplácejí. Reklamace za minulou sabotáž zatím nepřišla, ale ten hlavní úspěch spočívá v tom, že teď stačí jenom se zmínit, že něco nechci dělat a nedělám to. Když jsem měl jít na vahadla, což je hnusná práce u poloautomatu, kde musí člověk stát pět a půl hodiny a nesmí odejít (mne z toho vždycky bolí nohy) - tedy když jsem měl jít na tuhle hnusnou práci, ani jsem nemusel sám od sebe nijak protestovat, zeptaly se mě holky samy, jestli na to chci jít. A když jsem samozřejmě odvětil, že se mi moc nechce, stačilo to a nešel jsem! Asi se bály, že bych jim to zase schválně zkazil. Ale jinak sekám jakoby latinu a nevzpouzím se při lehčí práci. Nicméně je poznat, že se už trochu bojí svěřit mi náročnější a odpovědnější práci - většinou hnusnou dřinu - což je výhoda, která nemá žádné nevýhody, protože se ke mně jinak chovají normálně, nestěžují si na mne nikde, ani na mne nejsou protivné, dokonce ani ne odměřené. Berou mě takového, jaký jsem. Jako holubího muže, který už je dost starý na to, aby se nevysral na práci.

 

 

17. září 43

        Kvůli poruše internetového připojení mě všude posílají od čerta k ďáblu a nikde mi nepomůžou. Jsem zastaralý. Opět. Dnes konečně až telefonicky na bezplatné zákaznické lince diagnostikovali můj problém jako vadný modem. Ten je ovšem po pěti letech zastaralý a všude mě od něho zrazují. Vypadá to, že se budu muset zase proti své vůli "zmodernizovat".

 

        V práci povídá ta nová kontrolorka Olina:

        "Copak to čtete?"

        "Friedrich Nietzsche", odvětil jsem stručně, ukazuje jí obal.

        "Hm, »Mimo dobro a zlo«", povídá ona, když si přečetla titul. "To neznám."

        "Jak bys mohla," pomyslil jsem si.

        "Je to dobrý?"

        "Je. Je to dobrý. Čtu to už podruhé po dvanácti letech."

        "A to vás baví číst znovu, když víte o čem to je?"

        "Dobrá kniha je jako krásný obraz, krásná hudba nebo dobré jídlo. Nikdy vás neomrzí, stále znovu v ní nalézáte něco nového."

        "Hm, jasně."

        "No, jasně, ty blbko", myslím si v duchu, "ty tomu tak rozumíš. Jako koza petrželi. Prý «o čem to je»! Vrať se k rádiu. Tam hrajou stupidní songy, které byly vyžilé už před dvaceti lety a štvou mě dneska stejně jako tenkrát, když je musím kvůli tobě poslouchat! Podle toho se pozná ordinérní člověk bez vlastního názoru: že mu nevadí nechat se bavit nezábavným, otravným vysíláním bez vlastního výběru, v podstatě propagandou; že mu nevadí ta odporná rádoby 'muzika', která nahluchle, leč ryčně chrčí bez ustání pořád dokola z reproduktorů jako z tlampače volebního náhončího, přerušovaná stejně pořád dokola omletou a otravnou reklamou, či 'akčními' zprávami a 'horkými' novinkami 'ze světa i z domova' - no hnus, hnus, hnus! Prosím, nerušit!"

 

        Tu knihu jsem dočetl - celou jen v práci! Dokonce jsem zkusil znovu si přečíst ten Neubauerův "ontologický" canc na konci, neboli doslov. Ale to se prostě nedá. Leda tak pro srovnání, kdo je brilantním myslitelem, básníkem a vzdělancem, a kdo jím není. Kontrast je přímo do očí bijící. "Pan profesor" Zdeněk Neubauer cancá úplně "z cesty", jeho uvažování nemá hlavu ani patu, naprosto Nietzscheho nepochopil a nerozumí mu, místo toho blbě cancá pořád dokola o Platónovi a o Sókratovi, jako kdyby psal doslov k nim, a ne k Nietzschemu; plácá o jakémsi "usebrání", o nadpozemských výšinách, kde dlí a kam se "eroticky" pozvedá odtělesněná duše... ("Eroticky"? To znamená, že se má snad eroticky pozvedat - jako čurák?) Zkrátka canc. "Neubauerův canc" tomu a podobnému budu napříště říkat. Pro ostudu tyhle "doslovy"! Kdo to vymyslel? Plně dávám za pravdu Schopenhauerovu názoru na profesory filosofie. Skuteční filosofové a skutečná filosofie jsou jinde, než na filosofických fakultách. Tam jsou jen bezduché cancy. Tohle byla názorná ukázka.

 

 

20. září 43

        V práci se zase dělaly ty zálisky. Znovu jsem tu práci vyfasoval Já, třebaže jsem ji minule sabotoval. Karel Bartoš to jednou zkazil a už ho k tomu nechtějí pouštět, Já jsem to minule také zkazil - dnes ostatně málem taky - a přece jsem to zase musel dělat Já. Nevadí. Četl jsem si u toho Stendhalovy "Energické múzy" a Karel mě přišel po půlnoci sám od sebe vystřídat. Kontrolorka Olina se na to dívala sice s úděsem, ale nebylo jí to nic platné. Karel si prosadil svou a Já jsem se tomu také nevzpíral. Dělat jednu a tutéž nudnou práci dvanáct hodin v kuse není žádný med.

 

 

23. září 43

        Máme tu podzim jako vyšitý. Stromy jsou však ještě hustě obaleny sytou zelení svých listů.

        Po denní šichtě přišel jsem na ubikaci naprosto psychicky zničený. Ve fabrice byl zase audit. Nepřečetl jsem jedinou stránku kvůli neustálému hemžení lidí a když jsem zasedl s knížkou na záchod, hned mi tam někdo vlezl, ani ne po dvou řádcích! Nemohl jsem se vůbec nikde zašít a navíc jsem se prvních šest hodin nemohl skoro ani hnout z místa, protože jsem zase vyfasoval to obávané lisování. Šlo to ztuha, něco na tom bylo v nepořádku a vyděsil jsem tím vedoucího i seřizovače - a stejně mi tuhle pitomou práci pořád cpou! Nevím už co mám dělat, aby mi svěřovali jen lehčí práce. Zřejmě je na mně ještě příliš poznat, že jsem schopný a spolehlivý, když chci a že neschopnost a flegmatismus jen předstírám. Ostatní to asi sabotují lépe než Já, že to furt musím dělat jenom Já! Jenže ti hloupost předstírat nemusejí; proto jsou přesvědčivější. Musím se ještě v tomto směru víc zlepšit a víc to sabotovat. Nestačí být jen holubím mužem, který na všechno sere; musím být také víc jako osel - ten hraje hloupého, aby se po něm nevyžadovala poslušnost.

Audit zase nahnal všem vítr; ne snad do plachet, nýbrž do něčeho podobného, totiž do kalhot. Předposraní byli všichni zase jak zákon auditu káže! Takže se gruntovalo, odemykaly se jindy zamčené nádoby na zmetky, nerazítkovalo se dopředu jako jindy, a vůbec se všechno dělalo jako se to nikdy nedělá - to jest podle pravidel. Prostě blázinec. Tak ať se to tak dělá pořád, nebo nikdy, ani při auditu! Tyhle Potěmkinovy vesnice mě dohánějí k šílenství. Najednou se lepí štítky "Hmota na přestříkávání formy", jenže ten debil, pan inženýr, pan vedoucí neumí ani tak jednoduchý nápis správně a bez chyby napsat a místo toho napíše "Hmota na překávání formy". Nevadí, že se mu někde ztratila rovnou celá čtyři písmena; nějaký další blbec, který si té chyby také nevšimne a který tu ostudu našeho vysokého technického školství bez okolků vyvěsí, se vždycky najde. Já mu říkám: "Máš tam chybu! Copak to nevidíš?" "To není moje chyba." "Tak kdopak to psal?", ptám se. "Zezula (vedoucí, inženýr, ten debil)." "No dobře, a kdyby ti dal vyvěsit nápis, že jsi vůl, také bys to tak nechal? Takhle ta ostuda padá i na tebe!" Vše marnost nad marnost. Jemu to nevadí. Stejně by si té chyby nevšiml, kdybych ho na ni neupozornil, a nikdo další též ne. Jsou to debilové. Všichni. Snaživí blbci. Nejhorší druh lidí co znám, protože ti ještě ke všemu vyčtou, že jim tu blbárnu kazíš! Hrůza.

        Tyhle audity mě zničí. Tyhle audity jsou katastrofa.

        Další katastrofou je to, že nám nařídili den dovolené. Katastrofa je to proto, protože už je podzim, a ne léto nebo jaro. Radši bych měl dovolenou jen na jaře nebo v létě. Co teď s ní, v té zimě venku? Katastrofa.

        Marika mě láká, abych s ní šel po práci nakupovat do supermarketu. Tím se mi dneska nestrefila do nálady! Nejen proto, že se takovým místům zdaleka vyhýbám jako ohnivý čert Feuerteufel kříži, ale také - a hlavně! - proto, že dnes bych s ní nešel ani do postele, nebo na příjemnější místa, protože dnes chci už jen jedno: zalézt jako myška tiše do svého kabinetu, zamknout za sebou, vysvléct se do naha a zacvičit si a odreagovat se, vybít nahromaděnou agresivitu, poslechnout si hudbu (jinou než která celý den vyřvávala ve fabrice z rádia, jak z vysílání pro sluchově postižené!), dát si dobré, lehké vegetariánské jídlo, osprchovat se, očistit se od všeho a uvelebit se s knížkou v křesle a číst a číst v tichu noci, dokud mě hojivý spánek nezmámí. To tak! Po všech těch hrůzách ve fabrice ještě courat s kolegyní po krámech plných lidí! A můžu si za to sám. Neměl jsem si tak hloupě naběhnout dotazem, co si dnes pěkného koupí.

        Horor pokračoval lidužel i venku. Všude vidím najednou samé blbce. Tuhle si vykračuje elegán ve vytahaných teplácích, zavěšený důstojně za rámě s manželkou, tamhle zas se courá stařena s tenkýma nohama rovněž v teplácích, s batohem na zádech a za chůze si zhluboka přihýbá z asi dvoulitrové plastové lahve vody. Nejvíc aut samozřejmě jezdí právě ve chvíli, kdy se chystám přejít ulici. Kolemjdoucí lidáci na mě divně zahlížejí. Asi je na mně vidět, že šílím. Připadám si jako v blázinci. Ne - připadám si jako někdo, koho do blázince brzo odvezou!

        Doma to není lepší. Máma mi oznamuje, že velryba není ryba, nýbrž savec. To je neuvěřitelné! Je vůbec možné, že teprve v sedmdesáti letech někdo zjistí, že přestože se říká mořskému savci lidově "vel(ká)ryba", není to ryba? Vtírá se otázka: Co ten člověk, ještě ke všemu můj nejbližší pokrevní příbuzný, celých těch sedmdesát roků dělal? Čím se zabýval? Kde žil? Na planetě Zemi asi těžko.

 

 

24. září 43

        Zase prší. V noci se mi zdálo, že střílím své spoluobčany na potkání. Byl to příjemný sen. Jen jsem se bál, že mi brzy dojdou náboje. Nakonec jsem se do těch lidí nemohl trefit. Typická feuerteufelovská smůla.

 

 

25. září 43

        V práci jsem zase vyfasoval to zalisovávání. Tentokrát to šlo dobře, i půlhodinovou přestávku jsem si udělal a přečetl jsem mnoho stránek ze Stendhalových "Energických múz", ale přesto jsem se ozval s protestem. Schválně to kazit zřejmě nemá smysl, a tak jsem byl alespoň protivný. Zdá se, že to zabralo. Uvidíme příště, jestli se té práce ujme taky nějaká ženská. Jako na potvoru mi to dnes uběhlo celkem příjemně, takže bych se příště ani moc nevzpouzel. To je u mne normální: Když se snažím něčeho dosáhnout, nejde to; ale když mi pak na tom už nezáleží, najednou to jde. To je také typická feuerteufelovská smůla.

 

        Ti blbci po nás dnes chtěli, abychom si v říjnu a v listopadu vybrali zbylou dovolenou, což je sice od nich "hezké", teď při špatném podzimním počasí, nicméně nám neprozradili, kolik dní si máme nechat na vánoce. Napsal jsem se na 1.10. a na 9.10., hned zkraje, protože mi je to jedno, jen jsem se staral o to, aby to byly denní směny, ježto ty nesnáším, těm se rád vyhnu; noční šichty jsou volnější, fabrika prázdnější, bossové nikde a Já si mohu číst, toulat se po podniku a spát nahoře ve skladu - což všechno je ve dne vyloučeno.

 

 

26. září 43

        Dnes jsem dostal zase vynadáno. Za co? Na tom nezáleží. Vždycky je to kvůli nějaké malichernosti, do níž se odmítám nechat vtáhnout. Můj problém to není. Ale ta nová kontrolorka Olina plně přejímá po slečně Vávrové úlohu toho nepříjemného v bludném společenském kruhu.

        Vyfasoval jsem poloautomat na vahadla - práci, při níž se pět a půl hodiny stojí téměř na jednom místě a odejít se nedá nadlouho. Bolely mě z toho nohy, a co je horší - i kolenní kloub, jak jsem se furt otáčel na místě jako čamrda. Tohle kdybych měl dělat každý den, tak dopadnu jako máma - s pokročilou gonartrózou.

 

 

4. října 43

        Rozbil se videorekordér. Koupil jsem nový, s DVD, ale nefunguje. Zvuk z něho slyším, obraz nevidím. Opravář nejde a v obchodě mi nedokážou pomoct. To jsem zvědavý, co s tím je. Čím modernější a složitější technika, tím víc je na prd. Není lepší nic nemít? Diogenés to dělal dobře; zvířata to dělají dobře. Ale holt vysoká inteligence si chce hrát, protože nesnáší nudu a potřebuje řešit zapeklité problémy.

 

        Nicméně rychlý internet je "spitzen qualität"! Do tří do rána jsem se jím bavil a za dvě hodinky jsem vstával do práce. Chtělo se mi spát. V práci byl zase blázinec: Přebalovaly se výrobky z velkých krabic do menších. Do těch velkých se pohodlně vešly, kdežto ty menší pak nešly pořádně ani zavřít. Ať žije blázinec! Hlavně, že nás mohou něčím trápit. Práce mi připadá nesmyslná, jako svého druhu mučení, jako trest za nějaký neznámý hřích, jako kriminál za nespáchaný zločin. Kdybych byl, dejme tomu, hrobař, pravděpodobně bych musel podle stejného principu vykopávat mrtvoly a pohřbívat je o kus dál. Znechutilo mi to veškerou zbývající snahu a dělal jsem to jak nejméně a nejpomaleji to šlo. O přestávce jsem si šel místo čtení Stendhala - výtečného Stendhala! - raději nahoru do skladu lehnout a na pár minut jsem usnul. Po poledni se mi už tolik spát nechtělo.

        Nebyl na to ani čas ani pomyšlení. Ta nová kontrolorka Olina - zase ona! - si vymyslila, že je něco špatně a že za to mohu Já. Zase Já! Já, který nikdy za nic nemohu! Později pak sice říkala "my", ale stejně mě prudí. Asi jí něco pěkného od plic povím. Měli by ji vyhodit. Je úplně neschopná; nic včas nezkontroluje, neudělá co má a pak to svádí nejčastěji na mne, když může. Odhaduji, že dá brzo sama výpověď, jako tolik jiných před ní, protože to psychicky nevydrží. Já si naproti tomu z ničeho nic nedělám a ještě popouzím ostatní. Zařekl jsem se sice, že toho nechám, aby se to jednoho dne neobrátilo proti mně, ale ten Feuerteufel uvnitř mne si nedá říct. A holky měly dnes zrovna takovou kritickou náladu, že jsem se neovládl a spustil misantropickou tirádu na téma "padajícího hovna". Ony si to sice potom holky řeknou samy mezi sebou, až se nebudu dívat a až je zase popadne to dobrovolné otroctví v aristotelovském smyslu, takže si veškeré průsery spojí se mnou, ale Já už jiný nebudu. Ten čertík ve mně stále vyskakuje ven. Jsem ochoten za to i hrdě pykat. Tím totiž stojím vysoko nad nimi, nad tou lůzou. Ujařmeni jsme v podstatě všichni. Jim se to však líbí.

        Stejně se mi nemůže nic stát. V pekle už jsem. Níž se propadnout nemohu.

 

        Nakonec se ukázalo - když ji přišla vystřídat kontrolorka nové směny -, že bylo všechno v pořádku a že bylo tudíž to vztekání a vzrušení úplně zbytečné. Normální blázinec jako vždycky. Nedělám si z toho těžkou hlavu. Zavřít mohou, pustit musí. Šestá hodina padne vždy a pak jsem volný. Proti všem a každému na truc.

 

 

6. října 43

        Blázinec z předešlé šichty měl dnes další nepříjemné dozvuky. Tentokrát mi vyčetla kontrolorka z další směny, že jsem po sobě minule nechal nepořádek, chaos a nedodělky. Hájil jsem se tím, že to bylo hektické odpoledne a že jsem nestačil držet s tím blázincem krok. Bylo toho na mne moc. Dušoval jsem se, že to bylo ode mne poprvé a naposledy. Ta kontrolorka byla naštěstí docela slušná: prý "neberte to ve zlém, pane Pojar, ale..." No jo, tak pro ni jsem "pan Pojar", no... Z toho si tak něco dělám! Nejhorší je, že poslední dobou se mi na mysl vtírá práce i po práci. Ach jo, kdy to skončí?

        Holky byly nějaké načuřené, hlavně Marika. Už si to mezi sebou zase vysvětlily a zase se vrátily samy k sobě, to jest ke své otrocké povaze. Kdybychom byli na vojně, řeklo by se, že "to moc žerou". Já to ale nežeru! Už si to zase mezi sebou řekly. A s tím ďábelským našeptávačem, to jest se mnou, s Feuerteufelem, nechtějí mít nic společného. Chtějí být zase hodnými a poslušnými holčičkami.

 

 

7. října 43

        Vydal jsem se zase jednou do města, abych si půjčil film. Chtěl jsem Coppolové Marii Antoinettu. Samozřejmě ji v žádné z obou videopůjčoven neměli! Do té třetí jsem se už ani neobtěžoval, protože to je v soukromém domě a navíc tam mají jen samé populární šunty pro blbce. V první videopůjčovně ten film sice měli, ale nějakému zákazníkovi ten disk prý sežral pes, či co, takže debilita chorých mozků opět zvítězila.

 

 

11. října 43

        Že by si někdo povšiml "negativního" vlivu, jejž mám na ostatní? Po dobu mé nepřítomnosti, když jsem měl dovolenou, zřejmě někdo vymýšlel, že by nás rozhodili a mne přesunuli do jiné směny. Důvod k tomu nenacházím v ničem jiném, než že se někdo "nahoře" velmi snaží, abychom se mezi kolegy příliš neskamarádili. Pak bychom mohli třebas držet víc při sobě - při sobě proti nim, těm "nahoře".   Dozvídám se také jinou novinu, možná s tím vším související: jedna ženská z jiné směny odmítá obsluhovat víc než dva stroje najednou. "Řeší" se to tak, že dostala od představenstva podniku výhružný dopis! Nevěřím vlastním uším! Výhružný dopis za odepření bezmezné poslušnosti! To je jak mafie! Hůř! Jako vláda!

        Třetí novinou je, byť se zdráhám nazvat ji "novinou", když je to na denním pořádku, je to, že nám zase strhli "bolusové odměny" za jakousi reklamaci, kterou můžeme my "dole" sotva nějak významně ovlivnit. Považoval jsem ředitele za schopného chlapíka, který ví, jak držet fabriku pevně v rukách, ale teď už začínám chápat, že to tak není. Je to stejný chorý mozek jako všichni ostatní lidáci. Když trestáte nekvalifikované námezdní dělníky za něco, co nemohou ovlivnit žádným zvýšeným úsilím, nakonec to u nich vyvolá jen apatii a nespokojeného ducha. Na příkladu té ženy, která se vzbouřila proti nadměrné práci, je vidět, že mám pravdu - jako vždycky. "Bolusové odměny" měly být motivačním programem. Není však nic více demotivujícího jako to, když víte, že ať děláte co děláte, vždycky je něco špatně - nebo může být. To nezáleží na vás. Nebo vás potrestají kolektivně, za chyby někoho jiného - což je ještě horší. Motivací by pro mne mohla být například možnost většího volna (copak peníze!), ale když neexistuje způsob, jak toho dosáhnout, neexistuje ani motivace. Jsme prostě nesmyslně uvězněni a tohle je jen další nesmyslná tortura, nic víc. Musíme jen přežít. Jako v přírodě. Jenomže tam jsou tvorové alespoň svobodní.

        Ve světové ekonomice je v těchto dnech jakási krize. Výplatu z banky pořád pravidelně každý měsíc vybírám pro jistotu celou. Bankám nevěřím. Neexistuje zákon, který by nařizoval vrátit mi moje peníze, pokud banka zkrachuje. Doba je nejistá. Krachují podniky, jako teď například jedny sklárny v našem kraji, a jejich zaměstnanci vůbec nedostali mzdu. Nedělám si žádné iluze jistoty. Do práce chodím jako by to bylo naposled. Jen se nemohu rozhodnout, zda je výhodnější peníze šetřit pro horší časy nebo je naopak co nejdřív utratit, dokud je mám a dokud mají ještě nějakou kupní hodnotu. Na náhlou změnu kurzu doplatili už mí prarodiče a s nimi i moji rodiče a tudíž nakonec i Já. Přišli jsme tak v podstatě o vlastní dům. Nechtěl bych, aby se to opakovalo. Od těch chorých mozků se lze nadít ledasčeho.

 

 

18. října 43

        Včera na ranní šichtě, zase jednou po dlouhé době, mě neminulo další z řady takzvaných "školení", o něž jsem byl "ochuzen" po čas mé blažené nepřítomnosti díky dvěma dnům dovolené.

        (Nechtělo se mi zase do toho blázince, nechtělo se mi brzo ráno vstávat a v práci se mi chtělo spát. Jsem teprve ve středním věku, ale už teď se těším do důchodu. Normálně se těším. Myslím, že to bude moje druhé šťastné mládí. Těším se na to. Fakt že jo.)

        Musel jsem to školení tudíž absolvovat sám. Měl jsem hlad a bylo právě těsně před oficiální přestávkou, kdy si chodívám legálně nahoru na šatnu číst. Proto jsem se snažil zbytečně to neprotahovat a nezavdávat vůbec příčinu k protahování. Na všechno jsem kýval a nezdržoval připomínkami nebo dotazy, i když by jich mohlo být mnoho a i když bych mohl odporovat. Ale měl jsem hlad a spěchal jsem na šatnu. Upřímně řečeno, odkýval bych všechno, i kdybych čas měl, protože to stejně nemá cenu. Svých autogramů mohu rozdat po libosti, peníze mi vzít mohou, zavřít můžou, pustit musí. Tak je to. Ačkoliv jsem zachovával kamennou tvář, stejně se na mě dívala jako kdybych z toho měl švandu. A nebyla daleko od pravdy.

 

        Mého jediného mužského kolegu Karla nyní odvelují do směny C, protože se asi po půlroční nemoci vrací jedna holka (Monika). Správně by do jiné směny měla jít ona. Nemoc není žádná zásluha; ten, kdo by měl být znevýhodněn, by měl být ten, kdo chyběl. Dobře, že ten přesun nepotkal mne, jak se původně zamýšlelo v jakémsi chorém mozku. Nerad bych si zase zvykal na nějakou jinou verbež. S touhle už jsem se trochu sžil a oni si zřejmě také zvykli na moji nezvyklou osobnost.

 

další část⇒

 

zpět


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru