Neuvěřitelně nezajímavé příběhy slečny Konstance - Část druhá

Jednoho dne vyšla Konstance z městského kostelíku jako vdaná a od té doby žila jako vdaná. Každé ráno se převlékla do černých domácích šatů a obula se, to nikdy předtím nedělávala, a pak dělala snídani. Její manžel dopil kávu, políbil Konstance na tvář, vzal si klobouk a odešel do práce. Ona mezitím myla nádobí, stlala postel, vařila oběd a vyšívala květy na záclony.

Kolem domu bylo pusto, za plotem z dřevěných planěk začínal nekonečný horizont luční trávy, která v sílících paprscích jarního slunce postupem času stále víc žloutla. Stávala u okna a dívala se do dálky, na květiny a přála si být za horizontem, přála si být u moře, přála si být na horách a zároveň vzdávala hold své pokoře, která jí nechávala stát tady u okna a dovolovala jí cítit něco, když už ne lásku k muži, který každý den pracoval, aby jí zajistil spokojený život, celoživotní štěstí a ob dva týdny výlet do biografu na film dle jejího výběru. Byla vděčná, že může s klidným srdcem prostým odporu jít a chystat pečené kuře, protože večer má přijít maminka.

Jeho matka byla hubená, silně si líčila obočí a odbarvovala se na temně černou. Ovdověla před deseti lety a od té doby s žádným jiným mužem téměř nepromluvila. Jednou z mála výjimek, které vpouštěla do svého striktně dámského osobního prostoru byli vlastní syn, pošťák, řezník a starý pán, který jí chodil vypomáhat, když se doma něco rozbilo. Pokud šlo o její vztah ke snaše, nemohla si stěžovat. Pokaždé když dorazila do synova domu, stála Konstance v bílé zástěře u vkusně prostřeného stolu, krásná a upravená, usmívala se, podávala výborná jídla a bavila malou společnost přesně tak, jak se to od vdané dámy očekává. Za to směla tchyni oslovovat maminko a jako odpovědi se jí dostávalo familiárního přízviska "mé dítě". 

Po ukončení večerů s maminkou, po loučení a žehnání se Konstancin muž oblékl, aby vyprovodil matku domů. Když oba odešli, vynořila Konstance ruce ze dřezu a hrála na klavír. Hrála tak dlouho, dokud varhánky ze ze zmáčených prstů nezmizely. To jim pak věnovala krátký pohled a vrátila se k nádobí. Když manžel přišel domů, seděla u krbu a háčkovala. 

Někdy spolu chodili na procházky, do cukrárny a občas také tančit. Nosívala dlouhé bílé šaty s vykrojenými zády a rudou perleťovou květinu ve vlasech, on měl oblek a bílou košili s červenou vázankou a moc jim to spolu slušelo, i když nikdy nedokázali tančit tak, aby si nešlapali na nohy. Jejich přátelé tvrdili, že je to roztomilé. Konstance si to také myslela, ale ještě víc si myslela, že je to velmi smutné. Lépe řečeno, bylo by to velmi smutné, kdyby smutek nebyl nepodstatný a štěstí stejně tak.