Ach, ti kamarádi - umělci

„Co máš proti tržnicím?“ zeptala se mě Lin.

„Já nevím… nemám ráda ten smrad - to, když rozložíš tepláky - jak se musíš chytit za nos, protože tě začne neskutečně pálit. To je hnus…“

„Hmm,“ překvapivě souhlasila má vietnamská kamarádka. „Časem si zvykneš. Moji rodiče už to třeba vůbec necítí, já jo, ale zvykla jsem si to ignorovat,“ přiznala.
Napadlo mě, jestli jim to vůbec stojí za to, ničit si čich jen kvůli byznysu. Pak jsem si ale vzpomněla, jak mi Lin vyprávěla o životě ve Vietnamu a sama sobě jsem si přiznala, že je stále lepší krátit si život výpary z čistě chemicky vyráběných látek, než krátit si ho v továrně (na ony látky), bez klimatizace a tedy i dýchatelného vzduchu, bez pořádného platu a života, a v souhrnu prakticky nebýt svobodný člověk. 
Zase jsem v duchu poděkovala osudu, že mohu žít tak, jak žiju.
Přidala jsem do kroku.
Pokud chceme s Lin stihnout autobus domů, budou mít naše nohy ještě plné ruce práce, aby nás k nádraží donesly včas.

„To je den, ke všemu začíná pršet,“ zareptala jsem nahlas a vyjádřila tak pocity nás obou, jak mi dala svým pohledem kamarádka vědět.

            Ve svém spěchu jsme mhouřily oči proti dešti. Tiskly jsme si kapuci k tvářím, aby nám byť jen jediná ledová kapka nedopadla na rozpálený krk a aby zůstaly suché vlasy, které by jej taktéž studily. V dálce už byla vidět světla nádraží, tak jasná a čistá - jen poskvrněná deštěm, jinak dokonalá.
Miluju, když je tma a všude kolem mě světla. Každé jinak oslňuje, každé je jiné a přeci stejné. Uprostřed černa není vidět nic jiného, než ta záře. Jako světlo na konci tunelu. Jako ne tak zlý oponent pro překrásný den. Ale nesnáším, když prší… možná jen v mé fantazii mi to nevadí, ale jinak…

„Terezo! Tak kam jdeš?? Nádraží je tudy! My to vážně nestihneme!“ probudila mě z mých nesmyslných myšlenek „vždy při smysl-ná“ kamarádka. To, že se nikdy nedokáže odpoutat od skutečnosti je jedna z vlastností, kterou na ní neskutečně obdivuji, ale zároveň mě někdy dohání až k šílenství… Třeba když jsem zamilovaná do špatného kluka a ona má neustálou potřebu mi to připomínat.

n   

„Může takhle vypadat začátek práce, která vyhraje?“ zeptala se černooká dívka své kamarádky.

„Musíš do všeho dávat moje a Linino jméno?“ zeptala se ona. Chvíli na sebe mlčky koukaly.

„Musím! Jsem umělkyně.“

„Co je tohle za vysvětlení?“ nechápala Tereza.

„Úplně normální vysvětlení – prostě jsem umělkyně. A umělci chtějí dát do svého díla i něco ze sebe, aby bylo víc osobní a aby ledacos vypovídalo o tvůrci.“

„Ale no tak, Sofie, vážně myslíš, že někdo přemýšlí nad tím, jaké jméno mají hlavní hrdinky? Chci říct… někdo možná ano, ale jak by ho napadlo, že jsou ti lidé tví nejlepší přátelé? Vždyť ti, kterým to posíláš, si stejně pravděpodobně nikdy nepřečtou tvoje jiné práce, takže jim ani nedojde, že se ta jména stále opakují…“

„To je výhoda i nevýhoda - tím, že zatím nejsem slavná, nedávám kritikům šanci, aby mě roznesli na kopytech za „malou fantazii ve výběru jmen“, ale počkej! Jednou, až umřu - samozřejmě, někdo objeví mou genialitu, projde všechna má díla a dojde mu, jak rafinovaná jsem byla…! Shodou okolností ho i napadne spojit si ta jména s někým, kdo mi byl blízký…! No, a protože se z rodiny, což je jediný dohledatelný pravdivý zdroj, nikdo nejmenuje Lin ani Tereza, spojí si ta jména s mými nejlepšími přáteli…! Takže nechme téhle debaty a buď mi vděčná, že tebe a Lin takhle nenápadně navždy zvěčňuji!“ dořekla Sofie a kamarádku tak na chvíli elegantně umlčela svým zamotaným a přesto srozumitelným „ďábelským plánem“.

 „Ty jsi vážně blázen,“ řekla jen po chvíli Tereza a nepřestala nevěřícně kroutit hlavou a zářivě modrýma očima.

„Myslíš umělec,“ trvala na svém Sofie. „A neodpověděla jsi mi – může takhle vypadat začátek práce, která vyhraje? Nebo se alespoň dobře umístí…?“

„Já nevím, nejsem umělec jako ty, ale mě se to líbí,“ odpověděla zaskočená kamarádka tak trochu sarkasticky. „O čem to má být?“

„Boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení,“ zopakovala Sofie zadání literární soutěže, do které se svůj příspěvek rozhodla napsat.

„Já vím,“ kývla kamarádka, „myslela jsem, spíš, o čem bude ten tvůj příběh?“

„To ještě tak úplně nevím,“ zamyslela se Sofie a začala listovat stránkami bloku, do kterého rukopis psala. „Někde jsem si tu naškrábala jednoduchou osnovu,“ stále rychleji a rychleji obracela stránky, až jednu z nich natrhla. „Sakra,“ ulevila si, když to zjistila. Byla na své věci pořádná a tak jí vždy i sebemenší poškození nesmírně štvalo. „No, to je jedno, stejně se obvykle osnov moc nedržím… Doufala jsem, že by to celé mohlo vyznít jako úvaha Čecha o Vietnamcích v Čechách. Trochu by to popisovalo jejich život tady, způsoby, kterými je na ně nahlíženo společností a tak.“

„Aha,“ podivila se Tereza v duchu.

Sofie však z jejího hlasu jakýsi údiv vycítila a nedalo jí, se jednoduše nezeptat: „Co se ti zase nezdá, co?“

„No nevím, je to asi jen můj názor, ale… Nechápu, proč ty, jakožto…“

„Jakožto Romka, chtělas říct...“

„Jo,“ pokračovala kamarádka a rozpačitě zamrkala dlouhými řasami. „Nechápu proč ty, jakožto Romka, píšeš o Vietnamcích? Není už samotný problém vaše situace v Čechách?“

„Jistě, ale…“ nevěděla Sofie jak správně vystihnout svoje smíšené pocity. Jak historická chvíle, napadlo Terezu, ale už ne v tom sarkastickém smyslu, jak možná myslíte, ale pouze jí upřímně došlo, jak neobvyklý je tento stav - kdy její kamarádka nemůže najít ta správná slova. Jestli totiž doopravdy je něco její parketou, pak právě rétorika. „Prostě si nemyslím, že bych k tomu měla co hodnotného říct,“ vymyslela konečně Sofie ta výstižná, leč stručná slova.

„Ty si to nemyslíš? Proč, prosím tě? Nebo… proč si myslíš, že máš víc co říct k problémům Vietnamců? Zase je asi vidět, že nejsem umělec, ale tohle vážně nechápu…“ zamračila se Tereza.

„Když já nevím, jak ti to vysvětlit. Řekněme, že za to může všeobecné zklamání. Zklamání z toho, jak nás obyčejní lidé, lidé jako ty, bílí, prostě Češi… zklamání z toho, jak nás berou. Jak se k nám chovají, jsou plni předsudků. A taky zklamání z toho, jak někteří Romové, nemyslím třeba jako naše rodina, to vůbec ne, ale jak jim někteří Romové nedávají ani jinou šanci, než si to myslet. A já nechci nadávat na jedny nebo na druhé. Nechci ve svých pracích psát o tom, jak příšerní jste vy, jak nás na každém rohu diskriminujete, nebo naopak - jak nenapravitelní jsme my,“ byla ze Sofiina hlasu cítit úzkost a na chvíli se odmlčela.
„Každopádně si myslím, že každý Rom, když chce, tak si může vybudovat důvěru kohokoli. Podívej se na nás - co zapříčinilo, že bydlíme v centru města, máme zaběhnutou firmu a spoustu přátel? Jenom to, že táta i máma žili slušně. Že pochopili, že pokud chtějí něco udělat s tím, jak je na ně nahlíženo, tak musí začít pořádně makat. A lidi, co nás znají, jim pak začali věřit a teď už na nás vůbec skrze prsty nekoukají.
A to já chci taky, nechci na nikoho nadávat, chci jít dobrým příkladem, chápeš? Chci, aby to jednou bylo tak, že se všichni Romové budou snažit zasloužit si tu důvěru a že vy jim ji dáte… a oni vás nezklamou… Prostě konečně tu bude spravedlivá rovnost mezi všemi Čechy - jakékoli barvy pleti. Nebudou tu vznikat gheta ani zvláštní školy pro ty odlišné,“ dořekla Sofie a začala znovu listovat zápisníkem, to aby Tereza neviděla do jejích očí, ve kterých se na malou chvíli zalesklo pár slz.

Tereza ale nebyla slepá a tak Sofii pohladila po rameni a šla si sednout na postel; čekala, až se její kamarádce bude chtít znovu se na ni otočit, usmát se a položit zase nějakou normální otázku, která nebude vyvolávat ani vztek, ani smutek, ani tu hloupou úzkost.

Naštěstí netrvalo dlouho a Sofie všechny tyhle pocity zahnala. „Nepůjdeme už spát? Bude jedenáct,“ navrhla s milým úsměvem, který Tereza vřele opětovala.
Ne, že by se se svou nejlepší kamarádkou nemohla bavit o všem, a ne, že by nebylo důležité pochopit názor toho druhého a hlavně říct si jej, ale přeci jen měla radši Sofiinu veselou tvář, než tu ustaranou, smutnou, popřípadě zklamanou.

 Obě kamarádky na sebe zamrkaly krásně barevnýma očima a začaly hledat svá pyžama.